Syndrom vyhoření: Jak vystoupit z koloběhu dlouhodobé apatie a pracovní deprese?

4 min čtení

4 min čtení

Syndrom vyhoření už není neznámým pojmem ani mezi mladými lidmi. Neodvíjí se totiž od počtu odpracovaných let, jak si mnoho lidí dodnes myslí, ale od nároků, které na nás klade zaměstnavatel i my sami. Následkem je celková apatie a nechuť budovat kariéru. Přichází ztráta motivace, schopnost fungovat v běžném životě a pokles sebevědomí. Jak rozeznat vyhoření od únavy a jak s ním naložit?

Burn out neboli vyhoření zažívají nejčastěji ti, kteří byli ze své práce absolutně nadšeni a vrhli se do ní po hlavě a bez rezervy. „To je dneska taková móda, říkat, že jste vyhořelí. To za nás nebylo a měli jsme to mnohem těžší než vy,“ slýchala od svých rodičů osmatřicetiletá advokátka Klára. Před koronakrizí pracovala tato expertka na obchodní právo v kavárně. Připravovat cappuccina a kreslit do kávové pěny obrázky ji naplňovalo za poslední měsíce víc než cokoli jiného. Konečně mohla vstát z postele a necítit paralyzující únavu a úzkost, která ji ochromovala během posledních dvou let její advokátní praxe. Tehdy pracovala minimálně 14 hodin denně, e-mail nemohla přestat kontrolovat ani o víkendech. Pokud existovaly dovolené, tak většinou s mobilem na uchu.

TIP NA VIDEO: Jaké bylinky vám pomůžou při prvních známkách únavy?

Chronický stres, který trval několik let, zbavil Kláru zájmu nejen o její obor, ale o život celkově. Někdy se ráno nemohla donutit vstát z postele a dorazila pozdě na poradu, což pro ni bylo dříve nemyslitelné. Jindy sice vnímala, co jí klient či kolegové říkají, ale uprostřed jednání její mozek vypnul. Nejhorší bylo, že tento pocit prázdnoty a marnosti nepřestával. Nejdřív si tedy Klára říkala, že si zkusí pořádně odpočinout a odjela na chalupu k přátelům, kde nebyl nejen mobilní signál, ale ani elektřina a tekoucí voda. Když po dvou týdnech na samotě uprostřed Vysočiny při pouhém pomyšlení na práci cítila, jak jí zase stresem tiká oční víčko, pochopila, že se už do kanceláře vrátit nechce. S výpovědí to ale tak jednoduché nebylo.

Rodina a někteří známí na Klářino rozhodnutí vzdát se špičkové kariéry nereagovali vůbec povzbudivě. „Připadala jsem si v jejich očích najednou méněcenná, když už nebudu ona vážená paní advokátka, partnerka významné právní firmy,“ vzpomíná.

Vyhoření samozřejmě ovlivňuje i důležitější aspekty než jen kariéru, a to naše zdraví nebo vztahy. „Obyčejné únavy se můžete po určité době zbavit. Vyspíte se, chodíte na procházky, sportujete, čtete si a začnete zase myslet na to, že se vlastně do práce těšíte. Pokud jste ale vyhořelí, představa vašeho zaměstnání vám způsobuje i po delším odpočinku opravdu nepříjemné stavy,“ tvrdí Klára.

S únavou vše začíná, a pokud ji nezačnete řešit, začne se proměňovat do podoby konstantní úzkosti a frustrace, které stojí právě za syndromem vyhoření. Klára měla štěstí, že ještě na škole aktivně sportovala a dbala na svou životosprávu. Nepotkalo ji tak to, co řadu jiných lidí se syndromem vyhoření: že o sebe přestanou dbát úplně a přetlak ve své hlavě touží za každou cenu rozpustit. Někdo tak činí přehnaným pitím či kouřením, jiný zase nezdravým jídlem nebo nakupováním. Problém není zajít si na skleničku s kolegy po náročném dni, potíž nastává, když si večer po práci musíte otevřít láhev vína, abyste zahnali tenzi ze své každodennosti. „Nejhorší je, že jsem si vždy myslela, že burn out se týká někoho úplně jiného. Dívala jsem se na takové lidi jako na chudáky, kteří to nezvládli. Jsem strašně soutěživá a nesnáším cokoli vzdát, takže doteď se vlastně smiřuju s tím, že mě to potkalo,“ svěřuje se Klára.

