Říká se, že si většinu těch nejhlouběji zakořeněných traumat neseme z dětství a dospívání. Se mnou se celý život táhne nenávist k vlastnímu tělu a přesvědčení, že si kvůli své váze nezasloužím stejný respekt jako ostatní. Je to celoživotní boj, o kterém jsem se rozhodla otevřeně mluvit teprve nedávno. A jelikož se mi blíží vstup do nové dekády, poprvé v životě jsem souhrnně sepsala své nejniternější pocity i extrémně bolestné zážitky, které si v sobě nesu přes dlouhých dvacet let. Body shaming a šikana kvůli váze a vzhledu jsou vážná věc, kterou má stále velká část společnosti tendence zpochybňovat a bagatelizovat. Přitom rány na duši i těle dokážou udělat stejně hluboké jako jiná traumata.
Možná si říkáte, proč chci jít s kůží na trh. Následující odstavce jsem nesepsala kvůli tomu, abych si postěžovala, čím jsem si v dětství prošla. To jsem už dávno udělala u svého terapeuta. Body shaming, fat shaming i fatfobie jsou záležitosti, které nemusí být tolik vidět – tedy pokud si náhodou nerozkliknete facebookovou diskuzi pod příspěvkem, kde se objevila plus size modelka. Strach z přibrání, vzpomínky na šikanu i jisté opovržení, když někde zahlédneme člověka s nadměrnou velikostí, si často nosíme v sobě. Nechceme být nezdvořilí nebo se naopak vůbec nechceme chlubit tím, čím jsme si v minulosti prošli. Já donedávna patřila do druhé skupiny. A teď jsem se se svým příběhem rozhodla jít ven kvůli tomu, že tuším, že lidí, kteří zažili něco obdobného jako já, mohou existovat stovky. Věřím, že čím více a hlouběji se o traumatech spojených se vzhledem a váhou bude mluvit, tím rychleji (snad) dojde k ukončení té už doslova nesnesitelné stigmatizace.
TIP NA VIDEO: Co dělat, když vás přepadne úzkost?
Jak to celé začalo? Vždy říkám, že jsem na základní škole byla ten nejhorší typ podle toho, jak na mě spolužáci mohli pohlížet a jak se ke mně následně také chovali – tlustá holka, na svůj věk ještě dost vysoká, a do toho (v očích ostatních) šprtka, která věčně měla samé jedničky. Outsider jsem byla od první třídy, mezi spolužáky jsem nikdy nezapadala, ať už zálibami, určitou vnitřní vyspělostí ani vzhledem. Toto období školy bylo pro mě skutečným peklem.
Uvedu tři příklady, které nejspíš o tehdejších poměrech, v nichž jsem měla nabývat důležitých znalostí pro život, promluví nejlépe:
Spolužák mi v páté třídě řekl, že jsem tak hnusná a tlustá, že si nezasloužím žít.
Dva spolužáci do mě ve stejném ročníku píchali při výtvarce kružítkem s tím, že přes ty špeky to přece nemůžu cítit.
Od 6. do 8. třídy na mě každý den ve škole čekala parta o rok starších kluků, kteří mi vytvořili uličku hanby, kterou jsem musela každé ráno za doprovodu těch nejošklivějších poznámek a pokřiků na mé tělo projít. A učitelé? Ti dělali, že se nic z toho neděje, a sami se těchto kluků také báli.
Šikanu kvůli své postavě jsem ovšem zažila také od své třídní učitelky na druhém stupni. Učila matematiku a tělocvik a nebyl týden, kdy by si nenašla příležitost mě zesměšnit. V sedmé třídě jsem se jí například při hodině matematiky musela ohnout přes koleno a ona mi demonstrativně přede všemi dala na zadek za špatně spočítaný příklad při zkoušení. O tomhle zážitku jsem pak opravdu dlouho nemohla s nikým mluvit. Cítila jsem neskutečný pocit hanby, provinění a studu, který mi svázal jazyk. Poprvé jsem se s tímto svým traumatickým zážitkem svěřila své mámě před šesti lety po dvou skleničkách vína. To nejspíš mluví za vše.
