Spisovatelka Petra Soukupová se svou poslední knihou Nikdo není sám

Spisovatelka Petra Soukupová se svou poslední knihou Nikdo není sám Zdroj: David Konečný

Vše zařídit a nezhroutit se. Nová Soukupová je o pastech, které číhají na ženy

Spisovatelka Petra Soukupová na sklonku roku 2022 představila svou desátou knihu nazvanou Nikdo není sám (nakladatelství Host). „Nová Soukupová tak, jak ji máte rádi,“ píše se na zadní straně knihy a na první dojem nelze než souhlasit. Přesto je kniha unikátní v tom, jak moc se tentokrát věnuje tématu žen a především každodenní neviditelné zátěže, která souvisí s péčí o nejbližší. Protože jak se říká, stokrát nic umořilo osla, že?

Spisovatelka Petra Soukupová je na českém knižním trhu zavedenou značkou, u níž se člověk na novinku těší podobně jako na novou sérii oblíbeného seriálu na Netflixu. Možná je dokonce první českou autorkou, které se takové očekávání podařilo vzbudit. I když kolem ní během let „vyrostla“ silná generace tuzemských autorek, z nichž některé se věnují podobným tématům, Soukupová svůj styl psaní nemění.

TIP NA VIDEO: Znáte největší ikony feminismu?

Video placeholde

Ve své poslední knize se opět zaměřuje na rodinu a konfliktní vztahy – tentokrát nikoli na ty mezi partnery či sourozenci, ale zejména mezigenerační. „Rodiče nezměníme, svůj přístup ale můžeme,“ říká autorka v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Zdá se to osvobozující, v případě hrdinky její nové knihy se ale ukáže, že umět si dupnout není tak jednoduché. Čtenář záhy zjistí, že důvody, proč se jí začíná sypat život pod rukama, číhají na každého z nás – a speciálně na ženy.

Hlavní hrdinka Veronika přitom nemá špatnou ani komplikovanou startovní pozici. Je to relativně spokojená čtyřicátnice se dvěma náctiletými dětmi a podporujícím manželem. Pracuje jako ředitelka knihovny, má ráda svou práci i své „holky“, tedy kolegyně. Pravda, trápí ji, že přibrala osm kilo, ale to je jen zanedbatelná daň za to, že před dvěma lety konečně přestala s kouřením. Drobné vrásky jí přidělávají také přijímačky na gympl, kam se hlásí její dcera Mája. Ale to přece běžně zažívají rodiče, kteří pro své děti chtějí to nejlepší. V rámci Veroničiny malé rodinné bubliny tak víceméně vše funguje. Problémy nastávají, až když je nucena z ní vystoupit – třeba když zavolá matka, kdy konečně přijedou za rodinou na víkend. A tady Soukupová rozehrává mikrodrama, které je řadě lidem až nepříjemně blízké.

Veronika se brzy stává typickým příkladem sendvičové generace, která na svá bedra bere starost o své děti i rodiče, byť sama autorka knihy Soukupová ve zmíněném rozhovoru podotýká, že jí nejde o žádnou společenskou výpověď, ale o konkrétní příběh. Nicméně svým způsobem psaní, úsporným, hovorovým, ale každým slovem precizně zacíleným, vidí hluboko do duše čtenáře středního věku – třeba, když Veronika přemítá, že by sice měla jet k rodičům, protože je únor a ona tam od Vánoc nebyla, ale přitom by raději strávila víkend v klidu a konečně si třeba četla. A jak má přesvědčit zbytek rodiny, aby se tam chtělo i jim? Co to zkusit přehodit na další víkend? Při čtení si v takovou chvíli neřeknete: „Sakra, to je ale nevděčná, sebestředná kráva.“ Spíš se zamyslíte ve stylu: „Hmm, já se svými rodiči vcelku vycházím, ale tohle znám. Tohle jsem já.“

Spisovatelka Petra Soukupová se svou poslední knihou Nikdo není sám
Spisovatelka Petra Soukupová se svou poslední knihou Nikdo není sám | Zdroj: David Konečný

