Co vám nikdo neřekne: jak nevyhodit dítě z okna a neunudit se k smrti

3 min čtení

3 min čtení

Těla, nová kniha české spisovatelky Kláry Vlasákové, skrze příběh vztahu matky a dcery zpracovává téma tělesnosti, samozřejmě: jde tu o stárnutí v ženském těle, o pocity spojené s klimakteriem, ale z druhé strany také o těhotenství a mateřství. V českém literárním kontextu jde o výjimečnou prózu, nejen dotaženou formou a jazykem, ale především tematicky. Zjednodušeně řečeno, zaznívají v ní věci, o kterých se (nejenom) v české společnosti příliš nemluví.

Mateřství dělá z žen nestvůry, píše se v jedné části knihy a společně s touhle tezí se odkrývají vrstvy odvrácených rodičovských emocí. Jsou to emoce, kterými se není příliš vhodné chlubit na sociálních sítích, autentické, syrové emoce, jejichž zdrojem je strach, únava nebo nechuť. Není tu jenom těšení se na mateřství, ale i ambivalentní pocity spojené s růstem malého vetřelce v břiše ženy. Mluví se tu o nepřemožitelné síle mateřské lásky, která ale není čistým citem, ale spíš mechanismem, pomocí kterého si matka doživotně zotročí svoje vlastní dítě. A píše se tu také o tom, že rozmnožování je často především akt sobectví a že žádné dítě se neprosí, aby mohlo být přivedeno na svět.

Nemyslím si, že by pro zážitek z četby jakékoliv knihy bylo nezbytně nutné ztotožnit se s jejími protagonisty, velmi často je naopak nejužitečnější číst o lidech, kteří se od vás samotných co nejvíc odlišují. Ale já jsem tady při četbě okamžitě pocítil napojení, a to navzdory tomu, že je kniha především katalogem specificky ženských emocí.

Hned mě totiž začaly napadat situace, které už jsem během svého krátkého otcovství stihl prožít a na které mě žádný mainstreamový film, seriál nebo knihy nepřipravily. Existují samozřejmě hromady filmů o rodičovské lásce, která překoná všechny překážky a na konci vyléčí i všechna duševní zranění, ke kterým některá ze stran během společného příběhu přišla. Jsou tady tisíce krátkých tiktokových videí o tom, že když otevřete dítěti svoje srdce, ono vám okamžitě vše vrátí zpátky. A každý asi někdy slyšel rodiče mluvit o tom, jak z nich jejich dítě udělalo lepší lidi.

Moc se ale nemluví o tom, že když se dítě probudí, i když se podle dosavadního spánkového režimu vůbec probudit nemělo, nebo když začne nesmyslně plakat v okamžiku, kdy je nakrmené, přebalené i vyspané, a vy prostě netušíte, proč to dělá, budete ho chtít hodit z okna. A neuděláte to jenom proto, že jste zkrátka vyspělý člověk a racionálně si zdůvodníte, že to není dobrý nápad.

Ani se moc nemluví o tom, že společný čas strávený s několikaměsíčním nemluvnětem, na který jste se samozřejmě celé těhotenství tak těšili, není vždycky intimním okamžikem spojení otce a syna, ale mnohem častěji prostě povinností. A navíc dost nudnou povinností. Nikdo vám neřekne, že vás to opravdu nebude bavit, že si to brzo do svého mentálního diáře zapíšete jako další povinnost a že hraní si na dece s tvorem, který reaguje spíš jako malé zvíře a má výrazně omezený repertoár pohybů, je prostě ubíjející.

A už vůbec vám nikdo neřekne, že tohle všechno stejně jako otec nakonec budete dělat, protože alternativní volba (pokud vypustíme úplný útěk od rodiny) má podobu mentálně zhroucené partnerky. Ta to má totiž jako vždy neskonale těžší, protože se nemůže nikam schovat. Otec, který v dnešním (nespravedlivém) systému skutečně většinou vydělává víc peněz, a tím pádem nepřestává chodit do práce, se vždycky může ukrýt do kanceláře, může si prodloužit cestu z práce, vždycky má víc možností k vydechnutí. Ale matka je, alespoň prvních pár měsíců, degradovaná do role pečovatelky, pro kterou není batole rozptýlení, ale často prostě jediný člověk, se kterým se stýká.

Tahle situace má jenom systémové řešení a k systémovému řešení je vždy potřeba spousta času, pokud samozřejmě nedojde k nějaké revoluci. Ale než se tak stane, je potřeba o tom alespoň mluvit: stačí prostě občas říct, že starat se o malé dítě je často nuda, často je to frustrující, velmi často se vám nebude chtít a taky se budete pravidelně ptát, jak dlouho to ještě vydržíte. Klást tyhle otázky neznamená, že jste horší rodič. Stejné otázky si kladou všichni a všem se jenom uleví, když si je budeme klást nahlas.