Video placeholde

O čem se mlčí: Terapie nevyřeší problémy, ale naučí vás komunikovat

Myslíte si, že partnerské poradny jsou k ničemu nebo že do nich zamíří pouze ty nejtragičtější ukázky vztahů, kterým už není jinak pomoci? Se vším si nemusíte vždycky poradit sami a není ostuda vyhledat odbornou psychoterapeutickou pomoc. Své o tom ví mladý manželský pár – Martin a Lucie. Se svým příběhem se svěřili v projektu O čem se mlčí. Aktuální díl se věnuje různým druhům pomoci v oblasti duševního zdraví a předsudkům s nimi spojeným.

Vzájemné neshody, neporozumění, hádky a konflikty mezi Lucií a Martinem se po letech manželského soužití vyhrotily zejména poté, co se Lucie po rodičovské dovolené, kdy dcerám bylo čtyři a šest let, vracela zpátky do práce. „Narození dětí samozřejmě přineslo do našich životů velkou změnu. Ale nemyslím si, že by děti byly přímo tím, co přineslo do našeho vztahu velké konflikty a nesoulad,“ vypráví Lucie s tím, že dokud byly jasně rozdělené role, že ona je s dětmi doma a Martin chodí do práce, vše fungovalo celkem bez problémů. Její návrat do zaměstnání ale neprobíhal úplně hladce.

Měla jsem pocit, že nestíhám nic pořádně, ani práci, ani děti. Byla jsem z toho kolotoče strašně vyčerpaná a zároveň jsem cítila, že nemám doma od Martina dostatečnou podporu. Každý jsme měli jiná očekávání,“ svěřuje se Lucie. „Během doby, kdy byla Lucie s dětmi na rodičovské, jsme si brali hypotéku. U mě se nejednalo o otázku nějaké rozjeté kariéry, ale jednoduše o to, že jsem si musel brát i práce navíc, abychom vůbec mohli dostát všem finančním závazkům. A do toho jsem se snažil samozřejmě i pomáhat doma,“ vysvětluje Martin a dodává, že to bylo období, kdy se oba cítili vyčerpaní, všechno si vyčítali a ani jeden nedokázal nahlédnout pozici toho druhého.

O tom, že by měli vyhledat odbornou pomoc, mluvila Lucie již delší dobu, ale z Martinovy strany se to zpočátku nesetkalo s pochopením. „Měl jsem totiž pocit, který teď zpětně hodnotím jako naivní a dětský, že pokud je vztah dobrý, tak by téměř vše měl zvládnout přirozeně a sám. To znamená, že rozhodnutí říct si o pomoc znamená, že si musím připustit, že náš vztah nepatří mezi ty, které umějí problémy přirozeně zvládnout. A to bylo něco, co jsem odkládal tak dlouho, jak jen to bylo možné. Pak jsme se ale dostali do shody, že do toho půjdeme, protože jak říká Lucie, oba jsme se dostali do fáze, že jiná možnost, jak zabránit rozchodu, už není,“ upřesňuje Martin. 

První návštěva párové terapie překvapila oba, a to v pozitivním směru. „Tady jsem si sedla a věděla jsem, že jsem najednou úplně obnažená, že nemá smysl nic zastírat, nic zatajovat a že se musím připravit i na to, že se při terapii můžou odhalit nečekané věci. Vůbec jsem vlastně nevěděla, jak na to, ale oba terapeuti se postarali o to, že všechno šlo velmi přirozeně. A už na prvním sezení jsme se dostali k zajímavým a hlubokým věcem,“ vzpomíná Lucie. „Mě překvapilo skoro všechno,“ přitakává Martin a souhlasí, že terapeuti dokázali vytvořit bezpečné a neutrální prostředí pro jejich vzájemnou komunikaci. „Zdálo se mi, že hodně vnímají, kdo z nás je v které chvíli třeba v lehké defenzivě, a v ten moment mu někdo z nich přispěchal na pomoc,“ upřesňuje. „Neměla jsem ten pocit, jaký jsem měla v diskusích nebo hádkách s Martinem, že mě to dusí, že to mnou manipuluje, ale měla jsem naopak pocit, že to, co řeknu, bude přijato a že je tam úrodná půda pro pochopení,“ vysvětluje Lucie. 

„Měl jsem na začátku takovou trochu bizarní představu, že my dva tam budeme tak trochu pokračovat v naší hádce a terapeuti budou v pozici mediátorů náš konflikt usměrňovat k nějakému vyústění. Ale oni do našich konfliktů odmítali vstupovat, neustále nás vraceli, abychom měli náhled v tom smyslu, že sice máme konfliktní témata, ale ta tady řešit nebudeme, ta si musíme vyřešit sami. Tady nás budou učit, jak spolu komunikovat, abychom konflikty dokázali společně vyřešit,“ popisuje Martin s tím, že to hlavní, co jim terapie přinesla pozitivního do jejich každodenního fungování, bylo, že se spolu naučili komunikovat. „Jakmile dnes přijde nějaké konfliktní téma, tak stejně důležitá myšlenka jako to, jak ho vyřešit, pro mě je, jak konfliktní téma podat způsobem, který bude přijatelný i pro Lucii. Soustředit se i na formu komunikace,“ upřesňuje Martin.

Čím dál více lidí vnímá terapii jako normální věc a v případě psychických problémů se nebojí vyhledat pomoc. Často ale přesně nevědí, za kým vlastně jít – za terapeutem, psychoterapeutem, psychologem, psychiatrem…? V čem se nejen tyto profese od sebe liší? O tom se moderátor Honza Vojtko v dalším díle pořadu O čem se mlčí bavil s klinickou psycholožkou Evou Richterovou a Zdeňkem Mackem, psychoterapeutem a místopředsedou České asociace pro psychoterapii. Celý rozhovor si můžete pustit na videu v úvodu článku.

O čem se mlčí: Pomoc! Nezvládám a potřebuji terapii

„Věřila jsem tomu, že terapie nedopadne špatně. Ale podstatné je, že tam lidé musejí jít s tím, že problém chtějí vyřešit. Pokud tam jdou lidé s tím, že jen chtějí házet špínu na druhého, nevěří tomu a neotevřou se, nemají moc šanci. Důležité je otevřít se, připustit, že se musím změnit i já, že i já dělám něco špatně, a musím mít schopnost na tom pracovat,“ upozorňuje Lucie. 

„K tomu, aby terapie přispěla ke zlepšení vztahu, přispívá také dobrý vztah s terapeutem a důvěra k němu, což v našem případě skvěle fungovalo. A klíčem je vůle – bez vlastní vůle a úsilí člověka se nic nezmění. Oni to za nás nevyřeší, samo se to neudělá,“ uzavírá Martin.

Pořad O čem se mlčí vzniká ve spolupráci s časopisem Moje psychologie. Aktuální číslo si můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce – a doprava je zdarma!

Moje psychologie 08/22.
Moje psychologie 08/22. | Zdroj: Robert Tichý