Rozumím jí, protože vyhoření potkalo i mě, ovšem v jiném spektru než kariérním. Když se mi narodila první dcera, chtěla jsem být tou nejlepší mámou na světě. Vzhledem k tomu, že na mateřství se nijak systematicky nepřipravujete a celý život se pohybujete v konkurenčním prostředí, kde rozhoduje výkon, jsem tak zprvu přistupovala i k této své ústřední roli. Vše jsem chtěla dělat perfektně, hlavně neudělat chybu, která by toho malého nevinného tvorečka nějak ohrozila. Plynuly dny a měsíce, ve kterých jsem odmítala jakoukoli pomoc. Tohle je přece úděl, který musím zvládnout sama a být u toho stejně dokonalá jako všechny mámy v mém okolí. A to nejen ve fyzické, ale také virtuální realitě. Když bylo dceři osm měsíců, byla jsem na pokraji sil: vnímala jsem, že s ní ležím na hrací dece a bezmyšlenkovitě třímám chrastítko. Mozek vypíná, když se mám ujmout nějaké své mateřské aktivity, vše dělám na autopilota. Mám všechno, ale nejsem spokojená.

Psychologové dávno potvrdili, že součástí syndromu vyhoření je nejen únava, ale také pocit odstupu, jako byste byli za skleněnou stěnou a měli v hlavě prázdno. V terapii jsem naštěstí své emoce včas detekovala a zařídila si hlídání. S dcerou jsem stále trávila spoustu času, ale nedostávala jsem se na samý konec svých sil. Terapeut mi také prozradil, že pokud se takhle „vyšťavíme“ krátkodobě, nic závažného se nestane a energii prostě jen doplníme. Když ale systematicky jedeme na pomyslnou duševní a fyzickou rezervu, tělo i mysl se začnou bránit.

Vyhoření je dalším skvělým důkazem toho, jak dokonale je člověk „nadesignován“. Když si dlouhodobě začnete nakládat víc, než můžete unést, tělo a mysl najdou způsob, jak se tomu bránit. Když teď vidím řvoucí rodiče na dětském hřišti, neodsuzuji je hned. Dovedu si představit, že za agresí, kterou projevují navenek, se skrývá nejen obrovská únava, ale i apatie v kombinaci ze strachem. Že jste selhali a nedokázali si poradit s tím, co se od vás tak přirozeně očekávalo. Úzkost vám pak brání rozetnout ten nezdravý koloběh, vystoupit z něj tím, že něco uděláte zásadně jinak. „Myslela jsem si, že skoro ve čtyřiceti budu strašně úspěšná byznys lady. Místo toho se lidí ptám, zda nechtějí do kávy rostlinné mléko,“ rozesmála se na závěr našeho rozhovoru Klára.

I ona docházela k psychoterapeutovi a zde si uvědomila, že honba za kariérou ji nejen momentálně nezajímá, ale ráda by dělala něco manuálně. Přihlásila se na baristický kurz, a pak se do kavárny, kam si před prací chodila pro latté s extra dávkou espresa, šla zeptat na práci. Majitel měl pochopení, i on si před pár lety prošel burn outem v korporátu. „Řekl mi, že mě rád zaměstná, ale nedostávala jsem víc než jednu směnu týdně. Ze své zkušenosti věděl, že bych si jich mohla nabrat příliš a zažít vyhoření i tady,“ prozrazuje Klára, která nevylučuje, že se do advokacie ještě někdy vrátí. Ten čas ale zatím nenastal. 

Článek vyšel v časopisu Moje psychologie v čísle 01/21. Archivní vydání si můžete zakoupit na iKiosek.cz