Televizní minisérie Pozadí událostí rozpoutala debatu o intimních vztazích mezi pedagogy a studenty a o tom, jaké chování je v takovém mocensky nevyrovnaném spojení přípustné a co už je za hranou. Co bylo ještě nedávno na mnoha vzdělávacích institucích vnímáno jako zcela běžné, to dnes coby problematické řeší několik studentských iniciativ. Jak to vidí ti, kteří mají s tématem osobní zkušenost?
Pozadí událostí, čtyřdílná minisérie České televize, je aktuálně jedním z nejdiskutovanějších českých televizních počinů. Seriál z dílny Jana Hřebejka sice staví na detektivní zápletce, jedním z jeho hlavních témat jsou ale vztahy mezi pedagogy a studentkami. Právě proto, jakým způsobem jejich dynamiku v seriálu tvůrci uchopili, čelí kritice publicistů, ale i studentských iniciativ, které se dlouhodobě zabývají problémem sexualizovaného násilí na vysokých školách, usilují o zajištění bezpečného prostředí pro studenty a potírání nevhodného jednání ze strany pedagogů.
TIP NA VIDEO: Co si o Pozadí událostí myslí publicistka Veronika Bednářová z Reflexu? Podívejte se na Seroš X
„Seriál považujeme za velmi necitlivý a reprodukující stereotypní a nekritický pohled na dané téma. Po více než ročním zkoumání, diskuzích a naslouchání můžeme konstatovat, že jde o téma extrémně citlivé a naléhavé, seriál Pozadí událostí ale ukazuje jeho zcela zkreslený obraz. Pokud autoři mají pocit, že takto vztahy mezi vyučujícími a studujícími opravdu vypadají, můžeme je ujistit, že tomu tak není, minimálně studentstvo je tak nevnímá. Zatímco seriál vykresluje intimní pletky vyučujících a studujících jako hravé, autentické a zdravé propojení mezi nezávislými jedinci, vztahy jsou ve skutečnosti často spojené se sexuálním obtěžováním, manipulací a zneužíváním moci, která většinou sahá i za akademické prostředí,“ vyjádřila se na Facebooku k seriálu iniciativa Ne!musíš to vydržet FAMU, která vznikla v návaznosti na činnost stejné iniciativy na pražské DAMU.
Ačkoliv se autoři pořadu v několika rozhovorech ohradili, že jejich záměrem nebylo reagovat na činnost těchto iniciativ ani se jí nijak neinspirovali, po interview režiséra v DVTV je zjevné, že Hřebejk vstoupil na pole, v němž mu chybí dostatek informací i snaha o reflexi. Právě proto na některé Pozadí událostí působí tak odtrženě od reality. „Jsem na Hřebejka strašně nakrknutá. Vystudovala jsem na opravdu malé katedře a příklady naprosto nevhodných vztahů tam byly a jsou dodnes. Současný vedoucí katedry je snad jediný, kdo nespal, nechodil nebo nerandil se svými studentkami. Ty historky jsou nekonečné a některé nepříjemně osobní,“ vypráví K. Š. „Já osobně jsem v prváku na bakalářském studiu patřila do skupiny nadějných studentů, která vyrostla okolo jednoho doktoranda. Učil nás klíčový povinný předmět a každý rok si vytvořil takovou svoji ligu výjimečných, co mu mohli tykat a chodili s ním na pivo. Byl to většinou pánský kolektiv, já byla jedna z mála dívek. Velmi mi to lichotilo. Že je něco špatně, mi došlo, až když jsme jednou byli spolu sami. Začal mě zvát na obědy mezi přednáškami, po škole se začalo povídat, že spolu spíme. Mě to urazilo, on se tomu jen smál. Vyvrcholilo to tím, že mi jednou o víkendu napsal, jestli nechci na procházku,“ říká žena. Nevěděla, jak doktoranda odmítnout, a tak šla.
„Celou dobu mi to bylo nepříjemné, bylo evidentní, že chce něco víc. Vykroutila jsem se z toho všeho až na konci prváku. Po prázdninách přišly nové prvačky. O mě ztratil zájem, z kroužku oblíbených jsem vypadla a on si vyhlédl další kořist,“ říká žena a dodává zásadní věc – že ji tehdy ani nenapadlo, aby doktorandovo nevhodné chování řešila s vedením instituce, protože na katedře nikomu nedůvěřovala a bála se, že se jí vedení vysměje s tím, že se přece nic nestalo. „Tohle téma se tam nikdy moc neřešilo, všichni se odvolávali na rodinnou atmosféru,“ popisuje K. Š. Pozadí událostí nechápe nutně jako Hřebejkův názor na celou problematiku, ale domnívá se, že on i televize měli lépe vnímat, do jaké atmosféry a do jakých okolností pořad vypouští. „Dopálilo mě, jak jsou všechny ženské postavy napsané. Je to zesměšňující. Policistka musí být lesba, aby byla drsná? Děkanka je hysterická feministka? Všechny doktorandky nadšeně spí se svými vyučujícími, protože chytrým ženám mohou imponovat jen chytří a starší muži a nikdo jiný? Neumí si tvůrci sáhnout do svědomí a říct – máte pravdu, je to docela jednostranný pohled na vztahy na fakultě, ve 21. století by si to zasloužilo spíš věci problematizovat?“ myslí si K. Š., která má pracovní praxi z televizního prostředí.
