Přežije dítě na suchých rohlících? Realita, před kterou rádi zavíráme oči

2 min čtení

2 min čtení

Máme za sebou předporodní kurz i kurz péče o dítě v šestinedělí, a přestože jsem čekal, že z obou těchto událostí vygeneruju nápady na další sloupek, ty nejintenzivnější emoce jsem v poslední době prožíval u internetových diskuzních fór. A nebylo to úplně pozitivní.

Součástí předporodních příprav jsou samozřejmě nákupy a součástí nákupů jsou seznamy nezbytných věcí, které prostě musíte mít, pokud chcete být zodpovědný rodič, svoje dítě neošidit a zajistit mu dobrý start do života. Takhle mluví obchodníci, kteří se snaží z emočních nejistot budoucích rodičů vytěžit maximum a donutit je k hromadění nesmyslných objektů. Je to taková hra mezi podnikatelem a zákazníkem, kterou jsme všichni nuceni hrát a ke které se všichni musíme nějak postavit.

TIP NA VIDEO: Kdo má nárok na pětitisícový příspěvek na dítě a jak o něj požádat?

Ideální je samozřejmě slepě nenakupovat podle předpřipravených korporátních seznamů ani zaplacených článků na rodičovských webech. Je nutné nasadit filtr. A ačkoli to málokdy dopadá dobře, hledání toho nejspolehlivějšího nakupovacího filtru člověka občas zavede i na diskuzní fóra, ve kterých se potkávají bizarní tipy s chladnou racionalitou a zpočátku nenápadné diskuse přerůstají v nenávistné konflikty. Asi žádná novinka, na tohle jsem byl připravený.

Ale asi nic nemůže člověka připravit na tu zoufalost, kterou v diskuzních fórech o novorozeneckých nákupech ventilují samoživitelky, chudší rodiny nebo rodiny, kterým podstatnou část rozpočtu ukrajuje zdravotní stav některých členů. Protože i sebevíc empatický člověk se zkrátka pohybuje v prostoru vymezeném svým sociálním, ekonomickým i kulturním statusem. A ačkoli v porevolučním diskurzu už se v podstatě nevyskytuje pojem třídy, samotné třídy samozřejmě nikam nezmizely. Jenom se rádi tváříme, že někteří lidé prostě neexistují.

Ale oni existují: lidé, kteří místo hodnocení elektronických chůviček s monitorem řeší, jak často je možné darovat plazmu a jestli dostane manžel peníze za to, že půjde darovat sperma. Ptají se na rady, jak nakoupit jídlo na týden pro tříčlennou rodinu za 250 korun, kde je nejbližší potravinová banka, jestli vůbec shánět kočárek a jestli dvouleté dítě přežije, když bude dva týdny jíst jenom suché rohlíky.

Oblíbená (a stupidní) průpovídka říká, že levičákem (a to v českém kontextu většinou prostě označuje kohokoli se sociálním cítěním) člověk přestane být v okamžiku, kdy založí vlastní rodinu. V ten moment se mu prý přeprogramuje mozek, zaměří se jenom na svoje nejbližší a všechny ostatní ze svého zorného pole vystrnadí. Můžu říct, že mě docela mrzí, že se mi tohle nestalo.

Ignorovat tuhle životní realitu obrovského množství lidí žijících v České republice je totiž to nejpohodlnější, co pro sebe člověk může udělat. Případně – a že nám současné prezidentské volby ukázaly, že je to taky vynikající strategie – jim může člověk začít nadávat, obviňovat je z toho, že volili špatně a že svým zoufalstvím tahají krásnou a bohatou Prahu dolů.

Nic z toho ale není řešení. A řešením samozřejmě není ani psaní podobných sloupků z tepla zajištěné domácnosti nebo dojímání se nad chudobou lidí, které v podstatě nemám šanci ani potkat. Řešení musí být komplexnější, systémové a samozřejmě dlouhodobé. Každý z nás ale může udělat aspoň ten nejmenší krok: přestat se tvářit, že takoví lidé nejsou, že u nás nikdo v existenční nouzi nežije, a pokud náhodou žije, je to jenom jeho volba a měl se víc snažit. Takhle lhát sám sobě je totiž možná komfortní, z dlouhodobého hlediska je to ale hodně nebezpečné.