Během očekávání potomka se setkáte se spoustou věcí, na které se můžete předem připravit. Nejčastěji to samozřejmě jsou nevyžádané rady, dostaví se ale i soucitné pohledy ostatních mužů, případně chlapácké pomrkávání, které často přechází do stupidních vtipů. Nic z toho nechcete, ale tak trochu to očekáváte. Jedno mě ovšem překvapilo: nečekal jsem, že mě bude tolik lidí chválit.
Nejvíc mě to udeřilo při obvolávání pediatrických ordinací a shánění volného místa pro syna, který se narodí v únoru. Když jsem se dovolal na kliniku a zdravotní sestře vysvětlil, že kvůli nedostatku dětských lékařů raději volám s předstihem, abych měl jistotu, že se na nás dostane a registrace proběhne bez problémů, čekal jsem trochu netrpělivou a možná i nervózní odpověď. Sestra ale místo toho sladkým hlasem do telefonu zašveholila, že jsem „opravdu moc šikovný“ a že je „moc dobře, že takhle volám a nenechávám to na manželce“.
TIP NA VIDEO: Jak se žije rodičům zdravotně znevýhodněných dětí?
Moc jsem nevěděl, co na to odpovědět, takže jsem nakonec neřekl nic. Až po skončení telefonátu jsem se začal ptát sám sebe: takže tohle teď bude pořád? Budou mě chválit za to, že jsem udělal aspoň něco? Nebylo to totiž poprvé – hned v úvodním Deníku prvorodičů jsem psal o tom, že se v naší společnosti muž stává dobrým otcem už v okamžiku, kdy těhotnou ženu neopustí. A od toho momentu to pokračuje dál.
Pochvaly se mi totiž dostalo třeba, i když jsem ženu doprovázel na test těhotenské cukrovky a hlídal, aby v čekárně neomdlela. Nebo když jsem se dostavil na předporodní kurz a místo útrpného sezení v rohu na něm aktivně participoval. Nechci samozřejmě předpovídat, ale už teď si umím představit, co se bude dít dál, ale určitě mě někdo pochválí za to, že jsem přišel do porodnice. Že jsem ženu a dítě dopravil domů. Že jsem ani v téhle fázi rodinu pořád ještě neopustil, a že s ní naopak trávím čas.
Ze všeho nejvíc se samozřejmě těším na ty obdivné pohledy, až vyjedu na ulici sám s kočárkem a aspoň na chvilku tak „pomůžu s hlídáním“ svého vlastního dítěte.
Možná někomu přijde jako dobrý nápad podporovat muže tímhle způsobem. A některým otcům to snad opravdu dodá sebevědomí. Ale podle mě to funguje opačně: čím víc budeme muže chválit za věci, které by měly být absolutní samozřejmostí, tím víc budeme podporovat status quo, podle kterého se muž připletl do rodičovství spíš omylem, jeho úkolem je celý projekt hlavně financovat a pokud možno se nikomu moc nemotat do cesty.
Muži si chválu za to, že dělají nezbytné minimum, zkrátka nezaslouží. Mnohem víc si to zaslouží ženy, které kvůli mateřství často obětují svoji kariéru, mezilidské kontakty a fyzické i psychické zdraví. V tomhle případě je ale pochvala naopak málo. Daleko lepší by bylo nastavit funkční systém zkrácených úvazků, zajistit místa ve školkách a pracovat na odstranění genderové příjmové propasti tak, aby odchod otce na rodičovskou dovolenou neznamenal ekonomický kolaps domácnosti.
