Ilustrační fotografie

Ilustrační fotografie Zdroj: iStock.com

Uklidni se, hysterko! Proč se stále snažíme ženy umlčet a odsuzujeme jejich emoce?

Hysterie jako lékařská diagnóza už dávno neexistuje, stále se však používá jako nadávka. Slouží k umlčení lidí, zejména žen, které nechcete poslouchat – ať už je to vlastní manželka, nebo kolegyně v práci.

Nebuď hysterická, slýchávala jsem často od svých bývalých partnerů. Nikdy jsem moc nechápala, co tím přesně myslí. Neječela jsem na ně s pološíleným výrazem, ani jim nevyhazovala oblečení z okna, byť si dneska říkám, že možná právě to jsem měla udělat. Ne, říkali mi „nebuď hysterická“ ve velmi všedních situacích. Říkali mi „nebuď hysterická“, když jsem se bála kontroly z finančáku. Říkali mi „nebuď hysterická“, když jsme zabloudili v cizím městě a já jsem se chtěla někoho zeptat na cestu a nechtěla jsem spoléhat na jejich neomylný orientační smysl. A úplně nejčastěji mi říkali „nebuď hysterická“, když jsem chtěla, aby se mnou mluvili. Byla to jejich páka na jakoukoli situaci, ve které jsem projevila nějaké nepříjemné emoce nebo přání

TIP NA VIDEO: Co dělat, když vás přepadne úzkost?

Video placeholde

Nechtěla jsem být hysterka, takže jsem si čím dál tím víc dávala pozor na to, abych žádné nepříjemné emoce nebo přání neprojevovala. A kdybych vytrvala dostatečně dlouho, nejspíš by se ze mě stal dokonalý nehysterický robot. Naštěstí mě to přestalo bavit a dnes je ze mě šťastná hysterka. 

„Jakýkoli emoční projev přestupující velmi úzce vymezené hranice toho, co je přijatelné, může být nazván hysterií,“ říká feministická autorka Elaine Showalter. A toto nálepkování se používá nejen v partnerských vztazích, ale také v práci nebo politice.

Americká viceprezidentka Kamala Harris byla označena za hysterku, když důrazně kladla otázky Jasonu Millerovi, spolupracovníkovi exprezidenta Trumpa. Z českých političek si cejch hysterky odnesla Miroslava Němcová, když reagovala na některý z nechvalně proslulých výroků Miloše Zemana, anebo Kateřina Jacques, která se před lety při protestu proti pochodu neonacistů střetla s policistou. Tento cejch zkrátka dostávají ženy, když projevují názory a emoce, které se druhé straně nelíbí. Nejen od mužů, ale velmi často také od jiných žen.

Tahle „hysterie“ má velmi mnoho podob. Jednou z nich je skutečnost, že ženy jsou výrazně přísněji posuzovány, když se v práci rozzlobí. Výzkumy ukazují, že zatímco naštvaný muž působí jako silný a rozhodný, rozzlobená žena nikoli. Studie též ukázaly, že když žena při prezentování svého názoru dá najevo hněv, lidé mají sklon jí méně důvěřovat, zatímco u mužů je to naopak. A tím to nekončí. Silné, autoritativně působící ženy jsou škatulkovány jako mrchy a jejich okolí má stále tendenci hledat příčinu v jejich problematickém osobním nebo nedostatečném sexuálním životě.

Ženy jsou zkrátka pod daleko větším tlakem, aby byly všem sympatické. A když chtějí sdělit něco nepříjemného, podle Denise Dudley, psycholožky práce, častěji používají věty jako: Omlouvám se, ale… nebo Nerada to říkám… Zatímco muž by konstatoval: Máme tady tento problém. Nejde ale jenom o hněv považovaný za klasickou mužskou emoci. Ženy stejně tak doplácejí na to, když v práci projeví typicky ženské emoce a například se rozpláčou. V tom případě jsou považovány za slabé, nedostatečně se ovládající… a hysterické. 

Denise Dudley uvádí příklad, kdy pláč dokázal ovlivnit spolupracovníky v pozitivním slova smyslu: „Když jsem pracovala jako stážistka v psychiatrickém ústavu v Kalifornii, jedna starší pacientka v noci přelezla zeď zahrady a na druhé straně usnula. Ráno ji naštěstí našli nezraněnou. Jedna ze zdravotních sester ale situaci vzala velmi vážně. Rozzlobila se, ale jak mluvila, propukla v pláč. Všichni kolegové jí naslouchali a místo, aby si hráli s propiskami a dívali se na telefon, skutečně ji vnímali. Opravdu se nechali ovlivnit její emocí,“ vypráví psycholožka. „To byl ale jediný případ, kdy jsem se setkala s tím, že výbuch ženských emocí v práci přinesl té dotyčné nějaký pozitivní výsledek,“ dodala. 

Kuriózní však je, že ženy jsou kritizovány i v případě, kdy projeví emocí naopak málo. Prokázala to studie Ursuly Hess na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Účastníkům pokusu byly promítány záběry lidí, kteří sledují různé tragické události. Některé emoční reakce v obličejích byly záměrně opožděny. Ukázalo se, že ženy, které daly svou emoci najevo o vteřinu a půl později, byly hodnoceny jako méně inteligentní, případně bylo jejich chování ohodnoceno jako vykalkulované. U mužů tomu bylo přesně naopak. 

Že se slovo hysterický nejčastěji používá v souvislosti se ženami, dokazují i lexikografické výzkumy, které sledují společný výskyt slov v různých souvislostech. V angličtině se tento pojem pojí se slovy smích, žena, lidé, pláč, slzymatka a dívka. Zatímco muži se podle lexikografů nejčastěji hystericky smějí, ženy mnohem častěji hystericky pláčou, ječí, vztekají se, panikaří, případně se chichotají

Staří Řekové, kteří toto slovo vynalezli (hystera znamená děloha, hysterikós je nemoc dělohy), se domnívali, že žena, která se chová iracionálně, trpí kvůli děloze putující skrze celé její tělo. Během celého středověku byla hysterie vnímána jako cosi, co má přímou souvislost s ďáblem. V 17. století to vyvrcholilo hony na čarodějnice: ženy, které projevovaly „hysterické“ příznaky (mohl to být nezájem o manželský sex nebo naopak příliš velký zájem o sex), mohly být i popraveny.

V 19. století byla hysterie připisována sufražetkám a jiným příslušnicím hnutí za ženská práva. Za typické projevy se pokládal proslov na veřejnosti nebo touha studovat univerzitu. Jako léčba se doporučoval odpočinek, což mohl být klidně i „odpočinek“ v psychiatrickém zařízení. Manželka spisovatele Charlese Dickense, která mu porodila deset dětí, sufražetkou nebyla, v ústavu pro duševně choré ale skončila. Jak vyšlo najevo z jeho nedávno objevených dopisů, nechal ji zavřít pro přecitlivělost, když se potřeboval věnovat milence.

Dnes už hysterie mezi lékařské diagnózy nepatří, nicméně v běžném slovníku se toto slovo stále drží, zejména jako nálepka pro každého, kdo se nějak moc či nepříjemně hlásí o slovo. Jako nálepka pro ženy, které druhá strana pouze nechce poslouchat. Do nejhorší situace se ovšem dostanete, když této škatulce sama uvěříte. Možná jsem opravdu cvok, řeknete si. A přestanete brát vážně sama sebe. Přeji vám, aby se vám to nestalo. Nenechte se zastrašit a buďte odvážná hysterka!

Článek vyšel v časopisu Moje psychologie. Nové číslo si můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz.