Ilustrační fotografie

Ilustrační fotografie Zdroj: iStock.com

Přirozený odér i parfémy: Jak nás vůně ovlivňuje při výběru partnera i ve vztahu?

Jedna z otázek, která nám automaticky v podvědomí naskakuje nejen v případě potenciálních protějšků, ale často i vedle těch, s nimiž už nějakou dobu žijeme, je překvapivě jednoduchá: Voní mi? Ale co z odpovědi přesně vyplývá? Záruka zdravého potomstva, dobrý sex… A jakou roli v tom může hrát parfém? Umí „zalhat“ o nás samotných?

Ten moment, kdy mi došlo, jak moc mi jeden můj bývalý partner nevoní, si pamatuji dost jasně. Zvedala jsem v koupelně ze země jeho tričko a najednou mě „to“ udeřilo do nosu. A nebylo to tričko na běhání. Došlo mi, že tenhle odér cítím všude, po celém bytě, a že to vůbec není příjemné. Bylo tomu tak od počátku, nebo jak se stalo, že můj nos náhle „procitl“? Náš vztah se tehdy celkem dramaticky hroutil, pokoušeli jsme se ještě jednou nadechnout, ale možná už pro tenhle odér to nešlo. Dnes mám asi poměrně jasno v tom, jak může s prominutím páchnout velká emoční bolest a úzkost. Asi jako kyselina sírová.

TIP NA VIDEO: Které potraviny zlepší váš sex?

Jak se emoční vyladění odráží v našem tělesném pachu, na to se v posledních letech zaměřilo už několik desítek studií. „Ukazuje se, že se náš odér v souvislosti s emocemi opravdu mění, a že jsme schopni to vnímat. I když ne vždy na vědomé úrovni. Nikdo vám asi neřekne tady smrdí strach. Naše schopnost pojmenovávat různé pachy je omezená, to ale neznamená, že na nás nepůsobí. A to právě především v případě negativních emocí, jako jsou strach nebo úzkost, což se dá ale z hlediska evoluce očekávat, protože to vede k větší ostražitosti. Evolučně jsou pro nás tedy důležitější pachy, které varují před nebezpečím, příjemné vůně jsou vlastně takový bonus,“ vysvětluje mi antropolog a biolog doc. Jan Havlíček z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, jehož výzkumná skupina se zabývá především čichem a lidskou chemickou komunikací. Pokud tedy strach zapáchá, voní důvěra?

Takové studie zatím nebyly provedeny, problém totiž je, že jde o oboustranný proces. To, že někomu důvěřujeme, v nás může vyvolávat pocit bezpečí. A tudíž jeho přirozená vůně nebo i parfém jsou nám příjemné. Ale jestli je to proto, že my mu důvěřujeme, nebo proto, že nám voní, a tak mu důvěřujeme, tak to zatím nikdo neví. Totéž ale platí právě i v případě, když někdo po rozchodu řekne, že mu ten druhý nevoněl. Může to být tím, že ti dva měli častěji konflikty, a proto si přestávali vonět, a ne tím, že mu partner od začátku nevoněl. A když tak přemýšlím nad tím, jak mi kdy voněla důvěra, vzpomenu si na máminu vůni z dětství. Často jsem usínala s jejím pyžamem.

„To je poměrně častý fenomén. Kolegové z Francie se zaměřili na popularitu plyšáků. Část dětí se brání tomu, aby byl jejich plyšák vypraný. Je to proto, že v něm cítí samy sebe, což jim nějakým způsobem vytváří pocit bezpečí,“ vysvětluje docent Havlíček. „Je také dost obvyklé, že dospělé ženy spí s pyžamem partnera, nebo si alespoň vezmou jeho polštář, když odjede pryč. Ženy tomu, jak partner voní, podle čichových studií obecně přikládají větší důraz.“

