Odborné i krásné literatury pro nastávající matky je mnoho. Kam se má ale obrátit nastávající otec, když se chce vyhnout žoviálním mutacím Deníčku moderního fotra? Existuje vůbec kniha, která autenticky a empaticky reflektuje skutečné emoce muže očekávajícího narození prvního potomka?
V prvním díle Deníku prvorodičů jsem nakousl zdánlivě banální problém, na který jsem narazil hned v okamžiku, kdy jsme se dozvěděli, že budeme mít dítě. Klopotná a dýchavičná reflexe otcovství v českém prostředí, které vévodí už jednou zmíněný Deníček moderního fotra a všechny jeho přidružené mutace, přece nemůže být jediným způsobem, jakým tady otcovství uchopujeme. Ale je to tak – ani po měsících v nové roli nastávajícího otce jsem v tuzemském prostředí nenarazil na takové zobrazení otcovství, které by odpovídalo tomu, jak svoje čerstvé a dosud nepoznané emoce postupně poznávám a zpracovávám já.
Shodou okolností jsem ale zrovna během těch měsíců četl druhý díl přelomové hexalogie Můj boj, ve které norský spisovatel Karl Ove Knausgård na ploše šesti knih obsesivním a velmi autentickým způsobem zpracovává všechny klíčové okamžiky svého života. A přišlo to ve správnou dobu. Karl Ove totiž v druhé části knižní ságy, příznačně nazvané Zamilovaný muž, opouští svoje nešťastné první manželství a po stěhování do Stockholmu se seznamuje se spisovatelkou Lindou, s níž poměrně záhy vstoupí do stejné situace, kterou teď prožívám já. Čekají první dítě.
Jestliže konzervativci často s oblibou mluví o tom, že bílý heterosexuální muž v současné kultuře nemá místo a jeho prožívání světa už nikoho nezajímá, tady mají hmatatelný důkaz, že to (samozřejmě) není pravda. Můj boj, a především zmíněný druhý díl, dokládá, že i maskulinita a otcovství v takzvané tradiční rodině jsou pořád aktuální a důležitá témata – pokud si je ovšem autor nebere jako berličku k hlásání nenávistných názorů. A to Knausgård rozhodně nedělá.
Místo toho postupně demaskuje všechny druhy emočních konfliktů, které se zákonitě rozvíjejí mezi budoucími rodiči: bylo úlevné číst, že stejně jako já i Knausgård musí každodenně zahánět všechny obavy z budoucnosti, že i on musí občas v dialogu opatrně našlapovat a ujišťovat svoji ženu, že bude dobrou matkou, že jsou na novou roli připraveni a že cokoliv, co se v následujících letech stane, budou řešit společně. I jeho žena se totiž v těhotenství velmi často cítí osaměle a má pocit, že muž může ze vztahu kdykoliv odejít a ona na všechno zůstane sama. V tom je literatura důležitá: ukazuje, že situace, které nám připadají unikátní a nepřenositelné, jsou ve skutečnosti univerzální. A že existuje způsob, jak je vyřešit a zůstat u toho člověkem, který se za sebe nemusí stydět.
Česko není Švédsko. Bohužel
Ve druhém plánu je Zamilovaný muž zároveň velmi přesnou studií společenských rozdílů v Česku a ve Skandinávii. Knausgård vůbec neřeší, jestli je švédská metropole urbanisticky uzpůsobená pro život s dětmi: prostě to tak je a nikomu to nepřijde zvláštní. Mladá rodina s prvním dítětem tedy s naprostou samozřejmostí chodí po městě pěšky nebo se dopravuje metrem, do porodnice jede taxíkem a nemusí kvůli tomu před domem parkovat svoje obrovské SUV – ani by to nešlo.
Nikdo se tam taky nepozastavuje nad tím, že se oba rodiče v péči o dítě naprosto přirozeně střídají. Spisovatel detailně a velmi citlivě líčí, jak se svojí první dcerou Vanjou chodí na dětská hřiště, doprovází ji na dětská cvičení, koupe ji, češe vlasy, připravuje obědy a už od útlého věku si s ní buduje vztah, který je v českém prostředí pořád spíš výjimečný. Stejně jako okamžiky, kdy se Knausgård coby rodič musí ve školce alespoň týden starat o všechny děti: to je mimochodem povinnost, kterou by v Česku bezpochyby kdekdo označil za nebezpečný návrat k socialistickému myšlení.
Knausgårdova kniha je pro nastávajícího otce paradoxně nejsilnější v tom, o čem nemluví: nemluví o problémech se sháněním školky, o nekomfortním pohybu ve městě s kočárkem, o nedostatku lékařů, o špatné úrovni školství, nedumá se v ní nad tím, jestli náhodou nejsou tělesné tresty pro děti občas prospěšné. Nemluví o tom, protože nemusí – přitom v tuzemském kontextu jsou to každodenní témata.
Můj boj samozřejmě není návod, jak se stát dobrým tátou. Knausgård se netváří jako ideální hrdina, dělá spoustu chyb a přešlapů. Když mentálně popojde o dva kroky kupředu, často se pak hned o jeden vrací. Je to ale literatura, ne karikatura. Spisovatel tady rodičovské emoce nezjednodušuje, ale spíš analyzuje. A co je nejdůležitější: neradí, jenom ukazuje. Knausgårdova maskulinita je totiž empatická, což je přesně to, co v téhle životní fázi potřebuju.