Stejně tak mi tato moje třídní neustále hrozila trojkou z tělocviku. Když jsem se hlásila na gympl, chtěla mi tím zkazit průměr. A v době, kdy dívka prožívá pubertu, velmi citlivě vnímá své tělo a změny v něm řeší skutečně intenzivně, mi před celou třídou řekla, že já se svou postavou mohu leda tak házet koulí (o tom jsem ostatně už psala v jednom dílu svého sloupku Život s úzkostí). Jelikož jsem od dětství fanouškem atletiky, moc dobře jsem věděla, co takové zvolání znamená. A třída se samozřejmě mohla potrhat smíchy. Fakt, že jsem se třeba odmala věnovala tanci a do toho hrála tenis, zůstal vždy opomenut. A můj vztah ke sportu a pohybu se kvůli škole zdeformoval na dlouhá léta.
Mé tělo a má váha jsou břímě, které si nesu dodnes. Bude mi třicet, mám skvělého manžela, kamarády, fajn rodinu, ale není dne, kdy bych se necítila méněcenná a neřešila to, jak vypadám. Strašně těžko se to popisuje někomu, kdo něco takového nezažil. Bez vlastní zkušenosti si totiž opravdu jde jen těžko představit, čím si jako „tlustá holka“ v životě procházíte a co cítíte. Onen tlak, že byste měli vypadat tak, jak si přejí ostatní, je znát napříč společností a sebelepší body positivity hesla vám nepomohou ho jen tak den ze dne přestat cítit a „být sama sebou“. Takhle to nefunguje. Stejně tak nefungují rady a narážky typu „Tak se sebou začni něco dělat, a hned ti bude líp!“ nebo „Tady nejde o vzhled, ale o tvé zdraví, proto musíš zhubnout!“
Je to možná překvapení, ale člověk může být aktivní, posilovat, a stejně může být tlustý. Já osobně mám třeba velký problém s emočním tukem. Jím většinu času dobře a vyváženě, ale stačí jakýkoliv stresový výkyv nebo zhoršení mé úzkostné poruchy, a za měsíc mám několik kil nahoře. A neudělám s tím víceméně nic.
Nedávno se mi též vybavila věta, kterou mi řekl můj kamarád: „Týno, na to, jak vypadáš, tak se umíš fakt hezky oblékat.“ Je to už více než šest let, co mi ji řekl, mě ale zabolí pokaždé, když si na ni vzpomenu. Což je mimochodem téměř každé ráno, když otevřu svou skříň.
Tlustí lidé jsou stále v očích společenské masy i jednotlivců viděni jako ti méněcenní, ti, co nemají své tělo pod kontrolou, ti, co se určitě dennodenně přejídají jídlem z fastfoodu a sedí doma na zadku. A téměř každé naše chování a rozhodnutí je dáváno do kontextu tloušťky a hubnutí. Když si jako tlustá holka dáte salát, ostatní si myslí, že jste se právě rozhodla hubnout. Když si chcete s kamarády po party dát KFC, je jasné, že si přeci dáte přesně tohle, vždyť tlustí nejedí nic jiného. Když půjdete do fitka, ostatní na vás budou koukat, co zde děláte, vždyť fitko je pro namakané a vyrýsované lidi. Když nebudete chtít celý den vylézt z postele, budete automaticky za línou holku. Když budete single, všichni vám řeknou, že je to kvůli tomu, že se sebou nic neděláte a nikdo přeci nechce chodit s hnusnou ženskou. Když si najdete kluka, který bude navíc třeba i pohledný, ostatní řeknou, že je s vámi určitě jen proto, že tlustý holky jsou jeho fetiš. Ano, i tohle je má zkušenost.
Být tlustou holkou je neskutečně těžké. Je to každodenní boj o místo ve společnosti, v práci i v sobě samé. Nastavení chápání mezi lidmi se asi jen tak nezmění, ale každý krok, kdy někdo toto téma otevře více do hloubky a ukáže, co vše obnáší, se počítá.
Bude mi třicet. A já se teď konečně krok za krokem učím žít sama se sebou, ve svém těle. Čeká mě ještě dlouhá cesta. Zrovna si procházím obdobím, kdy pod vlivem stresu přestávám jíst, a oblečení je mi najednou o dost volnější. Ale ani to není propustka do bezstarostného života, naopak. Strach z „návratu zpátky“ se tím znásobuje. Ale to už je jiný příběh. Novou dekádu svého života jsem se rozhodla začít s vlídnějším vztahem k sobě samé a postupným vymazáním všech nánosů nenávisti, které moje tělo za těch třicet let schytalo. Koneckonců na rozdíl od těch, kteří se kdy opovážili do něj zarývat kružítka a zasypávat jej nenávistí, s ním budu žít už navždy.