Ve vzduchu nemusí být cítit samozřejmě jenom emoce. Pachová atraktivita partnera bývá nejčastěji spojována s pevným zdravím a odolností případných potomků. Docent Havlíček ale tento notoricky opakovaný názor překvapivě vyvrací. „To, že si na základě pachu volíme partnera s kompatibilním imunitním systémem, se do všeobecného povědomí dostalo díky jedné vlivné studii z poloviny devadesátých let. Pokud si podle ní vyberete partnera, jehož imunitní systém je v jisté části od toho vašeho odlišný, měli by být potomci odolnější vůči většímu spektru infekcí. Jenže v euroamerické společnosti je míra diverzity příliš velká. Takže ať už si vyberete kohokoli, je vám z tohoto pohledu natolik vzdálený, že je to vlastně jedno.“

Strach, pocit bezpečí, v čem dalším se tedy naše psychika může promítnout do tělesného pachu? „S polskými kolegy jsme provedli jednu studii, podle které je náš nos u druhých citlivý jednak na dominanci, ale také na neuroticismus.“ Dominance je cítit atraktivně, neuroticismus už méně. „Kolega antropolog mi říkal, že pracoval s drobnými kriminálníky, zlodějíčky, kteří, když se chystají do akce, tak používají velké množství deodorantu. Vůbec se parfémy často snažíme buď něco zakrýt, nebo zdůraznit, třeba právě onu dominanci,“ rozvíjí docent Havlíček další podněty k přemýšlení i očichávání. Připomíná mi to postřeh mé kamarádky, že muži, kteří se hodně voní, jí přijdou odjakživa nedůvěryhodní. Takoví trochu sňatkoví podvodníci.

Nicméně každý parfém je vždy pozměněný i naším vlastním pachem, který je kromě emocionálního vyladění ovlivněný mnoha dalšími faktory a látkami, například i mikrobiomem, jedinečnou bakteriální výbavou. Proto si vůni musí každý vybrat nejlépe sám. Podle čeho ale? Tím se dostáváme k něčemu subtilnějšímu, k duši.

O spojitosti vůně a duše koneckonců mluví i docent Havlíček. „Naše kultura je primárně vizuální, o čich příliš nepečujeme. Přitom je prokázané, že pokud jsou děti odmala zvyklé třeba asistovat rodičům v kuchyni při vaření, nebo si s maminkou čichají k parfémům, jejich vnímavost na vůně se zvyšuje. Dá se to do jisté míry naučit.“ Jestliže podle něj máme a můžeme rozvíjet něco jako všímavost na vůně, tzv. odor awareness, není to už daleko k meditaci.

Přenesení pozornosti k čichovým vjemům při své práci používá specialistka na vůně Irena Kozelská, autorka blogu Synestesis.com. Irena pomáhá lidem vybrat si vůni, která s nimi nejvíc ladí, s jejich vnitřním nastavením, prioritami. I když pracuje s konkrétními parfémy, nezaměřuje se při tom nijak cíleně na značky nebo jejich marketingové příběhy. „Pokud mysl následuje pouze čichový vjem, bez nálepky, je strašně poctivá,“ tvrdí. Vůně a jejich pozorování jsou podle ní terapií samy o sobě, jsou formou mindfulness.

„Parfém může zaměřit naši pozornost na tady a teď, na to, co se nám líbí. Stačí se prostě jen jednoduše ptát: Voní mi to? Jsem to já? Je to tak jednoduché, ale je zajímavé, že si tyto často banální otázky vůbec neklademe. Přitom vždycky, když aplikujeme na vůni nebo i na cokoli jiného – na práci, partnerství, bydlení – tento princip, kultivujeme svou pravou esenci, jdeme k sobě, dáváme svému životu zacílení, jaké chceme. Nejsme vláčeni,“ říká průvodkyně po voňavých stezkách duše.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 9/20. Archivní čísla si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz

Ilustrační fotografie
Ilustrační fotografie | Zdroj: Profimedia.cz