První dojmy: To nic, drahá je nafintěné retro, ale vyplatí se počkat na pointu

3 min čtení

3 min čtení

Harry Styles, Olivia Wilde, Florence Pugh a Chris Pine – tvůrčí tým stylového retro thrilleru To nic, drahá (Don't Worry Darling) se postaral o drama ještě před uvedením filmu do kin. Ať už šlo o skutečné napětí mezi herci a režisérkou Wilde, nebo jen o výstřední promo, se snímkem, který dnes vstupuje do distribuce, by nemělo mít nic společného. Vztahy mezi postavami jsou zde rozehrané zcela jinak a nabízejí úplně jiný příběh.

Kdo se chystá na novou variaci Stepfordských paniček, filmu z roku 1975, respektive 2004, bude příjemně zmaten už úvodní scénou. Ta diváka uvrhne doprostřed bujarého domácího večírku, kterého se účastní několik dobře naladěných manželských párů. Nechybí alkohol, cigarety ani rozšafná hra na to, která z žen udrží na hlavě nejdéle tác s drinkem. Není zde náznak ničeho patologického, naopak – obyvatelé nového městečka Victory, vybudovaného uprostřed kalifornské pouště, si jen dopřávají zábavu, které se jim nedostává během dne.

TIP NA VIDEO: Připomeňte si největší ikony feminismu

Stepfordské schéma živené vzájemnou sousedskou kontrolou se dostává ke slovu až druhý den, kdy se manželé synchronizovaně vydávají do práce a manželky jim zúčastněně mávají. I zde však lze vnímat určitou vizuální disonanci – zatímco ostatní ženy mají na sobě šaty typické pro přelom 50. a 60. let, Alice Chambers, kterou ztvárňuje Florence Pugh, se s manželem loučí odvážně oděná jen v pánské košili. Jako kdyby s Jackem (Harry Styles) stále prožívala líbánky (což se ve filmu několikrát potvrdí), ale také jako kdyby do tohoto podivně upjatého a umělého světa nepatřila.

Foto z filmu To nic, drahá (2022)

Po odjezdu manžela je plán jasný – ustlat, vydrhnout vanu, vyleštit okna. Po vzoru Stepfordských paniček zde nechybí scény ze zrcadlového sálu, kde se dámy oddávají společnému pohybu. Na rozdíl od snímku z roku 2004 zde ale nejde o parodický tělocvik inspirovaný úklidovou rutinou, nýbrž o baletní pozice – které však mají za cíl posílit v dámách sebedisciplínu a motivaci být jedna jako druhá. To vcelku funguje, dokud se na scéně neobjeví tajemná postava z komunity vyloučené Margareth (KiKi Layne). Současně do děje vstupuje démonický šéf projektu Victory (Chris Pine), ze kterého mají zejména pánové doslova stažené půlky.

Foto z filmu To nic, drahá (2022)

Tou, která začne vidět mraky na věčně slunečné obloze, je samozřejmě postava živelné Alice, za jejíž ztvárnění všechny dosavadní kritiky oprávněně velebí Florence Pugh. Není přitom disidentkou v pravém slova smyslu; nebouří se proti patriarchátu, spíše ji znepokojují určité vize a flashbacky, na jejichž základě se chce dozvědět, co vlastně její milovaný muž dělá za práci. Své okolí také začne upozorňovat na další nesrovnalosti – byť některé, jako třeba prázdná vejce, zůstanou záhadou i divákovi. Ubíjející rutinu ženy v domácnosti, která může sama o sobě vést k šílenství, zase reprezentují opakované detaily, jako třeba příprava snídaně – na rozdíl od filmu Rekviem za sen (2000) však tento motiv míří poněkud vedle a nevyznívá tak děsivě. V této fázi také začne být děj poněkud předvídatelný a zdlouhavý.

Foto z filmu To nic, drahá (2022)

Postupnou gradaci napětí paradoxně narušují i postavy, které se v soukromí nepodvolují patologickému řádu – například když Alice pro manžela uvaří večeři o pěti chodech, on se na ni vášnivě vrhne a při následném orálním sexu teatrálně padá na zem jídlo i talíře. Nebo když sousedka v podání čarokrásné Olivie Wilde labužnicky pokuřuje na lehátku a dětem se věnuje jen po očku. Také postava Jacka místy projevuje více empatie, než by člověk v tradičním manželství Ameriky 50. let očekával. A nakonec ani skrytý alkoholismus zde není vykreslen jako problém, i když zelené vdovy, které trápí osamělost a nuda, se ke skleničce uchylují často.

Foto z filmu To nic, drahá (2022)

Tak v čem je tedy problém? Odpovědi se nakonec trpělivý divák této multižánrové podívané, která osciluje mezi psychologickým thrillerem, dystopií, vztahovým dramatem a v jednu chvíli i bondovkou, dočká. Zápletka ve finále připomíná epizodu ze seriálu Černé zrcadlo a má vyznívat ryze současně. Nakolik se trefuje do soudobé feministické problematiky, bude záležet na posouzení konkrétního diváka. Někoho pointa bezesporu mine obloukem a bude mu připadat přitažená za vlasy. Pravda je, že trpí určitou zkratkovitostí, nedotažeností, ale i přehnanou stylizací. Avšak při pohledu na debaty o rovnosti pohlaví, které se stále hemží incelskou frustrací a bodrým doporučením, že „ženská patří k plotně a k dětem“, musí člověk uznat, že se Olivie Wilde celkem trefila.