Jestli jste si prvního ledna dali novoroční předsevzetí a už nyní v nich selháváte, možná si lámete hlavu, jak svou motivaci znovu „nahodit“. Člověk v takové chvíli mívá tendenci upínat se na určité dny, jako je začátek týdne, měsíce nebo třeba narozeniny. Jsou ale i tací (a já jsem jedním z nich), kteří bez této berličky v podstatě nedokážou fungovat. A to klidně za cenu, že jim život spíš otravuje.
V pondělí, které následuje po druhém lednovém víkendu, se říká Blue Monday. Jde prý o nejdepresivnější den roku. Zčásti mimo jiné proto, že lidem docházejí síly i motivace a začínají porušovat svá novoroční předsevzetí. Jsem dokonalým příkladem. Oficiálně jsem si sice žádná nedávala, ale můj vnitřní spouštěč sebekontroly nemůže nechat datum prvního ledna projít bez povšimnutí. „Teď máš šanci na restart. Dostat pod kontrolu spánek i jídelníček, vrátit se k pravidelnému čtení knih i rannímu cvičení. Nepropásni to!“ Nepropásla jsem to. První týden nového roku jsem vstávala brzy, poctivě protahovala ztuhlé svaly a klouby, pohnula s odloženou knihou od Annie Ernaux a ignorovala svého muže, který chodil dceři vyjídat štědrou mikulášskou nadílku. Dva týdny poté jsem na tom tak, že se sama sobě směju. Včera jsem si dokonce sama otevřela ke kávě bonboniéru. Čert to všechno vem, najdu si lepší datum!
TIP NA VIDEO: Co čeká jednotlivá znamení v roce 2023?
Kam až moje paměť sahá, pocit, že bych mohla začít žít perfektní životod data, které si vyberu,mám od dětství. Jednou jsem se ubrečená svěřila mámě, že se mi to nedaří, ale vůbec nepochopila, o čem mluvím. Až v dospělosti se mi podařilo tohle téma otevřít s kamarádkou, která vnitřně prožívá to samé a nadto disponuje mnohem větším „darem“ sebekontroly. Dívaly jsme se pak na sebe udiveně jako dva lidé, kteří si poprvé v životě mohli promluvit o svém nejskrytějším tajemství. Byť se v médiích neustále rojí články o motivacích, předsevzetích, nových startech a lidech, kteří objevili cestu ke změně, nikde jsem doposud nenašla rozvinutější úvahu na téma,jak je to vlastně toxické. Od pondělí začnu. Od prvního. Od svých narozenin. Od nového roku.
Člověk, který takto uvažuje, je totiž milníky skrytě posedlý. Dodávají mu energii, ale také falešný pocit, že někde existuje jeho lepší já, které se musí pokusit dostihnout. Fata morgana, za kterou jdete, aniž byste ve skutečnosti mohli dojít do cíle. Podle výzkumu z roku 2015 publikovaném v magazínu Psychological Science nicméně nejsem s fixací na určité dny tak osamělá, jak si celý život myslím.
„Lidé mívají tendenci připisovat negativní vlastnosti a selhání svému minulému já, zatímco si zachovávají pozitivní obraz svého současného já. Data, která se tváří jako smysluplnější – například začátek nového týdne nebo finančního čtvrtletí, narozeniny nebo svátek – signalizují začátek nového, odlišného časového období. Tyto ‚časové orientační body‘ lidem usnadňují mentální oddělení od jejich minulých nedokonalostí a selhání.“
Takové uvažování však skýtá řadu dalších psychologických pastí, o kterých se stále tolik nemluví. Především člověk neustále funguje v módu motivace-selhání-nová motivace, který může být psychicky velmi vyčerpávající, zejména pokud se představě perfektního života oddá naplno a rozhodne se ho žít stůj co stůj. Není to jen o tom, že celý leden zvládáte chodit do posilovny a vstávat na šestou, ale že se každičký okamžik dne soustředíte na to, abyste byli stoprocentní. V práci, doma i ve své vlastní hlavě, která se nedočká odpočinku. Je zcela přirozené, že po několika dnech či týdnech motivace opadá. Špagát, na kterém jste se snažili vše utáhnout, se přetrhne. A pak následuje další past, nebo lépe řečeno propast – všechno pustíte. Čekají vás týdny, možná i měsíce, kdy ve vašem životě zavládne chaos. Navenek možná nebude znát, ale vnitřně ho budete prožívat naplno.
