Co mohou o sexuální výchově předat dnešním dětem rodiče mileniálové, kteří vyrůstali na Encyklopedii pohlavního života a poradně v časopisu Bravo? Jakou cestu zvolit, když kultovní magazín pro mladé už nevychází, zato se před dětmi rozprostírají nekonečné možnosti internetu, včetně snadno dostupného porno obsahu? Jak komunikovat téma masturbace, které se člověk zdráhá otevřít i s kamarádkou u vína? A proč je snazší mluvit o gay lásce, než vysvětlovat pojem „vykouřit mu ho“? To všechno jsou otázky, které si nejspíš nepoložíte, dokud před vámi nestojí potomek na prahu puberty. V té chvíli už ale nebude na dlouhé rozmýšlení čas.
Letos mi bude čtyřicet a mojí dceři jedenáct. Když bylo jedenáct mně, psal se rok 1994. Devadesátky, to bylo období, kdy se téma sexuality ve velkém dostávalo na veřejnost i do médií. Zatímco rodiče doma schovávali časopisy a VHS kazety s porno obsahem, děti si pod záminkou čtení o oblíbených kapelách kupovaly časopis Bravo. Dodnes si vzpomínám, jak jsem zrudla, když mě máma požádala, jestli si ho může prolistovat. Přesně uprostřed se totiž skvěla ta nejzajímavější dvoustrana – sexuální poradna v podobě rubriky Láska, sex a něžnosti. Ani po letech nemůžu dostat z hlavy dotaz jedné slečny, jestli je stále panna, když si do pochvy strčila zvýrazňovač. Copak se o tomhle dá mluvit s rodiči?
TIP NA VIDEO: Znáte největší ikony feminismu?
Nyní jsem sama matkou dcery, která stojí na prahu puberty. Témata sexuality se stále hojně objevují v médiích, ovšem jinak, než jsme byli zvyklí my. Mnohem víc se řeší sexuální obtěžování, redefinice znásilnění nebo třeba posílání nudes. Jiné jsou také seriály, které mohou dospívající sledovat. Zatímco my vyrůstali na Beverly Hills 902 10, kde se nejčastěji řešilo, po kolika měsících je vhodné se vyspat s klukem, současní teenageři mají k dispozici třeba Euphorii nebo Sex Education, které jsou mnohem otevřenější a syrovější v zobrazování sexuálních scén, současně však na problematiku nahlížejí empatičtěji, niterněji a bez zažitých stereotypů. Nemluvě o tom, že do obsahu přirozeně začleňují i sexualitu menšin a otázku identity a genderu.
Na pořady 18+ má samozřejmě jedenáctileté dítě ještě čas. Nedávno mi však dcera začala nakukovat přes rameno, když jsem sledovala novou řadu seriálu Ginny & Georgia, což jsou na první pohled takové nekonvenční Gilmorky. Zejména teenage linka je zde pojatá velmi roztomile. Současně se zde ale hned v první epizodě objevuje téma ženské masturbace – zatímco matka má v nočním stolku k dispozici sbírku vibrátorů, její patnáctiletá dcera objevuje multifunkčnost elektrického zubního kartáčku. Mimochodem, také jste si mysleli, že se při nástupu sexuálních scén stydí jenom děti? Pak vás musím vyvést z omylu. Ač se snažím nedávat nic najevo, ve skutečnosti mi některé scény připadají nekonečné a mám chuť začít při nich vyndávat nádobí z myčky.
„Když jsme my dvě byly v pubertě, o holčičí masturbaci se nemluvilo. V biologii jsme se učily něco málo o klučičí masturbaci a na chodbě slýchávaly kluky, jak se o ní spolu hlasitě baví. O honění, jak tomu říkali. O holčičí masturbaci se ale žádný dospělý ani nezmínil. Hodně holek se kvůli tomu za masturbaci stydělo,“ vysvětluje v publikaci Holčičí kniha dvojice autorek a lékařek Nina Brochmann a Ellen Støkken Dahl. Knihu jsem dceři koupila k Vánocům i kvůli této kapitole, kterou se sama zdráhám komunikovat (a tak to stejně jako kdysi moji rodiče nechávám na chytré literatuře). Dceři jsem však řekla, ať si ji projde a kdyby měla nějaké dotazy, jsem k dispozici. Hned a beze studu se do ní ponořila – nejspíš i díky názvu a grafice, které evokují komplexnější pohled na ženské tělo.
Opravdu pak za mnou za pár dní přišla a chtěla se bavit o menstruaci, které se Holčičí kniha věnuje na padesáti(!) stránkách. Zde se opět člověk neubrání srovnání s vlastní dávnou zkušeností přinejmenším proto, že trh s menstruačními pomůckami se od té doby značně posunul. Zatímco moje máma došla pro vložky s křidélky, kterých byly tehdy plné televizní reklamy, já říkám: „Až to přijde, půjdeme koupit nějaké super menstruační kalhotky. Ale samozřejmě si pak můžeš vybrat, co ti bude vyhovovat nejvíc.“ Tím však debata neskončila. „Mami, já jsem četla, že na světě jsou ženy, které si menstruační pomůcky nemůžou dovolit, a někdy kvůli tomu holky i chybí ve škole.“ Ano, píše se rok 2023 a já se svou skoro jedenáctiletou dcerou klábosím v koupelně o menstruační chudobě. Existuje lepší důkaz o tom, jak se doba posunula?
Nabídnu ještě jeden. Ve zmíněném seriálu Ginny & Georgia je scéna, kde se dvě přítelkyně společně učí. Jenže je přemůže touha, a tak se začnou líbat a mazlit. Mojí dceři v tu chvíli vůbec nepřišlo divné, že jde o dvě holky, mnohem víc řešila, že se líbají v době, kdy se mají učit na zkoušku! Pojďme si ale upřímně říct, že menstruace nebo gay láska jsou témata, která se dají před dětmi snáz otevírat právě díky sociálnímu přesahu. Pak jsou ale taková, která patří víc do soukromí nebo k samotnému aktu. I v seriálu tak narážím na výrazy, u kterých si zatím nejsem jistá, jestli je mám před dcerou otevírat (jenže pokud ne, nejspíš to za mě brzy udělají její spolužáci nebo kamarádky). Tuší třeba, co znamenají slova vykouřit, lízat a orgasmus? Nebo proč se při sexu kluk holky ptá, jestli zvládne dva prsty? Pokud si vzpomínám, já jsem to povědomí (i díky rubrice Láska, sex a něžnosti) už měla.
„Hledejme témata, která naše dítě zajímají a od kterých můžeme odpíchnout konverzaci. Když dítě přistoupí na dialog, nebojme se říct, že je to pro nás těžko uchopitelné téma, že se cítíme trapně nebo že nám jako rodiči chybějí informace,“ radí Eva Nováková, lektorka citové, vztahové a sexuální výchovy v rozhovoru, který najdete v nové knize Děti to chtěj vědět taky. Stojí za ní nevládní organizace Konsent a dvojice autorek Dagmar Krišová a Marcela Poláčková a funguje jako taková příručka pro nejisté, ale uvědomělé rodiče, jako jsem já. Dílem i proto, že nabízí řadu modelových situací, do kterých byste se se svými dětmi mohli dostat. Já jsem se díky ní třeba ujistila, že jdu správnou cestou. „Zkusme si s dětmi najít čas na společné sledování filmů a seriálů a nechme si vyprávět o tom, jaký obsah děti konzumují. Diskuse o vztazích postav z filmů mohou být jednodušší než diskuse o vztazích vlastních a jsou skvělou příležitostí na hraní ‚co kdyby‘ her.“
