Před pár dny vyšla na Českém rozhlase Plus glosa dramaturgyně a publicistky Kristiny Žantovské o tom, jak naše společnost tloustne a že lidé jsou tlustí proto, že si nejsou schopni odpustit smažený sýr a zmrzlinu. To vše je podtrhnuté povzdechem, jak už nikomu nevadí pohled na obézní těla, přitom by se takoví jedinci měli celí zahalovat. Proč je dnes stále možné šířit nenávist přes veřejnoprávní média a co to vypovídá o naší společnosti i pohledu na obezitu jako takovou?
Mužští a chlapečci mají prsa a velké zadky, klidně by to mohly být ženské. Kam se odplavil testosteron, který tvaroval mužské tělo jinak než ženské? Není to hezký pohled. Tlusté tělo je beztvaré a neestetické. S příchodem léta se tuková úložiště ukazují bez obalu a beze studu. Tlustým je také horko k padnutí čili oblečení tvary nezakrývá, ale odhaluje i partie, které by zasloužily spíš sutanu. Tlustí nesou svou tloušťku hrdě jako zápasníci sumo. Šortky jsou zaříznuté do obří zadnice, trička obtékají michelinovské pneumatiky, výstřihy neudrží obsah, který se dere ven, a pivní pupky by mohly prorážet tunely.
TIP NA VIDEO: Jak vypadá láskyplné hubnutí? To prozradí psycholožka Zuzka Douchová
Máte pocit, že právě čtete nějaký příspěvek, který si někdo ve slabé chvilce napsal na facebookovou zeď? Anebo že jde o nějaký nenávistný tweet? Či snad další počin notorického přispěvatele do diskusních fór na zpravodajských webech? Chyba! Tohle jsou úryvky z textu, přesněji řečeno glosy, od divadelní dramaturgyně a publicistky Kristiny Žantovské, který před pár dny uveřejnil Český rozhlas Plus.
Internet je podivným místem, kde narazíte na ledacos. Přece jen však stále čtenáři, posluchači i samotní novináři a mediální experti nepochybují o tom, že v určitých médiích mají zaručenou vysokou míru kvality obsahu, který je vyvážený, nestranný a rozhodně nepodněcuje k nenávisti. Za záruku číslo jedna by v tomto ohledu měl bezesporu platit veřejnoprávní charakter média.
Je s podivem, že se text Žantovské, který není založený na žádné jiné pointě než na arogantním povzdechu, jak jsou Češi tlustí, objevil právě ve veřejnoprávním rozhlase. Jistě, psaní i následná editace glos a komentářů je pohyb na tenkém ledě – přece jen v českém mediálním prostředí stále platí princip svobody projevu a názorů. To by ale v konečném důsledku rozhodně nemělo znamenat, že se bude kdokoliv vyjadřovat bez hlavy a paty k jakémukoliv tématu. V publicistické práci existují nějaké standardy a ty je třeba dodržovat.
Můžeme se jen dohadovat, co přesně vedlo autorku k tvorbě takto nenávistně pojatého textu i co vedlo Rozhlas k tomu, že jeho pracovníci uznali za vhodné článek bez okolků uveřejnit.
Obezita je skutečně velkým problémem celého světa, o tom Žantovská ve svém textu ujišťuje hned na začátku. Čtenář by tedy v takové chvíli nejspíš očekával, že autorka – která se přece bezesporu problematikou obezity musí zabývat – přijde s možnými návrhy řešení či alespoň s nějakou pointou, jíž obhájí existenci a formu článku i jeho význam pro čtenáře/posluchače (glosu na Rozhlase najdete též v audioverzi). Toho se ale čtenář nedočká. Místo toho dává Žantovská jasný signál, že fatshaming je v české společnosti naprosto legitimním nástrojem chování vůči ostatním a že tendence, které obyčejnou nenávist vůči tlustým lidem schovávají za starost o jejich zdraví, jsou stále velmi oblíbené.
Když si někdo potřebuje ulevit a napíše facebookový post nebo tweet o tom, jak mu vadí pohled na tlusté, je to sice smutné, ale budiž. Když se ale obdobný komentář objeví v médiu, které platí za lídra v edukaci národa, je na problém zaděláno. Kritika glosy Žantovské totiž neleží jen v explicitním vyjádření nelibosti vůči lidem s vysokou váhou, ale především v tom, že problematiku obezity zjednodušuje na tvrzení, že „jsou lidé tlustí prostě proto, že stále jen žerou“. I proto na text záhy reagovala třeba i nutriční specialistka Hedvika Jakešová, která vystupuje na Instagramu skrze účet @nejenojidle_:
„Je strašně snadné na někoho ukázat prstem a říct: jsi tlustý, moc žereš. A také to vypovídá o nulové inteligenci. Nutriční terapeuté stojí na druhém břehu. Poslouchají příběhy, které se ke změně hmotnosti vážou. A výmluvy jsou v tom minimálně. Je to více různých faktorů. Jednomu z nich se říká život. A když se zrovna nesejde s vaší genetickou výbavou, může z toho být obezita. Smějete se lidem, že kvůli rakovině nemají vlasy? Že zhubli, anebo ztloustli? Normálně ne, protože to má škatulku rakovina… Ale škatulka obezita, té se vysmívat můžeme.“
V obdobných chvílích je vyjádření člověka, který se tématem skutečně zabývá a rozumí mu, naprosto zásadní. Člověk může napsat nespočet polemizujících glos jako reakci na původní text, ohradit se jakožto čtenář, kterého se nenávist dotýká či přímo týká, ale jeho stanovisko bude znehodnoceno výkřiky typu „potrefená husa se ozvala“. I přesto má takové ohrazení význam.
Obezitě je velmi lehké se vysmívat. Mluvit ale o ní jakožto o komplexním problému, který není spojen jen s „přežíráním“, ale také třeba s chronickým stresem, genetikou, nemocemi, nedostatečnou edukací v oblasti výživy i chudobou, to naší společnosti stále nejde. Média, v čele s těmi veřejnoprávními, by v tomto měla jít příkladem. Místo toho se teď ukázalo, že to je spíš zbožné přání. Nebo snad někdo skutečně věří, že lidi nejlépe namotivujete ke zhubnutí tak, že je budete urážet? Nadávky a nebezpečná generalizace ještě nikdy k ničemu dobrému nepomohly. Bylo by skvělé, kdyby na to do budoucna myslel každý z nás. Ať už se pustí do psaní dalšího článku o tlustých lidech, nebo třeba jen do debaty v kruhu přátel.
