Seděl jsem sám v přeplněném kupé. Tuhle slavnou hlášku Šimka a Grossmanna určitě znáte. Já ji nejenom znám, ale dost často se přesně podle ní také cítím. A nejspíš nejsem jediná. Psychologové a psychiatři z celého světa se shodují, že pocit osamělosti čas od času zažije každý z nás. Jenže jedna věc je cítit se sám občas a druhá je s takovým stavem bojovat skoro každý den. Co s tím?
Mám milující rodinu, manžela, kamarády i skvělé kolegy. A přesto na mě hlavně s příchodem večera často padají chmury, při kterých se cítím zcela distancovaná od svého okolí. Když je nejhůř, přemůže mě přesvědčení, že mi nikdo nerozumía nikdo na mě nemá čas, zatímco já bych se pro ostatní rozkrájela. Je to pocit, jako bych se vznášela kdesi ve vakuu a mezi mnou a okolním světem stála nepropustná vrstva. A zatímco já volám o pomoc se slovy „Haló, já jsem tady, všimněte si mě někdo!“, svět se točí dál beze mě.
TIP NA VIDEO: Co dělat, když na vás přijde úzkost?
Dlouho jsem měla pocit, že jsem jediná, kdo takové pocity zažívá. Na sociálních sítích jsem neustále pozorovala velké akce partiček kamarádů, do nichž nikdy nebudu patřit, a nabyla dojmu, že všichni mají lepší život než já, který je vše, jen ne osamělý.
Po nějaké době a zejména po otevření tohoto tématu s různými lidmi z mého života mi ale došlo, že tak sama ve svém pocitu osamění přece jen nejsem. A že třeba i ti „dokonalí“ lidé z Instagramu se mnohdy cítí stejně osaměle jako já. Ostatně, několikrát jsem se dozvěděla, že mé vlastní IG příspěvky se staly důvodem, proč se někdo jiný cítil nudný a osamělý. Popravdě mě takové zjištění neskutečně zamrzelo, zároveň mi ale taky dost otevřelo oči.
Ať už nás trápí cokoliv, špatné pocity často prohlubuje právě přesvědčení, že jsme v tom sami. Myslíme si, že nikdo jiný podobné trable neprožívá a že se do nás nikdo nikdy nedokáže vcítit. Jenže to je velká lež. Vždy si budeme myslet, že na vedlejší zahradě je tráva zelenější, ale pro takové zbytečné zaslepení nevidíme problémy druhých.
Co za pocity osamělosti stojí?
Důvodů, proč se cítíme sami, i když jsme obklopeni rodinou a přáteli, je nespočet. A rozhodně není vhodné tyto pocity u druhých bagatelizovat větami: „Prosím tě, vždyť máš super partnera a kamarády. Tak to tak neprožívej!“ Nikdy totiž nevíme, zda se dotyčný nepotýká s nějakým traumatem, o kterém prostě jen nemluví, nebo třeba nebojuje s depresemi, úzkostnou poruchou či jinými psychickými problémy, které se na našem rozpoložení značně podepisují.
Pocit osamělosti často může vycházet třeba i z dlouhodobého vyčlenění (nebo i jen z pocitu vyčlenění) z většiny; třeba kvůli barvě pleti, národnosti, náboženství, handicapu či vzhledu. Vím to z vlastní zkušenosti: v dětství jsem si prošla dlouhodobou šikanou kvůli své váze a výšce. Přestože by takový problém mohl být v mých téměř třiceti letech už jen špatnou vzpomínkou z dětství, spoustu odmítnutí, nečekané nekomunikace ze strany přátel nebo jakýkoliv rozpor s někým z mého okolí i dnes dávám za vinu svému vzhledu a váze. A popravdě, změnit tento mindset je běh na dlouhou trať.
Ať už jsou důvody vašeho pocitu osamění jakékoliv, nesnažte se je zlehčovat – ani před okolím, a už vůbec ne sami před sebou. A jelikož moc dobře vím, jak nekomfortní stav mysli to dokáže být, dala jsem dohromady několik tipů, které mně osobně pomáhají s pocitem „samoty v přeplněném kupé“ pracovat. A pevně doufám, že i pro vás se v případě potřeby stanou alespoň odrazovým můstkem k lepšímu rozpoložení.
Vaše úzkost vám lže
Tahle věta na mne často vyskakuje na instagramovém účtu We're Not Really Strangers. Nejprve jsem ji neměla moc ráda, důvodem ale bylo, že jsem ji nedokázala pochopit dostatečně do hloubky. Když ji pak jednou na mou adresu pronesl i manžel, začala mi dávat smysl. Dovolím si uvést příklad: před nedávnem jsem pořádala velkou oslavu svých narozenin. Pozvala jsem na ni přes 30 kamarádů, přátel a známých. Nakonec jich dorazilo osm a jen během odpoledne těsně před oslavou mi účast zrušilo sedm lidí. Tato událost se pro mne v posledních týdnech stala bolestivou záležitostí, kterou jsem řešila na třech návštěvách u terapeuta. Sezení mi bohužel nijak nepomohla – naopak jsem nakonec dostala radu, ať zkusím popřemýšlet nad důvody, proč mě lidé z mého okolí nemají rádi, když nedorazili (au). Výsledkem bylo, že jsem z už tak bolestivého pocitu, že se na mě moji přátelé vykašlali, dostala do fáze, že jsem nejspíš nejhorší člověk na planetě.
Myšlenky a pocity mi pomohlo urovnat právě až uvědomění, že za vším může stát má úzkost, která mi v hlavě i sebevětší banalitu vymaluje černočernou. Postupně se teď snažím pochopit, že za důvody zrušení účasti nemusel stát (a asi ani skutečně nestál) fakt, že lidé, které považuji za kamarády, ve skutečnosti vůbec mými kamarády nejsou, ale že je prostě polovina léta, lidé jsou na dovolených, většinu z nás trápí bolesti hlavy z horka, letní covidová vlna i spousta dalších záležitostí, které se vůbec nemusejí nijak týkat přátelství.