Okamžikem, kdy vágní starosti ztratí platnost, je matčina smrt. Výrazným dějovým prvkem se od té chvíle stává nepředvídatelnost, která se nejčastěji vtěluje do postavy osamělého otce, ale i dětí, jež se potýkají s vlastními trably. Ať se Veronika snaží, jak chce – připravuje plány B, C i D a nasazuje maximální energii, aby se o všechny a všechno postarala – stejně je vždy „ve smyku“ a o krok vzad za okolnostmi, kterými se musí nechat vláčet. Vedle neočekávaných životních událostí totiž musí řešit i nutné banality všedního dne, které nepočkají a současně jejich zařizování produkuje další tlak. „Takže jdu do práce, cestou volám k zubaři, ale má obsazeno, a celej den řeším ten projekt a Májiny školy. Paní Aničce chci zavolat v obědový pauze, ale žádná pauza není, a zubař mi to pořád nebere. Večer napíšu Aničce, jestli je všechno ok, a ona mi odepíše, jestli se můžeme sejít.“

Petra Soukupová má mimořádný dar tyto pomíjivé okamžiky, které ale formují značnou část středního věku, zachytit. A i když jim nepřikládá jiný než literární význam, ve skutečnosti přesně popisují onu neviditelnou práci, která bez většího zájmu společnosti dopadá zejména na ženy. V literatuře podobný proud myšlenek zachytila laureátka Nobelovy ceny Annie Ernaux, konkrétně v autobiografii Roky, která nedávno vyšla česky. Zašlé časy ale popisuje jen zdánlivě. „Ona přesně v této chvíli, v zimě na přelomu let 1967 a 1968, bezpochyby na nic nemyslí, ale užívá si radost z jejich soběstačné trojčlenné buňky, …z toho, že si na chvíli může oddechnout od úkolů, jejichž hlavním cílem je buňku udržet, sepsat nákupní seznam, zkontrolovat prádlo, co dneska uvařím k večeři, prostě všechno to neustálé předjímání budoucnosti, které jí ztěžuje druhou část povinnosti spojenou s prací učitelky.“

Dny, kdy se osobní agenda tříští do malých kousků, samozřejmě čas od času zažíváme všichni, ženy (a zejména pak matky) ale častěji čelí i tomu, co se dá definovat jako emoční péče – a ta je na rozdíl od plného koše prádla nebo prázdné ledničky skutečně neviditelná. Spadají sem všechny telefonáty s rodiči a promluvy s dětmi, které často vyžadují vskutku psychologické taktiky, ale třeba i vymýšlení rodinných aktivit, které se samy od sebe jen tak nezorganizují.

Před svátky na Instagramu také koloval bolestně výstižný meme: „Oženil se a pak už nikdy nemusel vymýšlet, co koupí rodičům k narozeninám nebo k Vánocům.“ Když si k tomu všemu přičtete každodenní starost o jídlo, prádlo, domácí úkoly, vlastní práci a (v poslední řadě) vlastní tělo, stává se z toho závodní disciplína, která se dá uběhnout, ale často jen díky tomu, že si prostě nesednete. Anebo se naučíte perfektně žonglovat – samozřejmě s více míčky a mnohem menšími, než do rukou zpravidla dostávají muži.

Petra Soukupová pochopitelně z pozice spisovatelky nenabízí žádné systémové řešení, výmluvně však poukazuje na to, že tohle se týká žen obecně – i těch, které mají podmínky nastavené docela dobře, jsou ve svém životě spokojené, mají podporu partnera a řadu domácích úkonů vykonávají se zájmem či pocitem naplnění. Stačí ale přidat trochu víc oné neviditelné zátěže a pečlivě budovaný systém sebekontroly se začne nenápadně hroutit. Řešením je pak samozřejmě někde ubrat a něčeho se vzdát. Ale čeho, když vám na všem a na všech záleží?