Prozkoumat partu hochů přes kukátko, jestli znám aspoň některého z nich. Otevřít, otočit se ve dveřích, lehce vyšpulit zadek. Obligátní „hody hody doprovody“ a na závěr ještě rozpaky při vybírání vajíčka. Čokoládová jdou na odbyt, ta uvařená natvrdo, obarvená a vyšperkovaná velikonoční samolepkou z časopisu, co koupila máma, už méně. Zavřít dveře a doufat, že už nikdo nedorazí. I když…
Vzpomínky současných mileniálek na Velikonoce v devadesátkách by se bezesporu daly rozdělit na dvě skupiny: ty veselejší, které se odehrávaly v přirozenějším prostředí na vesnici, kde se všichni víceméně znají, stoly se prohýbají sdíleným pohoštěním a o úroveň výše to posouvá i takový detail, jako třeba že muži berou na koledu housle a u každého domu pěkně zahrají.
TIP NA VIDEO: Kde se vzala tradice pletení pomlázky?
A pak jsou tu ty městské, a konkrétně panelákové, kde koledování často drhlo trapností; obzvlášť v té chvíli, kdy se musíte otočit zády k partě spolužáků, jejich starších bratrů a dalších floutků. Právě momenty, kdy vás přes zadek štípe i pět pomlázek najednou, případně strejdovo pravidelné slizké volání „Abys neuschla!“, stojí za tím, že některé ženy se při vzpomínce na Velikonoce ošívají dodnes.
Na jednu stranu jde o hluboce zakořeněnou tradici, kterou se v dětství učíte respektovat a pasivně přijímat. Ve dvanácti nebo třinácti letech si už ale naplno uvědomujete trapnost, a v případě panelákových návštěv i plytkost okleštěného rituálu, který se navíc vzpírá zdravému rozumu – dostat výprask a ještě za to poděkovat pečlivě obarvenou kraslicí? Pěkně děkuju! Na druhou stranu, když koledníci nechodí, tak to v puberťačce také může hlodat pochybnostmi: je to jen úpadkem starých zvyků, anebo mě žádný nechce?
V dospělosti si naštěstí můžeme nejrůznější tradice pozměnit podle svých preferencí. A já paradoxně zjišťuji, že pomlázku zcela rušit nechci. Velikonoční zvyky jsou významnou součástí rituálního vstupu do jarního období a pomlázka, jak ostatně napovídá její název, má člověka především symbolicky omladit. A nejen ženy: tento rituální prut měl v minulosti vracet do života vše, čeho se dotkne – třeba i hospodářská zvířata nebo ovocné stromy.
Líbí se mi také pozapomenutý zvyk darování pentlí do pomlázky – jejich barva měla vyjadřovat náklonnost dívek a žen ke koledníkům. Červená znamená lásku, žlutá odmítnutí, modrá naději a zelená přátelství. Kdyby se tento zvyk držel i mezi panelákovými dveřmi, možná by si pak páni koledníci rozmýšleli, jak silně a jakou stranou pomlázky budou švihat.
Osobně bych tedy pomlázku zachovala, ale jen v rámci nejužší rodiny – nucenému nastavování zadku všem, kdo doma zazvoní, bych svou desetiletou dceru nikdy nevystavovala. Považuji to za podobně traumatizující, jako strašení dětí čertem anebo přísným Mikulášem. Jaký je rozdíl mezi řinčením řetězu na chodbě a dusotem nohou partičky kluků, kteří vám přišli dát na zadek?
Za připomínání také stojí, že pomlázka není na Velikonocích to nejdůležitější. Omladit se dnes člověk může třeba kvalitním krémem nebo čtyřdenním odpočinkem, který tyto svátky poměrně nově skýtají. Tradicí, kterou bych naopak nepodceňovala, je pondělní „kup si na sebe něco nového, aby tě nepokakal beránek“. Myslím, že kdybychom ji dodržovali opravdu svědomitě, dohánělo by Velikonoční pondělí v popularitě i Štědrý den.
