Quiet quitting: Dělat jen tolik, aby vás nevyhodili, může být volba i nutnost

3 min čtení

3 min čtení

Je příznačné, že se tento termín začal objevovat v médiích se začátkem září, kdy se děti vracejí do školy a dospělí z dovolených ke svým pracovním stolům. Quiet quitting je přístup k práci, který vám umožňuje se z ní nezbláznit a zachránit si zbytky volného času. Zní to krásně – dokud si neuvědomíte, že ho proti své vůli praktikujete dávno.

V den, kdy píšu tento článek, je pátek 9. září. Z dovolené jsem se vrátila 27. srpna. Normálně bych tedy měla být plná energie, ale znovu opakuji: je pátek 9. září. Týden a půl školního roku za námi. Týden a půl organizování, zařizování, podepisování, placení, doplňování (školních potřeb, zásob do lednice), vyprazdňování (koše na prádlo, pračky). Týden a půl brzkého vstávání, chystání svačin, vymývání krabiček, přemýšlení, jestli je lepší zůstat na home officu a alespoň u toho uklidit byt, nebo strávit dvakrát půl hodiny v tramvaji, abych byla v práci na očích a tmelila vztahy i za cenu, že svou práci budu dodělávat pozdě odpoledne. Týden a půl starého známého pocitu, že nic nedělám pořádně.

TIP NA VIDEO: Co dělat, když vás ovládne úzkost?

Když letos na jaře Kim Kardashian v rozhovoru pro Variety pronesla památnou knížecí radu ve stylu „Prostě zvedněte p*del a makejte. Zdá se mi, že v dnešní době nikdo nechce pracovat“, nesetkalo se to s přívětivou odezvou. A nejde jen o to, že Kim pochází z bohaté rodiny; narodila se se stříbrnou lžičkou v puse čili pro svůj byznys měla i zcela jinou startovní pozici než většina běžných lidí.

Jde o to, že lidé pracují, jen po dvou letech covidové letargie, která plynule přešla do války na Ukrajině a následně do energetické krize, na tom obecně s motivací nejsou nejlépe. Naopak jsou vyčerpaní, vyhořelí a už nevědí, z jakých zdrojů čerpat. I obyčejné těšení se na podzim nebo na Vánoce je už třetím rokem provázeno obrovskou nejistotou. Zakladatelka komunity Holky z marketingu Pavlína Louženská ve svém pravidelném newsletteru zmiňuje pojem polykrize, který použil historik Adam Tooze – označuje stav, kdy nečelíme jedné krizi, ale několika souběžným.

V souvislosti s tím se v posledních dnech v médiích vynořuje pojem quiet quitting, který se dá doslovně přeložit jako pomalé odcházení, čímž se však vzdaluje svému významu. Ve skutečnosti označuje přístup k pracovním povinnostem, kdy člověk dělá jen to, za co je placen, a nic nad rámec svých povinností. Díky tomu si stíhá užívat i svůj osobní život – čili jakýsi nový úhel pohledu na problematiku work-life balance. Současně svou profesi nutně nevnímá jako součást své identity a neočekává, že ho práce bude naplňovat a bavit stejně jako koníčky. O to víc se z ní těší domů.

Zájem o tento fenomén odstartovalo video na TikToku, které zveřejnil uživatel Zaiad Khan. Za doprovodu uklidňující klavírní melodie v několika větách krátce shrnul, o čem je quiet quitting. Že to neznamená dát sbohem své práci, ale všemu, co vám na ní připadá nepodstatné, co se nevejde do pracovních hodin a co je nad rámec vašeho platu. Stále plníte všechny své povinnosti, ale už nepodléháte kulturně-společenskému tlaku, který se z vás snaží vymáčknout co nejvíc. Úlevné, že?

Lidé v komentářích pod příspěvkem se rázem začali svěřovat, že quiet quitting vlastně praktikují už dávno – dělají jen tolik, aby je šéf nebo šéfová nevyhodili, ale přitom za stále stejný plat. Jakkoli může tato metafora znít v kontextu doby sarkasticky, asi to jde – ubrat plyn a mít se stále stejně, nebo dokonce i lépe.

Quiet quitting ale není jen cestou za klidnějším životem, nýbrž i metodou, jak v práci přežít období, kdy si nejste jistí, jestli zůstat, nebo dát výpověď, které byste mohli později litovat. Každý přece máme občas období, kdy nás to v zaměstnání štve. Pocity studu, že neděláme práci svých snů za plat, kterým bychom se chtěli chlubit svým rodičům či dětem. Je to vlna, která někdy přijde, ale pak zase odejde.

Čím víc jsem si o quiet quittingu četla, tím mi bylo jasnější, že i já už ho dávno praktikuji. Ale tak trochu proti své vůli. Odcházím dřív z práce, abych vyzvedla dceru ze školy a doprovodila ji na kroužek. Neberu si povinnosti nad rámec, abych si mohla užít svůj work-life balanc – stíhala vyžehlit, vyklízet a naplňovat lednici a pračku, vynášet tříděný odpad a vykonávat spoustu dalších drobných činností v rámci své neviditelné domácí práce, která ani nemá název.

Pro řadu pracujících matek totiž není quiet quitting volbou, ale nutností – i za cenu, že tím například oddalují možnost svého povýšení. Problém je v tom, že ta druhá směna, která na ně doma čeká, je stejně zrádnou pastí jako neplacený přesčas. S rozdílem, že z ní se už tak snadno vykroutit nelze.