„Tys měla císaře? Aha, takže jsi vlastně nerodila.“ „No jó, další, co si to udělala jednoduché a bezbolestné.“ „Promiň, ale po císaři nemůžeš chápat, co je skutečný porod.“ „A to se nebojíš, že nebudeš svoje dítě dostatečně milovat, když jsi to takhle obešla?“ Takové výroky padají v diskuzích porovnávajících přirozený porod a porod císařským řezem. Názor, že matky, které absolvovaly císařský řez si k potomkovi pomohly pohodlnou, bezbolestnou kličkou, a nejsou proto rovny těm, jež své děti na svět přivedly v potu, řevu a agónii kontrakcí, v těchto debatách zaznívá velmi silně a často. Odsuzující podtón se pak jeho zastánkyně ani nesnaží skrývat.
Důvodů, proč porod končí císařským řezem, může být mnoho. Vedle akutních případů existují i císařské řezy plánované, které z určitých důvodů doporučí lékař. I u mě to tak bylo; v den, kdy jsem podle ultrazvuku měla přivítat syna na světě, se mu ven nechtělo ani trochu. Podle váhového odhadu navíc měl být velké dítě, a tak jsem byla postavena před jasné stanovisko – nepřenášet a porod co nejdřív začít vyvolávat, nebo jít pod kudlu. Když mi mladá doktorka citlivě vypočítávala plusy a minusy obou možností a trpělivě vysvětlovala, proč mi doporučuje si jednu z nich vybrat, běžely mi hlavou šílené vize obřího přidušeného dítěte zaseknutého v porodních cestách. Operace pro mě okamžitě byla jasná volba.
Utrpení jako smysl života
Při pohledu na debaty srovnávající císařský řez a přirozený porod je zjevné, kolik žen má pocit, že jen utrpení dává jejich životu váhu a určuje jejich osobní hodnotu. V jejich očích jako by snad ty, které šly na císaře, zradily svoje ženství. Je to ale přesně naopak. I když těhotenská jóga, dechová cvičení a masáže hráze ničemu neškodí, na porod existuje jediná příprava – a sice bezvýhradně přijmout svoje tělo, akceptovat jeho reálné možnosti a naučit se mu plně důvěřovat. Je to těžké, ale je to to nejdůležitější. Okamžitě jsem věděla, že svému tělu spíš věřím, že zvládne rychlou pooperační rekonvalescenci, než že vytlačí více než čtyřkilové dítě. Ne nadarmo se navíc říká, že porod bolí před a císař po.
Trávit první dny oddělená od dítěte, nacpaná léky a neschopná se sama zvednout z postele není nic pohodlného ani jednoduchého a psychicky to opravdu nepřidá. Zároveň mohu potvrdit, že v šestinedělí pak císařovny zažívají úplně stejnou únavu a hormonální horskou dráhu jako přirozené rodičky; navíc na nich často leží o něco větší stres spojený s kojením, protože po císařském řezu se laktace rozjíždí pomaleji. O tom ale jindy.
Můj syn měl nakonec čtyři kila dvacet a hlavu úctyhodné velikosti. Mám jizvu, která po večerech pobolívá, při větší námaze nepříjemně tahá, nějakou dobu mě bude omezovat v určitých aktivitách a budu s ní muset pracovat, aby se úplně zahojila. Jinak jsem ale fit. Intuice mi poradila správně a svého rozhodnutí rodit císařským řezem nelituji.
Už vůbec pak nemám pocit, že bych kvůli tomu, že jsem nepocítila jedinou kontrakci, byla horší matka. To koneckonců může hodnotit jediný člověk – můj syn. Tomu je upřímně jedno, jakým způsobem přišel na svět a i když nechci předbíhat, troufnu si tvrdit, že mu to bude jedno i za dvacet let, kdy třeba na takové hodnocení mezi námi přijde řeč. Patrně při něm spíš bude vycházet z toho, jak jsem se k němu chovala v průběhu celého jeho života a jak k němu přistupuji jako k samostatné lidské bytosti. Takové hodnocení si moc ráda poslechnu, i když třeba nebude úplně podle mých představ. Určitě ale nic takového nebudu tolerovat z úst Anči Vomáčkové z vedlejšího vchodu nebo anonymních uživatelek eMimina.
Otázka, proč má tolik žen potřebu nevybíravě shazovat jiné ženy, mě ale trápí. Částečně za to samozřejmě může internalizovaný sexismus, který v sobě ne každá dokáže rozpoznat, natož jej odbourat; některé o to ani nestojí. Aby nás udržel na uzdě a odvedl naši pozornost od skutečného nepřítele, vybudoval v nás patriarchát pocit vzájemné rivality opravdu důsledně.
Konkrétně v případě odsuzujících matek je ale frustrace, která je téměř vždy hnacím motorem jakýchkoli nevlídných komentářů na adresu druhých, agresivnější. Mám k tomu teorii: současná společnost redukuje matky, obzvláště ty na mateřské a rodičovské dovolené, právě jen na tuto jednu roli. Izoluje je. Je přirozené, že se ve své osamělosti chtějí alespoň v něčem cítit na koni. A nejjednodušší způsob, jak to udělat je, vybrat si někoho slabšího, respektive oslabenějšího, a na tom si zchladit žáhu. Starší matky tak nevyžádaně poučují ty mladší a nezkušené, matky s více dětmi se povyšují nad prvorodičky, matky tříletých potomků přezíravě popichují vyjukané souputnice na začátku šestinedělí. V pořádku to samozřejmě není.
V mateřství jsme všechny extrémně zranitelné. Ať je otec dítěte přítomný a nápomocný sebevíc, stejně to víc leží na nás; nejen péče, ale i strach a nervozita, stres, zodpovědnost. A ať se tváříme, jak chceme, žádná pořádně nevíme, co děláme. Prostě se snažíme vydat ze sebe to nejlepší, abychom dítě udržely naživu a spokojené a vychovaly z něj slušného člověka. Měly bychom se v tom respektovat, podporovat a navzájem si být zdroji empatie a pochopení. Ulevit si útočným komentářem či příkrým odsudkem je lákavé, je to ale jen nárazové, sobecké řešení. Z dlouhodobého hlediska to pak vytváří nebezpečné, umělé a naprosto zbytečné propasti tam, kde by měla panovat solidarita. A pocit osamělosti se jen prohlubuje.
