Genderová nerovnost, úskalí související s mateřstvím nebo třeba tíha, již společnost přikládá stárnutí. Ať už se vás dotýká jakékoliv z těchto témat, soubor esejů Proč jsme tak naštvané? vám pomůže utřídit si pocity a myšlenky se zdravou mírou vzteku, nadhledem a pomocí pevných argumentů. Přesně tak totiž právnička, odborářka a feministka Šárka Homfray svoji novou knihu napsala. Dokázala v ní postihnout každodenní problémy, s nimiž se dříve či později utká většina žen. Nejen pro ně ale může být toto čtení přínosné.
Když se někdo rozčiluje, že dnešní děti vůbec neběhají samy po venku, jako to bývalo dřív, nebere do úvahy, že děti dneska neběhají po venku, protože by je na prvním rohu srazilo SUVčko. To je jedna z mnoha point, které v knize Proč jsme tak naštvané? (2022, Nakladatelství wo-men) čtenářům předkládá její autorka Šárka Homfray. Nemá potřebu zdlouhavě to „okecávat“ nebo detailně popisovat, jak to přesně myslela, aby se náhodou někoho nedotkla. Je to fakt, který se nedá zpochybnit a který ji vytáčí. A nejen ji.
TIP NA VIDEO: Největší ikony feminismu
Tahle zdravá míra vzteku, která jde ruku v ruce s vyčerpaností zasloužilé feministky z věčné snahy trpělivě vysvětlovat, co a proč je problém, z jejího souboru esejů přímo čiší. Homfray v knize nabízí jak výsledky vlastního pozorování, tak výpovědi žen ze svého okolí, které jsou zároveň kapacitami ve svých oborech nebo se věnují projektům a občanským aktivitám, jimž jsou vlastní myšlenky feminismu. Když například píše, že Praha je pro rodiče s malými dětmi extrémně nevstřícné město, ptá se na tuto problematiku historičky architektury Kláry Brůhové, architektky Alžběty Brůhové a socioložky Kariny Hoření – autorek výstavy Vadí x nevadí, které předcházel veřejný průzkum, jehož se zúčastnilo 236 rodičů dětí v předškolkovém věku. V kapitole o ženách v politice zase nechává promlouvat ředitelku organizace Fórum 50 % Veroniku Šprincovou, která se rovnoměrnějšímu zastoupení žen ve veřejném dění dlouhodobě věnuje. A v pasáži o kojení na veřejnosti vzpomíná na Kojící guerillu české umělkyně a vedoucí ateliéru Nová média 2 na AVU Kači Olivové.
To kombinuje s řádným zdrojováním a zásadní tvrzení v textu předkládá na základě četných analýz, studií a výzkumů – přitom ale nikdy nesklouzává k akademické komplikovanosti a nesrozumitelnosti. Vytváří tak velmi čtivý, zábavný a hodnotný text, který vzbudí souhlasné pokyvování hlavou, několik sarkastických uchechtnutí i pár naštvaných zamračení. Na čtenáře dokáže přenést přesně ty emoce, s nimiž byl evidentně psán.
A právě emoce a osobní pohled, který Homfray do knihy vložila, jsou primárními trumfy Proč jsme tak naštvané? Témata, jimž se kniha věnuje, je potřeba zpracovávat a řešit se značnou mírou empatie a psát o nich bez jakýchkoliv pocitů by nedávalo smysl. Je to přístup, který je zejména ženským autorkám často vyčítán, právě ten by ale (nejen) ve feministickém psaní měl mít nejvíc prostoru. Je paradoxní, že k jeho kritikům nejčastěji patří ti, kdo pak v diskuzi nemají sebemenší problém přejít od racionality k urážkám a vulgarismům. Ukazují to i reakce jak na samotnou knihu, tak na doprovodné rozhovory k jejímu vydání, jež Homfray poskytla některým českým médiím. V komentářích na sociálních sítích mnozí neváhají opírat se do autorky kvůli jejímu vzhledu. To je přístup, za který by se měl každý dospělý člověk stydět, na druhou stranu právě takové ublížené hlásky dokazují, jak moc jsou podobné publikace potřeba.
Ambice převychovávat zaprděné mizogyny z Twitteru kniha nicméně nemá – díky bohu. Je znát, že autorka už má plné zuby snahy rozumně mluvit s těmi, kteří odmítají poslouchat, odmítají přemýšlet a dokola opakují básničku o ošklivých, neukojených feministkách. Zvolila si druhou, mnohem důležitější cestu, díky čemuž má publikace Proč jsme tak naštvané? potenciál oslovit opravdu každou ženu bez ohledu na věk, tvar jejího těla či sociální zázemí. I když Homfray sama upozorňuje, že všechny ženy nejsou stejné, nemají stejné názory ani možnosti a přehlížet to znamená tyto odlišnosti jen prohlubovat, v knize mluví o zásadním významu ženské solidarity. Nikomu nenutí nálepku feministky – jen ukazuje na to, co nás vytáčí všechny.
Spojovacím prvkem jejích esejů je prostě a jednoduše zkušenost s bytím ženou v současném světě. Dotýká se všech možných témat od kultu krásy, fatfobie, body shamingu, vlivu sociálních sítí na vnímání sebe samých a čtvrtživotní krize přes genderovou nerovnost v pracovním prostředí, pay gap či ostrakizaci matek ve společnosti i veřejném prostoru až po ageismus a stárnutí, obávaného strašáka, s nímž se u žen často pojí určitá osobní neviditelnost.
Právě proto se jako největší úskalí knihy nakonec jeví její vyšší cena – výtisk se dá pořídit za 890 korun, což může být důvodem, proč se Proč jsme tak naštvané? nedostane k takovému množství čtenářů, jak by bylo vhodné. A to je škoda. Soubor esejů má totiž sílu pomoci nejen ženám, které nevědomky žijí v područí internalizovaného sexismu, ale třeba i mužům, kteří se ve snaze zlepšit situaci úplně vážně a bezelstně ptají, jaká tedy je ta ženská zkušenost, protože si to zcela upřímně nedokážou představit.
Cílem publikace totižnení přinášet šokující závěry. Je to autentický, úderný, vyargumentovaný záznam o každodenní realitě běžných žen, kterému nechybí humor ani nadhled. Proto může být zásadním nástrojem osobního prozření pro všechny, kdo sami v sobě ještě úplně nerozklíčovali, proč jsou tak hrozně naštvaní.
