Slýcháme o tom stále: „Je století žen! Za vším hledej ženu!“ A na druhé straně: „A co furt ještě chcete? Vy ženy už všechno máte. To my, chlapi, to máme těžký, ne vy.“ Ups, tak to nevím, odpovím v duchu těm ukřičeným frustrovaným bílým mužům jedoucím ve své bílé audině od milenky k vyžehleným košilím, hodným dětem a teplé večeři v rodinném kruhu.
Ale ano, už se toho podařilo hodně. Pomalu se daří srovnávat ten letitý patriarchát, kdy mužská ega silou lva bojovala na pracovním políčku a žena se měla starat jen o domácnost. Tedy, jen o všechno ostatní. Tedy o všechno. Naučily jsme se být dokonalými manažerkami všehomíra. Manažerkami jak v čase, tak v prostoru. Zvládaly jsme kompletní domácnost, děti, hůř placenou práci a ještě být večer báječnými milenkami. Oukej, občas jsme u toho usnuly, což nám taky bylo patřičně vyčteno a pomstěno méně jetou náhradou. Teda, jetou ano, ale jinak. Chtěla bych vidět mužův apetit po hodině přechodníků a zlomků. To se jedna těší na přechod, že už ji nebude nikdo lámat. Nebo aspoň ne tak často.
TIP NA VIDEO: Je role matky dostatečně doceněná?
Síla ženy je ohromná. Někdy až nezměrná. Díky velkým bojovnicím se podařilo, že se pomalu dostáváme z utlačované majoritní (jo, umíráme později) minority. Tak třeba můžeme už sto let volit. Wow, už sto let. Jaké máme století? Jednadvacáté? Jujky. Ale bojujeme dál. Můžeme být lékařkami, učitelkami, aniž bychom musely rezignovat na vlastní rodinu. Můžeme vlastnit majetek. Máme nárok na mateřskou dovolenou a narovnávají se i práva v manželství. V podstatě si můžeme pomalu začít pískat, i když i při návštěvě drogerie nám „pink tax“, tedy zvýšená cena za věci pro ženy jen proto, že jsou růžové barvy, připomene, že brod je ještě daleko.
My ženy jsme silné, ale dochází nám, že nemusíme. Že se můžeme začít dělit s muži nejen o radosti, ale i povinnosti. „Tak tvoje žena ti nerozumí, jo? Bral sis někoho jiného než tuhle uječenou, vyřízenou megeru, jo? Pak si vezmi část domácích prací a já si občas odpočinu.“ Ano, je to boj pomalý a subtilní, ale stojí za naše hezčí životy. Nás všech. A zejména mužů. Protože muž přece chce se ženou sdílet. Nechce přece nastoupit na trajektorii svých rodičů… Ale ne všechny ženy zvládly cestu emancipace bez ztráty kytičky.
Je zde jedna skupina, která razí tvrdý a nekompromisní boj zbraněmi, na které je mozek krátký. Ano, jsou to militantní ezoteričky. Bojovnice zvláštními slovy, zvláštní módou, zvláštními praktikami, vždy v mlžném oparu vědění a vědomí. Všichni, kdo máte zbytky soudnosti, utíkejte před těmito afirmačními anděly pryč. Protože jakmile vás chytí do spárů, už se jim nevytrhnete. Ezoteričky totiž také bojují za ženskou sílu. Ale tak nějak jinak. Ten svůj boj posunuly, jak by řekla jejich méně poblázněná kolegyně Jolanda, hodně někam. Dalo by se říct, že ženskou sílu zneužily, pokřivily a znásilnily monetizací.
Ezoteričky v čele s kněžkami typu Helena Houdová volají: „Vraťte nám naše vagíny“. Cože? Někdo jim je vzal? Nebo je někde na své cestě životem ztratily, a tak o ně bojují vědomě a vášnivě, jako by tančily s vlky. „Vraťte nám naše vagíny, ať si s nimi můžeme dělat, co chceme. Moje vagína, moje práva.“ Ježkovy voči, holka, vždyť ji máš pořád pod tou suknicí. Asi jsi ji nemohla najít v tom houští. Ale je tam a je celá tvoje. A co s ní vlastně budeš dělat?
No co by? Strčím si do ní drahokam?
Myslíš asi, že si tam píchneš piercing s kamínkem, viď? Hmm, zajímavý boj za ženství.
Ne, do ní. Vložím do svého lůna drahokam.
Cože?
Ach, mé ženství se musí harmonizovat ve své energii?
Co, prosím?
V kamenech je ukryta odvěká moudrost země.
No a co s tím? Potřebuješ svou vagínu snad vyškolit?
Jde o drahokam ve tvaru vejce. Vaginální vajíčko v sobě třímá tajemství kultivace ženské energie a tím i klíč ke zdraví a na okraj také intenzivnějším prožitkům ze sexu.
Třímá? Je snad Jan Žižka z Trocnova třímající palcát? Chápu, že bojujete, ale třímat používali naposledy husité.
Mýlíš se, sestro. Vajíčko třímá tajemství kultivace ženské energie.
Panebože, vy používáte ke komunikaci generátor náhodných slov jako Richard Krajčo při skládání svých písní.
Před více než 5000 lety bylo vaginální vajíčko tajemstvím a privilegií dam čínského císařského dvora. Nyní jej však můžeme odhalit i my.
Ach né, před 5000 lety si lidé při horečkách místo ibalginu pouštěli krev žilou. K tomu se taky vrátíme?
Tento vibrant zpevňuje tvou vědomou svatyni.
OMG, a nestačily by Venušiny kuličky?
Plast nám žádné biospirituální informace nepředá a pokud ano, pozitivní nebudou. V západní společnosti se dostáváme do paradoxu, kdy máme pánevní dno stažené a přitom ochablé. Emoce se ukládají do oblasti pánve a kyčlí, ne nadarmo se říká „stáhnout půlky a vydržet“.
Ty blázínku, neboj, nic takového neexistuje. To sis nějak domotala. Neexistuje rčení „stáhni půlky a vydrž“. To možná v mužském vězení, ale ty se panenko neboj.
Ezoterika se urazí a efemérně mávne hábitem jak z dílny Blanky Matragi. Běží se uklidnit čajem devatera bylin sbíraných za úplňku a výkladem harmonizačních karet. Rozkliknu web prodavačky těchto vajec a bojovnice za práva žen se sídlem na Bali, Heleny Houdové. Samozřejmě se musím dostat přes nastavení cookies. Na běžných webech s nimi souhlasím, nebo je akceptuji. Zde jim dávám důvěru a vědomě přijímám. Oukej. Helena potřena menstruační krví u vodopádu hlásá: Hluboce věřím, že nastal čas, abychom se vrátili do své síly a vzali si zpět naše potěšení. Gramatiku ponechme stranou, ta je na Bali k ničemu. Helena koučuje na dálku a stává se svědkyní proměny svých oveček na zářící, organické a radostné bytosti.
Milé ženy, ezoterika je slepá cesta. Girl power je důležitá a jistě i posvátná. Ale pojďme ji vybojovat raději mozkem než vagínou. Bude to účinnější a ve výsledku i víc sexy.
Sloupek Adély Elbel vyšel v časopisu Moje psychologie 10/22. Archivní čísla si můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz. Doprava je zdarma!