Láska z kabinetu
Vztahy mezi pedagogy a studentkami stojí na nevyrovnané mocenské dynamice, mohou mít ale různé podoby. Osobní zkušeností to dokládá například D. K., který je aktuálně v dlouhodobém vztahu se ženou, která byla doktorandkou na katedře, kde studoval. „Když byla partnerka na doktorátu, já začínal magisterské studium. Tušili jsme, že by vztah mezi námi mohl fungovat, ale nijak jsme to neiniciovali – podvědomě jsme chápali, že by se to dít nemělo a s randěním jsme počkali až na konec studia. V návaznosti na Hřebejkův seriál jsme to společně rekapitulovali a došlo nám, kolik takových vztahů kolem nás na škole probíhalo. U doktorandů a studentů to vnímám jako takovou šedou zónu, ale vybavím si minimálně dva profesory, kteří chodili se studentkami. Jeden pak se studentkou založil rodinu,“ popisuje D. K., ovšem dodává, že i doktorand je silná součást katedry, když ne s explicitní mocí, tak se silným kapitálem uvnitř systému instituce.
Z druhé strany to vidí M. I. – ten naopak jako doktorand navázal vztah se svojí studentkou, dnes manželkou. „Přednášel jsem na jiné fakultě, ale manželka u mě tehdy dělala zkoušku a posléze jsem ji přijal i jako diplomantku. I když tehdy nedošlo k ničemu protiprávnímu, zpětně vnímám, jak problematické bylo, že jsem neudělal nic proto, abych předešel důsledkům, a myslím, že dobrá škola by to měla řešit. Hnutí MeToo mě před několika lety přimělo to celé reflektovat, i manželka mě upozornila na to, že moje chování nebylo ok,“ přiznává M. I. Dnes stojí na opačném pólu a je kritický i k drobnostem – jako třeba když má pedagog studenty v přátelích na sociálních sítích. „Myslím, že je možné mít se studenty určitý typ osobního vztahu, aniž s nimi pedagog chodí na pivo. Je to pak pro všechny důstojnější,“ uvádí.
Dodává také, že se mu kdysi jedna ze studentek svěřila s dotěrným chováním jistého pedagoga. „V podstatě jsem ale neudělal nic – jemu jsem řekl, ať toho nechá, což si studentka explicitně přála, ale to je vše. Vnímám to jako selhání, i proto jsem o pár let později jinou studentku vedl k tomu, aby podobný problém řešila s vedením. To ale tehdy situaci zametlo pod koberec,“ podotýká M. I.
I T. K. našla životního partnera při studiích: vdala se za svého vedoucího bakalářské práce, mají sedmiměsíčního syna. „Jen v rámci naší katedry vím aspoň o třech dalších dlouhodobých vztazích mezi studentem či studentkou a pedagogem, myslím tím ale normální, několik let trvající partnerské vztahy. Takové vztahy jsou vždy trochu problematické, ale my s manželem jsme to od začátku brali vážně. Dali jsme se dohromady asi dva měsíce před obhajobou mé práce, to už jsem ji měla téměř dokončenou. Pak už jsme spolu nikdy nebyli ve vztahu student–vyučující. Za důležité považuji, že se o našem vztahu poměrně brzy vědělo. Manžel tak mohl přijít třeba za vedoucím sekce a říct–prosím tě, v téhle komisi být nemůžu, zkoušel bych svoji partnerku,“ říká T. K.
Problémy jsou všude, efektivní řešení chybí
Konsenzuální intimní vztahy student–pedagog nebo student–doktorand jsou jen jednou částí komplexního, důležitého a aktuálního problému, který zatím nemá stejně komplexní a efektivní řešení. „Během studií jsem narazila na pedagoga, který měl na hodinách neustále nevhodné šovinistické poznámky. Působilo to zvláštně – v oboru bylo devadesát procent žen. Komentáře nám vadily, ale nechávaly jsme to být a všechny si myslely něco o debilech,“ popisuje svoji zkušenost K. M. s tím, že zásadní problém nastal, když u pedagoga dělala závěrečnou zkoušku.