Člověk, který svou motivaci opírá o vytipovaná data v kalendáři, mívá tendenci přistupovat ke svému životu ve stylu všechno, nebo nic. A to skrývá další úskalí: Co se všemi těmi obyčejnými dny, kdy se necítíme plnohodnotně? Těmi, které v podstatě jen přežíváme a sbíráme síly na další pokus, ideálně zase od pondělí, od prvního nebo od kulatých narozenin?
Zlehka se tohoto tématu dotknul Olivier Burkeman v knize 4000 týdnů, kde naráží na to, že náš čas není neomezený. „Ošíváme se nad představou, že toto je ono – že tento život, se všemi nedostatky a slabými místy, jimž se nedá uniknout, se svou mimořádnou krátkostí a našimi omezenými možnostmi ho ovlivnit, je jediný, který okusíme.“
Podobné prožitky zaznamenala ve své prvotině i spisovatelka Barbora Šťastná: „Dnešek beru jako přípravu na zítřek. Jako by to, co je teď, bylo jenom nanečisto. A přitom si nevšimnu, že právě teď mě míjí to důležité,“ popisuje v kapitole příznačně nazvané Dnešek není horší než zítřek.
S přibývajícím věkem navíc představa lepšího já zasazená do budoucnosti začíná dostávat trhliny. Jak může být lepší, když bude mít víc vrásek, možná i kil, a už teď ho bolí kolena, když jde ze schodů? Co když jsem okamžik, kdy jsem se lepšího já mohla zmocnit, prostě prošvihla? Vždycky si vzpomenu na smutnou pohádku O malé jedličce Hanse Christiana Andersena. Stále to není ono, říkal si stromek nejen v lese, ale dokonce i během Vánoc, kdy se nazdobený „chvěl“ uprostřed obýváku. Pořád mu připadalo, že ho čeká něco krásnějšího, dokonce i když skončil uschlý na půdě. Jaké z toho plyne poučení? Samozřejmě takové, že každý den si od nás zaslouží šanci, abychom ho prožili všímavě či naplno. Ve skutečnosti bychom se z toho ale nejspíš zbláznili. Je to podobně záludný model, jako když se člověk snaží „od pondělí dělat všechno správně.“
Každý den za zvýšenou pozornost určitě nestojí, těch příjemně normálních je ale víc, než si myslíme. Mně to připomíná fotogalerie v mobilu, kam si ukládám jen hezké okamžiky. Některé dny nevyfotím nic, jindy zachytím jen kafe, ale pak jsou dny, které zanechají mnoho krásných vzpomínek. Když si jimi procházím, uvědomuju si, že odstřihnout se od svého minulého, chybujícího, lenivého, liknavého a úzkostného já stejně nemůžu. Musela bych mu upřít, že ačkoli o něm smýšlím jako o neustále selhávající entitě, ve skutečnosti žilo mimořádně uspokojivý život. Přesně takový, jaký bych chtěla žít i nadále. To však neznamená, že se dokážu vzdát představy svého ještě lepšího já. Dokonce se smiřuji s tím, že z mé hlavy možná nikdy nezmizí. Už mu ale nehodlám podřizovat vše. I když... věděli jste, že 1. 1. 2024 nastane mimořádná konstelace, tedy začátek roku, měsíce i týdne v jednom jediném dni?
