Ilustrační fotografie

Ilustrační fotografie Zdroj: Profimedia.cz

Hodnotící a nesnesitelná: Jak se naučit milovat nedokonalou rodinu?

Máte někdy pocit, že jsou vaši příbuzní nesnesitelní a rodinné srazy jsou akorát tak peklem plným výčitek a oživování starých traumat? I takovou rodinu ale můžete milovat. Svým způsobem.

Vždycky jsem si přála patřit do velké rodiny. Představovala jsem si ji už od dětství tak, jak ji ve svých knihách popisuje Betty MacDonaldová: veselé společenství dospělých, dětí a psů, kteří bydlí v domě z pálených cihel, porostlých břečťanem, scházejí se k večeři u velkého dubového stolu a u praskajícího krbu vedou inteligentní diskuse. Všichni jsou hezcí a chytří, mají spoustu přátel a smysl pro humor. A ti psi byli pochopitelně zlatí retrívři. 

TIP NA VIDEO: Proč je pro vztah nejdůležitější tolerance?

No, velkou rodinu nakonec mám, jenže je úplně jiná než ta, kterou popisuje Betty MacDonaldová. Spíš tak trochu, jak píše Tolstoj na začátku svého románu Anna Karenina: „Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém.“

Moji rodiče se stihli rozvést dřív, než mi byl jeden rok, takže svého tátu jsem v dětství vídala jen každý druhý víkend. Dlouho jsem si nebyla jistá, kdo vlastně je ten člověk, který za mnou jezdí každou druhou sobotu a bůhvíproč má stejné příjmení jako já. Čekal vždycky na chodbě, dovnitř ho máma nepustila. „Máš tady návštěvu,“ řekla vždycky, a já jsem s ním musela jít na procházku nebo do cukrárny. Obvykle jsem nevěděla, o čem si s tím pánem mám povídat. A pocit hluboké trapnosti z těch setkání nevyprchal ani poté, co jsem už dávno věděla, o koho se jedná. 

Máma i táta se každý ještě jednou stihli vdát a oženit a zase rozvést, takže jsem získala několik polovlastních i úplně nevlastních sourozenců. Kvůli bytové nouzi osmdesátých let jsme se často stěhovali, ale všechna naše obydlí, ať už to byla garsonka v paneláku, nebo dočasné útočiště na ubytovně, měla do domu porostlého břečťanem hodně daleko (když nepočítám podkrovní byt čtvrté kategorie ve starém činžáku, jehož zdi byly částečně porostlé plísní).

Naši další příbuzní byli rozesetí po celých Čechách a vinou různých prastarých a po generace se táhnoucích sporů o peníze a politické názory jsme se s nimi vídali většinou jenom na pohřbech. Ke mně se moji prastrýcové a pratety obraceli obvykle jen se dvěma větami. Ta první byla: „Ty jsi zase vyrostla!“ A ta druhá: „Tak co, poslouchá tě paní učitelka?“ Do jiskřivé konverzace u krbu to mělo daleko. Moje rodina byla tedy sice velká, zato velmi neideální. 

Dlouho jsem si myslela, že se bez téhle příšerné rodiny obejdu. Založila jsem si vlastní (pevně odhodlaná, že ta bude ideální, to tedy ano!) a s příbuznými jsem se pokud možno nestýkala. Proč bych měla někoho mít ráda jenom proto, že s ním sdílím část svojí DNA? Tak to trvalo až do doby, než zemřela moje máma. Spolu s ní zmizela i možnost dostat odpovědi na spoustu otázek, které jsem si kladla. Na jejím pohřbu jsem se znovu setkala se všemi příbuznými a uvědomila si, že ať se mi to líbí, nebo nelíbí, tihle lidé jsou opravdu mojí součástí. Sdílejí se mnou nejen část DNA, ale i desítky rodinných historek, bez kterých je moje paměť neúplná.

