„Jak si s takovýma špekama můžeš vzít to upnutý tričko?“ nebo „Ty jsi ale nosatec! A ty uši – pěkný plácačky!“ Podobným hláškám musel v dospívání čelit asi každý z nás. Podle aktuálního výzkumu Děti a kult krásy v online světě posměškům kvůli vzhledu čelí třetina dětí na síti, v reálu je to dokonce víc než polovina. Své o tom ví herečka Eva Hacurová, která se právě kvůli osobní zkušenosti s body shamingem stala tváří kampaně společnosti O2 upozorňující na nebezpečí šikany. Se svým příběhem se svěřila pro aktuální díl projektu O čem se mlčí.
V období dospívání řeší otázku vzhledu téměř každý. K jeho hodnocení přitom značnou mírou přispívají i nerealistické obrázky či videa ze sociálních sítí a časopisů. V online prostředí čelila posměškům kvůli vzhledu jedna třetina českých dětí, v reálném životě to byla dokonce více než polovina. Nejčastěji se dětem ostatní posmívali kvůli tělesnému vzhledu (29 %) nebo obličeji a vlasům (26 %). 22 % dětí zažilo urážky kvůli oblečení nebo mobilu. Jen 8 % dětí přitom přiznává, že by se někomu posmívalo v online prostředí – v reálném prostředí to je 13 %.
To jsou jen některá ze zjištění výzkumu Děti a kult krásy v online světě, kterého se zúčastnilo téměř deset tisíc dětí a dospívajících ve věku 10 až 17 let. Společně jej uskutečnily Centrum prevence rizikové virtuální komunikace (PRVoK) Pedagogické fakulty Univerzity Palackého s její katedrou psychologie a patopsychologie a společnost O2, která v rámci svého projektu O2 chytrá škola radí dětem, rodičům i pedagogům, jak správně využívat technologie a jak při tom zůstat v bezpečí.
Vlastní zkušenost s posměšky kvůli vzhledu má i herečka Eva Hacurová, která se stala tváří kampaně společnosti O2 upozorňující na nebezpečí šikany nejen v on-line prostředí. První nelichotivé poznámky na svůj vzhled schytala už v první a druhé třídě na základní škole, když chodila tančit do folklorního souboru.
„Tehdy se paní učitelka, která soubor vedla, ke mně přitočila a řekla mi, že ty šatičky, co mám na sobě, už nosit nemám, že na ně mám moc velké bříško. Stačí opravdu takhle málo, abych si jako dítě, které začíná vnímat, že holčičky kolem vypadají trochu jinak, začala říkat: aha, takže teď bych to bříško měla začít schovávat. A sama sebe jsem se ptala, co mám nosit za oblečení, když si na sebe nemůžu vzít to, co se mi líbí, protože mám velké bříško. Navíc se mi takového sdělení dostalo od autority, kterou jsem respektovala, a v hlavě vám to udělá pěkný zmatek,“ vzpomíná herečka známá například ze seriálu Ulice.
Téměř 10 tisíc dětí a dospívajících ve věku 10 až 17 let se zúčastnilo výzkumu Děti a kult krásy v online světě. Cílem bylo zjistit, jak sociální sítě ovlivňují vnímání krásy, proč děti upravují svůj vzhled, zda se setkaly s nějakou formou online zesměšňování a jaký vliv mají tyto faktory na psychiku. Unikátní výzkum společně uskutečnily Centrum prevence rizikové virtuální komunikace (PRVoK) Pedagogické fakulty UP s její katedrou psychologie a patopsychologie a společnost O2, která se aktuálními tématy chování v digitálním světě zabývá dlouhodobě v rámci svého programu O2 Chytrá škola.
Děti a kult krásy v online světě
Další střety s tím, že její vzhled se trochu vymyká obvyklým standardům, se objevily s příchodem zvlášť citlivého období puberty. „To byly komentáře ze strany kluků, kdy jsem začala cítit, že se asi nějak vymykám představě hubené hezké holky, se kterou půjdou do kina,“ popisuje Eva s tím, že si vlastně moc nepamatuje, že by měla v životě období, kdy by svoji postavu neřešila.