Až tedy příště budete mít i vy pocit, že na vás vaši kamarádi zapomínají a nevěnují vašemu přátelství dostatek péče, zkuste si nejprve promluvit se svou hlavou, která se může prostě jen zrovna nacházet v úzkostném oparu.
Mluvte otevřeně se svým okolím
Pokud tíživé pocity osamělosti přetrvávají, není od věci si na rovinu promluvit s lidmi ze svého okolí. A tím určitě nemám na mysli nepříjemnou konfrontaci, ale celkové otevření se a sdílení svých myšlenek a emocí. Máte pocit, že na vás vaše nejlepší kamarádka vůbec nemá čas a vyhýbá se vám? Místo, abyste se utápěli v obavách „co by kdyby“, se jí otevřeně zeptejte. Třeba zrovna jen prožívá nějaké trable nebo vnitřní vypětí, kvůli kterému nemá energii na větší interakci.
Tím, že okolí přiznáme, jak se cítíme a co prožíváme, totiž navzájem zbouráme ochranné valy, které zároveň fungují jako bariéra pro bližší kontakt s okolním světem. Klidně si dovolte být zranitelní a přiznat si to. Dost možná tak poznáte, že lidé okolo vás jsou na tom stejně a necítí se nejlépe. A právě takové spojení může v konečném důsledku vést k prohloubení vztahů a omezení pocitu „jsem v tom sama“ na minimum.
Každý to má jinak
Toto je především rada pro vaše okolí, které může vaše pocity zlehčovat. Každý máme trochu jiné potřeby. Někdo, kdo je zvyklý trávit většinu večerů se svými přáteli, se náhle může cítit sám, když se setkání omezí jen na jeden den v týdnu. Pro někoho, kdo si třeba podstatně více užívá času o samotě, může ale být setkání jednou za týden ideální mírou sociální interakce. Můžete se cítit sami, i když se zrovna vrátíte ze skvělé oslavy do prázdného bytu. A v neposlední řadě se můžete cítit osaměle i ve vztahu s vaším partnerem.
Žádná z těchto situací není palčivější než ostatní. Pokud cítíte, že se vaše vnitřní rozpoložení stále zhoršuje, ať už je důvod jakýkoliv, nebojte se o něm promluvit a ideálně jej zkusit otevřít na terapii (budu držet palce, ať dostanete přívětivější odpověď než já při diskuzi o své narozeninové oslavě).
Zkoušejte nové věci – na vlastní pěst
V životě to mám nastavené tak, že většinu věcí potřebuji dělat alespoň v páru. Jít na procházku, na večeři, do kina, nebo dokonce i do fitka. Ve chvílích osamění mi ale došlo, že vyrazit všude s partnerem mi tak trochu brání v nových interakcích. Zůstávám ve své komfortní zóně, která není vždy ku prospěchu věci. Vyrazit kamkoliv sólo nás dělá zranitelnější, ale také otevřenější. A nikdy nevíte, kde narazíte na nové lidi, z nichž se někteří mohou posunout na úroveň kamarádů či přátel.
Vyrazte třeba sami cvičit a klidně si nechte od někoho poradit, co a jak dělat. Vyrazte si sednout do kavárny a zeptejte se konečně baristky, která vám každý den dělá kávu, jak se má. Nikdy nevíte, jak moc se zapovídáte a o kolik budou příjemnější další návštěvy. Přihlaste se na kurz keramiky, kreslení nebo čehokoliv jiného. U lidí, kteří mají podobné zájmy jako vy, je dost pravděpodobné, že v nich objevíte stejnou krevní skupinu.
A co je nejdůležitější – zkuste v ostatních vidět jen to dobré. Když jsme sami, máme tendence nasadit svůj resting bitch face, který nás má od okolí ochránit. Ale ruku na srdce, začali byste se vy sami bavit s někým, kdo se tváří, že pohrdá celým světem? Zkuste proto být o něco otevřenější, nikdy totiž nevíte, na koho narazíte. A úsměv na tváři vám minimálně zlepší den.
Vypněte sociální sítě
Tendence porovnávat se s okolím jsou vyčerpávající. Naordinujte si proto občas odpočinek od světa Instagramu a TikToku, případně si připomeňte, že nikdy nevíte, co skutečně prožívají ti, kteří právě na stories ukazují velkou kamarádskou sešlost a prezentují svůj život jako dokonalý. Ani hashtag #NoFilter nezaručuje, že to, co pod ním vidíme, je realita.
Udělejte si radost
Možná to zní jako klišé, ale tento bod nepodceňujte. To, jak se cítíme, dost ovlivňuje naše chování k sobě samým. I když se vám třeba nepovedla oslava podle představ jako mně a cítíte zklamání, nasaďte na chvíli přístup „Kašlat na všechny!“ a o to víc se věnujte svým potřebám a touhám. Dejte se na první místo, nesnažte se zavděčit všem a neupravujte zbytečně svůj již naplánovaný program jen proto, že si zrovna někdo vzpomněl, že má čas se s vámi vidět. Být sám nebo se minimálně cítit osamělý je pocit na dvě věci, je ale dobré si při něm uvědomit, že sami sebe neztratíte nikdy. Zkuste si chvíle o samotě užít, věnujte se sobě a pečujte o sebe. Vrátí se to nejen vám, ale jasně tím vyšlete i signál do svého okolí. A v konečném důsledku uvidíte, že nic není tak černé, jak se třeba ještě před chvílí zdálo.