Rodinná historka je něco, co nemůžete vygooglit ani dohledat v archivech, je to poklad, který můžete získat jedním jediným způsobem – že vám ji někdo z rodiny vypráví. A tak jsem tedy znovu začala stavět spálené mosty. A začala jsem se cvičit v delikátním umění velkých rodinných setkání. S tátou a jeho třetí ženou, se svými nevlastními a polovlastními sestrami, s bratrem a jeho přítelkyní, s rodinou mého muže. 

Pro úplnost ještě musím dodat, že i ta moje vlastní rodina se nakonec ukázala jako neideální, a to do té míry, že jsme se s manželem rozešli a obohatili jsme rozrůstající se společenství o svoje nové partnery. Takže mám tedy extchyni a novou tchyni, exšvagrovou a novou švagrovou, jsou tu manželé mých nevlastních sester a jejich děti a další a další příbuzní, pro které v našem jazyce ani neexistuje název. Naše rodina je poskládaná jako patchworková deka a rodinná setkání jsou pestrá a hlučná. A nevídáme se jenom na pohřbech. 

V průběhu srazů nejrůznějších větví naší rodiny jsem si osvojila zásadní poznatek, který mi pomáhá tyto sešlosti přežít bez rozčilování: Nikoho z těch lidí jsem si nevybrala, dostala jsem je darem. Nemá tedy smysl podivovat se tomu, že jsou jiní, než bych si představovala. Je potřeba brát je takové, jací jsou. Já se kvůli nim nezměním, oni kvůli mně taky ne.

„Vybíráte si svoje přátele, ale rodinu ne,“ říká britský psychoterapeut Barry Michels. „U rodiny nemáte na výběr, často jsou mezi příbuznými lidé, které byste si za přátele nevybrali. Vídat se s nimi můžete vnímat jako nepříjemnou povinnost, ale pokud jejich společnost není vysloveně toxická nebo ohrožující, doporučuji taková setkání absolvovat. Už proto, že je to úžasná příležitost emocionálně vyrůst.“ 

Podhoubím, z nichž na rodinných srazech bují hádky, jsou obvykle nevyřešené konflikty: tak třeba vy hledáte pro své dítě možnost alternativního vzdělávání mimo klasickou základku, ale vaše matka právě na takové celý život učí a bojí se, že ve škole, kde se neznámkuje, se děti nic nenaučí. Anebo celý život bojujete o to, abyste se stala někým jiným, ale vaši rodiče ve vás stále vidí tu zakomplexovanou bytost, kterou jste bývala v pubertě. Anebo naopak: jste to vy, kdo se nikdy nesmířil s tím, že matčin nový přítel si vystavuje v kuchyni kalendář s obrázky bagrů.

Takže, opakujte si se mnou: Rodinné srazy tu nejsou od toho, abyste vyřešili všechny křivdy a traumata, kolik se jich za celý váš život nahromadilo. Mají za cíl něco jiného – být spolu! A aspoň maličko si to užívat. 

A ještě si dovolím jednu nepopulární radu: snižte svá očekávání. Pokud na rodinné setkání dorazíte s představou, jak má vše probíhat, pravděpodobně budete zklamaní. Když se naopak předem srovnáte s tím, že strýček Ivan bude zase vychvalovat kontroverzní politiky, vaše švagrová se vás zeptá, jestli náhodou nejste těhotná (ne, nejsem, fakt jsem jenom tlustá) a vaše sestra bude chválit své zpovykané děti, budete na konci spokojenější. „Musíte svá očekávání sladit s realitou,“ říká terapeut Barry Michels. „Mytologie rodinných setkání praví, že všichni mají být šťastní, ale to vás jen předurčuje ke zklamání.“

A možná nakonec zjistíte, že Tolstoj měl pravdu: Všechny šťastné rodiny jsou si podobné v tom, že rodinné srazy jsou někdy peklo. Ale dá se to s úspěchem přežít

Článek vyšel v časopise Moje psychologie. Archivní čísla si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz.

.
. | Zdroj: Archiv Mojí psychologie