„Místo pozdravu oznámil, že si mě vygoogloval a našel moje starší fotografie z dob, kdy jsem si přivydělávala jako fotomodelka. Místo zkoušení se mě vyptával, proč už to nedělám a jestli jsem někdy fotila i něco odvážnějšího,“ říká K. M. Když se před mužem ohradila, reagoval snahou ji u zkoušky potopit. „Ale protože nás vždycky zkoušel po dvou a já byla připravená, vyhodit mě nemohl. Pokud vím, stále učí, stížnosti na něj se množí, ale argument vedení katedry je ten, že je nedostatek fundovaných pedagogů a je třeba si ho udržet,“ uvádí žena.
K. M. je aktuálně na doktorském studiu na jiné instituci, kde byla jako zástupce nominována do Studentské komory Rady vysokých škol. „Toto téma intenzivně řešíme, a i když vidím velký posun v podobě různých nařízení, regulací a zřizování pozic ombudsmanů, podle mě je takto možné řešit jen dílčí kus problému. Na potírání predátorského chování to, obávám se, nestačí,“ uvádí. K tomu podle ní pomůže jen celospolečenská systémová změna: snaha o důslednější osvětu, nekompromisní vymáhání odpovědnosti na pachatelích a absolutní transparentnost při řešení takových případů.
Podpora a důvěra jsou základní
M. M. se stala obětí šikany ze strany profesora poté, co si dovolila ho opravit v hodině v momentě, kdy si pletl základní pojmy. „Tehdy začalo peklo – využil každé příležitosti, při které mě mohl dostat do nekomfortní situace, ponížit, znevážit nebo zesměšnit,“ vypráví M. M. Situace vyvrcholila v momentě, kdy ji profesor donutil v sukni roztahovat nohy před celou třídou. „Po tom jsem se rozhodla informovat vedení. Napsala jsem stížnost, kterou podpořily všechny mé spolužačky. Spolužáci to odmítli, protože jim připadal zábavný a zval je ve volném čase na pivo.“
Po konzultaci s vedením se ukázalo, že s profesorem jsou problémy dlouhodobě, v minulosti byl ale „nedotknutelný“ kvůli vřelým vztahům s bývalým ředitelem instituce. „Nové vedení mě tehdy podpořilo, nemohlo ale dělat nic jiného než profesora s textem konfrontovat. Ten vše popřel, navíc to doplnil osobním coming outem a argumentem, že přece nemůže obtěžovat studentky, když je homosexuál. Já jsem si ovšem primárně stěžovala na zneužívání moci a nevhodné chování.“
To se posléze ještě zhoršilo. „Na všem, co jsem udělala v hodinách, našel chybu, vyhrožoval mi, že mi vypíše neomluvenou hodinu za každou absenci, že mi zničí kariéru,“ popisuje M. Profesor se nakonec uchýlil i k osobnímu vydírání – po M. M. požadoval písemnou omluvu a chtěl, aby vedení instituce řekla, že si vše vymyslela. „Přišel dokonce s příběhem, že chtěl adoptovat dítě, ale že kvůli mé stížnosti mu ho do péče nesvěřili, a jestli jsem spokojená, že jsem tomu chlapci zničila naději na hezký život s milujícím rodičem a že teď zůstane hnít v dětském domově,“ líčí M. M.
Systematická šikana se na M. podepsala psychicky i fyzicky. „Kdykoli jsem ho potkala, začalo se mi dělat špatně od žaludku a jednou jsem dokonce po konfrontaci s ním byla zvracet. Před ním jsem se snažila působit silně a neústupně, ale doma jsem měla úzkosti, kdykoli jsem si uvědomila, že se blíží hodina herectví a jaké hrůzy zase budu zažívat. Na jeho hodiny jsem chodila naprosto vystresovaná a z nich odcházela psychicky úplně zničená,“ popisuje žena s tím, že nakonec skončila v nemocnici. Podporu nicméně nakonec našla – v dalších studentkách a studentech, kteří se postupně přidávali k její stížnosti. „Ukázalo se, že si profesor v každém ročníku vytipoval jednoho až dva, které šikanuje. Za oběti si vybíral výhradně dva typy studentů: ženy, které působily příliš feminně a sebevědomě, což byl můj případ, ale také gaye, kteří ho odmítli. Několik studentů se svěřilo, že se s nimi zamkl ve třídě a dělal jim sexuální návrhy. Jednomu, který ho odmítl, posléze na hodině vrazil facku,“ vypočítává M.
Přes to přese všechno se ale celá situace pohybovala v rovině slovo proti slovu a vedení školy mělo víceméně svázané ruce. Vše se vyřešilo až ve chvíli, kdy pedagog přišel do školy opilý. „Vedení zavolalo policii, která u něj dechovou zkouškou prokázala alkohol. Poté na vlastní žádost okamžitě odešel,“ říká M. „I tak jsem hrozně vděčná, že nám vedení tehdy věřilo a že se snažilo situaci řešit, jak jen mohlo. Neumím si představit, že bych musela čelit ještě bagatelizaci a nařčením, že nemluvím pravdu,“ uzavírá M. svůj příběh.