„Věčně jsem tak zkoušela nějaké diety, ale naštěstí nikdy ne drastickým způsobem a stravování se mi nikdy nepřehouplo do některé z poruch příjmu potravy. Ale vždy jsem se snažila o nějakou úpravu jídelníčku a hledala jsem cesty, jak zhubnout. Intenzivně jsem cvičila. Pamatuji si, že ve čtvrté páté třídě jsem každý večer před spaním cvičila, abych zhubla. Celoživotně jsem se snažila vypadat jinak,“ vzpomíná a dodává, že s vyloženou šikanou se nesetkala, ale „vidíte sama sebe stát na fotkách ze třídy vedle těch malinkých hubených holek a víte, že jste o třicet čísel větší, v šesté třídě máte prsa a už nevypadáte jako dítě. A všechny ty pohledy kluků jsou vám samozřejmě v tomto věku jasné a začne vám docházet, že nevypadáte jako ostatní.“
S kritikou na svůj vzhled se ale Eva setkávala i při studiích na škole a během herecké kariéry. „To jsem si toho vyslechla možná víc než od dětí. Pohybuji se na pracovním poli, kde je hodně důležité, jak člověk vypadá. Neříkám, že není důležité herecké nadání, ale jde také o to, jak se člověk typově do čeho hodí. A já jsem samozřejmě vždycky dostávala role na základě toho, že vypadám tak, jak vypadám. Časem jsem za to paradoxně začala být i vděčná, že nevypadám jako každá druhá. Sice třeba práce nemám tolik, ale když se objeví, tak je to práce, která mě zajímá, je kvalitní a dobrá. A to se týká jak rolí v divadle, tak ve filmu i v televizi,“ podotýká Eva.
Přesto na škole zažila okamžiky, například při zkouškách absolventského představení, kdy pedagogové údivem zvedali obočí s poznámkou „jak jí můžete obléct takovéhle plavky, kdo se na to má koukat“.
Body shaming (neboli zostuzování něčího těla, posměšky související se vzhledem) je fenoménem této doby, a i když je silně propojen s rozvojem sociálních sítí, ve společnosti je přítomen už mnoho let. Jak ho rozpoznat, co s ním dělat a jak může body shaming zasáhnout děti? O tom se moderátor a terapeut Honza Vojtko v dalším díle pořadu O čem se mlčí bavil se zpěvačkou a herečkou Annou Julií Slováčkovou a s dětskou psycholožkou a psychoterapeutkou Barborou Blažkovou ze Střediska pro ohrožené děti ROSA. Celý rozhovor si můžete pustit ve videu v úvodu článku.
O čem se mlčí: Když slova zraňují
„Slyšet to ze strany autorit v podobě pedagogů skutečně není nic příjemného,“ říká Eva a poznamenává, že má pocit, že jak se s takovými komentáři na svůj vzhled setkává celoživotně, tak jí přijde normální, že jí neustále někdo mluví do toho, jak má vypadat a co si má oblékat, aby „nedostatky“ schovala. „Bohužel už se s tím potýkám tak dlouho, že mi připadá, že na to lidé mají právo, i když racionálně vím, že to je blbost. Nikdo na to právo nemá a jako já nikomu nekecám do jeho těla, tak to nemá nikdo dělat mně,“ dodává.
„Myslím si, že by se o body shamingu mělo mluvit také z toho důvodu, že lidé, kteří mají tendenci k těm blbým pohledům a zraňujícím soudům, si leckdy neuvědomují, jak to druhému člověku může ublížit. Já třeba na první pohled působím, že mám hroší kůži, a lidi si myslí, že mi můžou říct cokoli, protože jsem tvrdá a všechno zvládnu. Ale tak to není a vy nikdy nemůžete vědět, co ten druhý prožívá a cítí,“ upozorňuje Eva a dodává, že se pořád hodně mluví o tom, jak přijmout sám sebe, mít se rád a milovat svoje tělo, ale podle ní by se mělo začínat u těch, kdo druhé svými výroky kvůli vzhledu zahanbují. „Mám dojem, že si lidé často neuvědomují, jak mohou obyčejným slovem ublížit,“ uzavírá herečka.
Pořad O čem se mlčí vzniká ve spolupráci s časopisem Moje psychologie. Aktuální číslo si můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce – a doprava je zdarma!
