Stand-up komička a moderátorka Adéla Elbel v pravidelném sloupku prozrazuje, co se jí honí hlavou. Tentokrát přemýšlí o tom, co v ní (a to doslova) má. Upozornění: před psaním tohoto článku vypila osmičku.
Prosím? Zavrtíte hlavou a řeknete si, že už mi asi dost hrabe nebo že jsem vypila osm piv a mluvím z cesty. Nebojte, osm piv opravdu nevypiju a hrabe mi zatím jen malinko. Osmička je ale brainhackový drink. Takový wellness pro váš mozek, protože ten dostane, co mu dělá dobře. Pomůže vám tedy lépe nastartovat činnost mozku, pozitivně ho stimuluje a udrží vás soustředěné několik hodin. Zní to skvěle, že? Tak uvidíme.
TIP NA VIDEO: Náročné období? Odborník radí, jak předcházet stresu
Mozek je neuvěřitelný a tajuplný orgán. Jako malá jsem si myslela, že je člověk buď chytrý, nebo takzvaně „není nejostřejší tužka v penále“ a že to je neměnné. Až v posledních letech si sama na sobě uvědomuju, že je to jinak. Že my sami do velké míry ovlivňujeme, jak budeme přemýšlet a co nám náš mozek dá za nápady. Ze stejného mozku totiž okolnostmi může vylézt buď geniální myšlenka, nebo naprostá pitomost. Doktor Johann Caspar Rüegg to potvrzuje citátem: „Změň myšlení, změníš mozek.“
Narodila jsem se jako levák. Sice ještě za komunismu, ale naštěstí už do doby, kdy se leváci nepovažovali za handicapované a nebyli přeučováni na praváky. Být levákem znamená, že mám dominantnější pravou hemisféru mozku. Ta ovládá emoce, kreativitu a snivost… No, přiznávám, že nejsem úplně analytický typ a že mé matematické výsledky by ze mě bankéřku neudělaly. Byla jsem vždy spíš tak trochu mimo, taková neukotvená, a spíš jsem snila o tom, že tančím na rozkvetlé louce, než že ze mě něco bude. Ambice nulové.
Podle toho taky vypadalo moje studium. Učila jsem se jen tehdy, když jsem musela, a nic moc mě nezajímalo – kromě idylických filmů pro pamětníky, protože já si chtěla jen v klidu vesele a hezky žít. Mozek jsem nechala odpočívat až do dospělosti. Proto jsem asi pár let přeskakovala z oboru na obor a hledala nejjednodušší a nejméně bolestnou cestu k titulu. Učení mě opravdu bolelo. Vždyť můj mozek nebyl na žádnou povinnost zvyklý a trénovaný. Uměl jen být bezva a radovat se s jinými za jejich úspěchy.
Myslela jsem si, že takhle propluju životem jako akvarijní rybka. Nebo spíš jako Dorry. Nejhorší na tom je, že mi to vůbec nevadilo. Když vám od dětství naznačují, že jste nějaká divná, samotnou by vás nenapadlo, že je tomu jinak. Všechno se mi ale naštěstí změnilo těhotenstvím. Díkybohu, zřejmě se mi zvedl nějaký ambiciózní hormon a já si uvědomila, že pokud na sobě nezačnu makat, nic se nezmění. To mi bylo třiadvacet. „Mimóza“, která dostala do vínku chytrý a rychlý mozek, o který zatím nijak nepečovala, takže to nemohla zjistit.
Nicméně jsem se rozhodla, že se do studia opřu a doženu všechna ta ztracená léta. Začátky byly těžké, ale díky tomu, že jsem stejně musela sedět doma s dítětem a na nějaké poletování v myšlenkách nebyl čas, pomalu se mi začalo ve studiu dařit. Učila jsem se každý den, po večerech četla, na procházkách s kočárkem jsem poslouchala audioknihy, jen abych využila každou chvíli k sebevzdělání. Prostě multitask byl moje druhé jméno.
Přátelé na mě překvapeně koukali, protože jsem jela ve zběsilém tempu, a nechápali, co si dokazuju. Nevěděli, že prostě jen doháním to, co oni dělali v poklidu po celý dosavadní život. Jela jsem jako lodní šroub. Asi čekáte, kdy se ten přepracovaný šroub zadrhl, viďte? No jasně, že to muselo přijít. Mozek totiž potřebuje nejen podávat výkon, ale musí se i dobře vyživovat. Musí dostávat pozitivní impulzy, musí odpočívat a hlavně – musí vědět, proč celou tu snahu a práci vyvíjí. „Změň mysl a změníš mozek.“Moje vyhoření bylo emoční, stejně jako jsem emoční já. Roky jsem se totiž popírala a nechávala si ubližovat. Mozek makal, ale nebylo mu dobře. Dotýkaly se mě věci, které by se mě dnes už vůbec nedotkly. Když se k vám totiž někdo chová nějakým modelovým způsobem chování, které jste už zažili, a cítíte, že vás nějak ohrožuje, přestanete přemýšlet šedou kůrou mozkovou neboli neokortexem a vyhodnocujete věci jinak. Nebo spíš nevyhodnocujete je tak chytře, jako kdybyste v tom nebyli emočně zaangažovaní.
Vždyť to jistě znáte taky – u ostatních řešení hned vidíte, kdežto sami sobě poradit nedokážete. Za všechno může amygdala. Je to spojnice mezi limbickým systémem a neokortexem. Mezi těmito dvěma je samozřejmě spousta nervových spojení, ale když přijde „nervový poplach“, což se děje právě při pocitu ohrožení, veškeré řízení sebezáchovně převezme právě amygdala. A ta jakoby přestřihne spojení k vašemu moudřejšímu já. Klesá vám IQ a chováte se naprosto jinak, než byste se chovali, kdyby k vaší kůře informace došla.
Pak mluvíme o emočním přestřelení nebo taky amygdalickém únosu. No, a že já se nechávala unést do smutku velmi často, asi podotýkat nemusím. Nebojte, má to happy end. Celá moudrost totiž spočívá v tom si to uvědomit. Byla to tedy zdlouhavější práce, protože jsem si nejdřív musela uvědomit sama sebe, pochopit, co mi ubližuje, a racionalizovat si, že to není problém můj, ale toho druhého. V tu chvíli jsem si vždy mohla říct, že si to nesmím brát osobně, takže mě to přece neohrožuje. Ano, trvá to, ale jde to. I zde platí, že opakování je matka moudrosti. A v mozku doslova.
Protože teď už můj mozek ví, co a proč dělá, a umí se vyvarovat dalších „amygdalických zkratů“, takže jedná vlastně racionálněji. Mozek je totiž plastický, přizpůsobuje se. Takže ho svým chováním můžete buď posílit, nebo totálně zničit. A s ním i sebe. Dnes už se o svůj mozek starám. Hodně spím, sportuju a snažím se jíst zdravě. Nejsem sice tak daleko jako Thomas Alva Edison, který řekl, že „je vegetarián a zásadně odmítá alkohol právě proto, aby mohl co nejvíc využít svůj mozek“, ale žádný učený z nebe nespadl, viďte. A já přece taky chci od svého mozku to nejlepší, co nabízí. A když na něj budu hodná, vždycky mi za to něco dá. Jako moře sem tam vyvrhne rybu. A třeba bude jednou zlatá.
Článek vyšel v časopisu Moje psychologie. Aktuální číslo můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!
