Když ztratíte lásku svého života, chtě nechtě máte pocit, že vám nezbylo naprosto nic. Jenže pak se rozhlédnete a zjistíte, jak skvělé lidi vám život mezitím dal. Ty, kteří jsou tady ve dne v noci, aby utřeli všechny vaše slzy. Aby vás objali, když to nejvíc potřebujete, a aby vám řekli, že všechno bude dobré, píše Valentina Lebová ve své nové knize Byla to jízda. Ukázky z její publikace můžete číst i na webu Ženy.cz, tady je třetí díl literární minisérie.
Pár lidí, kteří se mnou prošli tuhle cestu a které považuji za ty nejdůležitější, jež mi život dal. Nikdy jsem neměla velký okruh přátel. Svůj svět si hodně střežím a pustím tam jen ty, které chci a u kterých mám pocit, že za to skutečně stojí.
TIP NA VIDEO: Proč nás vztahy mění?
Máma.
Máma je pro mě člověk, který mi dal v životě přesně tolik svobody, kolik má duše potřebovala. A co si budeme říkat, potřebuju ji hodně. Svobodu. Mámu samozřejmě taky, ale to ona jistě ví. Máma mě zná s úsměvem od ucha k uchu, zhulenou, ubrečenou a ztrhanou jako psa, hysterickou, praštěnou a dost často zamyšlenou, ale pořád jsem její dítě, které bezmezně miluje. A já ji.
Linda.
„Zas tolik jsem toho neudělala, jen ty ses rozhodla být silná.“ Rozhodla, protože mi nic jiného nezbývalo, ale při pohledu zpět to nebyl zas tak špatný nápad. Linda je skvělá. Psala si se mnou klidně ve tři ráno, když bylo třeba, a vždycky pomohla. Já musela být silná, ale fakt, že na to na všechno nejsem sama, byl hrozně fajn. Viděla můj nejupřímnější smích i nejbolestnější slzy – a nikdy neodešla.
A pak je tu ještě jeden člověk, který ke mně taky nepřišel jen tak, ale za jehož existenci jsem životu nejvíc vděčná. Život je totiž o tom potkávat stejně divné lidi, jako jste vy sami. Lidi se stejným smýšlením, podobným smyslem pro humor, stejnými hodnotami. A to on je. Je úplně stejně skvělý jako já! A je to vlastně dost nebezpečná kombinace. Krásný jako kluk z plakátu. Vysoký jako zlobr, dost chytrý a neskutečně vnímavý. On se mnou rozchod sice neprožíval, ale to, že se objevil a ukázal mi zcela novou dimenzi toho, jak se kluk k holce může chovat, považuji za velký dar.
Moc lidí mě nezná. Moc se lidem neotvírám. On si mě otevřel sám, respektive mou duši. Málokdy máte to štěstí, že potkáte někoho, s kým stačí říct půlku věty, protože tu druhou polovinu vám mezitím řekne on. Před kým můžete být chladná jak ledovec, který potopil Titanic, a je vám to k ničemu, protože on vidí skrze vás. Je to někdo, kdo vám dal tak hodně, že i kdyby se rozhodl s vámi už nikdy nepromluvit, stejně víte, že víc není třeba. Protože vám dal tolik jako nikdy nikdo předtím. Jmenuje se Luky a nebojte, řeknu k němu víc. Ale zatím je čas.
Knihu Byla to jízda od Valentiny Lebové si můžete zakoupit v naší on-line trafice iKiosek.
