Je příznačné, že se tento termín začal objevovat v médiích se začátkem loňského září, kdy se děti vracely do školy a dospělí z dovolených ke svým pracovním stolům. Quiet quitting je přístup k práci, který vám umožňuje se z ní nezbláznit a zachránit si zbytky volného času. Zní to krásně – dokud si neuvědomíte, že ho proti své vůli možná už nějakou dobu praktikujete.
V den, kdy jsem se začala více zajímat o quiet quitting, bylo 9. září 2022. Z dovolené jsem se tehdy vrátila 27. srpna. Normálně bych tedy měla být plná energie, ale znovu opakuji, byl pátek 9. září. Měli jsme za sebou týden a půl nového školního roku. Týden a půl organizování, zařizování, podepisování, placení, doplňování (školních potřeb, zásob do ledničky), vyprazdňování (koše na prádlo, pračky). Týden a půl brzkého vstávání, chystání svačin, vymývání krabiček, přemýšlení, jestli je lepší zůstat na home office a alespoň u toho uklidit byt, nebo strávit dvakrát půl hodiny v tramvaji, abych byla v práci na očích a tmelila vztahy i za cenu, že svou práci budu dodělávat pozdě odpoledne. Týden a půl starého známého pocitu, že nic nedělám pořádně.
TIP NA VIDEO: Co dělat, když vás ovládne úzkost?
Když vloni na jaře Kim Kardashian v rozhovoru pro Variety pronesla památnou knížecí radu ve stylu „prostě zvedněte p*del a makejte, zdá se mi, že v dnešní době nikdo nechce pracovat“, nesetkalo se to s přívětivou odezvou. A nejde jen o to, že Kim pochází z bohaté rodiny; narodila se se stříbrnou lžičkou v puse čili pro svůj byznys měla i zcela jinou startovní pozici než většina běžných lidí.
Jde o to, že lidé pracují, jen na tom nejsou po dvou letech covidové letargie, která plynule přešla do už více než rok trvající války na Ukrajině a následně do energetické krize, obecně s motivací nejlépe. Naopak jsou vyčerpaní, vyhořelí a už nevědí, z jakých zdrojů čerpat. I obyčejné těšení se na jaro nebo na nedávné Velikonoce bylo provázeno určitou nejistotou a nervozitou. Zakladatelka komunity Holky z marketingu Pavlína Louženská ve svém pravidelném newsletteru zmiňuje pojem polykrize, který použil historik Adam Tooze – označuje stav, kdy nečelíme jedné krizi, ale několika souběžným.
V souvislosti s tím se v posledních měsících v médiích vynořil pojem quiet quitting, který se dá doslovně přeložit jako pomalé odcházení, čímž se však vzdaluje svému významu. Ve skutečnosti označuje přístup k pracovním povinnostem, kdy člověk dělá jen to, za co je placen, a nic nad rámec svých povinností. Díky tomu si stíhá užívat i svůj osobní život – čili jakýsi nový úhel pohledu na problematiku work-life balance. Současně svou profesi nutně nevnímá jako součást své identity a neočekává, že ho práce bude naplňovat a bavit stejně jako koníčky. O to víc se z ní těší domů.
Zájem o tento fenomén odstartovalo video na TikToku, které zveřejnil uživatel Zaiad Khan. Za doprovodu uklidňující klavírní melodie v několika větách krátce shrnul, o čem je quiet quitting. Že to neznamená dát sbohem své práci, ale všemu, co vám na ní připadá nepodstatné, co se nevejde do pracovních hodin a co je nad rámec vašeho platu. Stále plníte všechny své povinnosti, ale už nepodléháte kulturně-společenskému tlaku, který se z vás snaží vymáčknout co nejvíc. Úlevné, že?
Lidé v komentářích pod příspěvkem se rázem začali svěřovat, že quiet quitting vlastně praktikují už dávno – dělají jen tolik, aby je šéf nebo šéfová nevyhodili, ale přitom za stále stejný plat. Jakkoli může tato metafora znít v kontextu doby sarkasticky, asi to jde – ubrat plyn a mít se stále stejně, nebo dokonce i lépe.
Quiet quitting ale není jen cestou za klidnějším životem, nýbrž i metodou, jak v práci přežít období, kdy si nejste jistí, jestli zůstat, nebo dát výpověď, které byste mohli později litovat. Každý přece máme občas období, kdy nás to v zaměstnání štve. Pocity studu, že neděláme práci svých snů za plat, kterým bychom se chtěli chlubit svým rodičům či dětem. Je to vlna, která někdy přijde, ale pak zase odejde.
Čím víc jsem si o quiet quittingu četla, tím mi bylo jasnější, že i já už ho dávno praktikuji. Ale tak trochu proti své vůli. Odcházím dřív z práce, abych vyzvedla dceru ze školy a doprovodila ji na kroužek. Neberu si povinnosti nad rámec, abych si mohla užít svůj work-life balance – stíhala vyžehlit, vyklízet a naplňovat ledničku a pračku, vynášet tříděný odpad a vykonávat spoustu dalších drobných činností v rámci své neviditelné domácí práce, která ani nemá název.
Pro řadu pracujících matek totiž není quiet quitting volbou, ale nutností – i za cenu, že tím například oddalují možnost svého povýšení. Problém je v tom, že ta druhá směna, která na ně doma čeká, je stejně zrádnou pastí jako neplacený přesčas. S rozdílem, že z ní se už tak snadno vykroutit nelze.
