Kalhotový kostým již dávno není jen chvilkovým zpestřením dámského šatníku, ale jeho plnohodnotnou součástí. Módní historici ho dokonce přirovnávají k „malým černým“ od Coco Chanel – je totiž podobně univerzální, možná dokonce víc. Dá se kombinovat s tričkem i košilí, s teniskami i lodičkami. Můžete ho rozdělit a nosit zvlášť sako a kalhoty. I sto let po svém debutu v dámské módě navíc zůstává vyjádřením ženského sebevědomí, nezávislosti, sex-appealu a individuálního stylu.
Historie kalhotového kostýmu v dámském šatníku se začala postupně psát zhruba před sto lety. Známou průkopnicí v této oblasti se stala Coco Chanel, která ve 20. letech 20. století uvedla dámské kalhoty ve své neformální sportovní kolekci určené na odpolední procházky podél pláže. „Stále více žen drželo dietu a věnovalo se cvičení, takže si mohly dovolit uvolněný styl ze splývavého materiálu, jako byl pletený žerzej, na praktické denní nošení a krepdešín na večerní široké kalhoty,“ přibližuje v knize Móda: Úžasný příběh fenoménu autorka Marnie Fogg (a člověk si mimo jiné uvědomí, že už před sto lety ženy pociťovaly tlak na to, aby svá těla přizpůsobovaly aktuální módě).
TIP NA VIDEO: 5 typů kalhot, které budeme nosit v roce 2023
První známou ženou, která se snažila obohatit dámský šatník o kalhoty, byla novinářka a feministka Amelia Bloomers, která v polovině 19. století proslula nošením tzv. bloomers suit – oděvu, který se skládal z kratší, patřičně vyztužené sukňové části a variací na harémové kalhoty. Na několik let se pak stal jedním z prostředků tehdejšího boje za ženská práva, konkrétně měl za cíl reformovat nepraktický a utlačující viktoriánský oděv, který tehdejší dámské módě dominoval.
Amelia Bloomers
Konkrétně kalhotový oblek se však pojí s jinou módní ikonou – německou herečkou Marlene Dietrich, jež při divadelních vystoupeních v Berlíně a ve Vídni budila pozornost svým osobitým, dnes bychom řekli fluidním stylem. V roce 1929 upoutala i režiséra Josefa von Sternberga, který ji obsadil do filmu Modrý anděl – a právě v něm zazářila oděná do smokingu s motýlkem a cylindrem na hlavě. Její magický a avantgardní sex-appeal rázem začal bořit stereotypyo submisivních ženách. „Popularita a vliv Dietrich způsobily, že některé prvky pánského oblečení – smoking, trenčkot, nízké polobotky a klobouk trilby – se staly klasikou, i když některé až o několik let později,“ pokračuje Marnie Fogg.
Odíváním Marlene Dietrich se přímo inspiroval jeden z nejtalentovanějších návrhářů 20. století Yves Saint Laurent, který v roce 1966 představil večerní obdobu kalhotového kostýmu pro ženy – Le Smoking, anebo také trojdílný oblek s vestou. Stejně jako v případě Dietrich, která nosila obleky upravené na ženskou postavu, se i Saint Laurent zasadil o štíhlou a v pase projmutou siluetu tohoto ikonického a inspirativního kousku. Jeho význam dokládá i to, že ho historička módy Marnie Fogg ve zmíněné publikaci řadí na stejnou úroveň jako malé černé od Coco Chanel. Právě Le smoking měl také Yves Saint Laurent na mysli, když pronesl svůj nesmrtelný citát o tom, že styl je věčný, zatímco módní trendy pomíjivé. Kalhotový kostým se v různých obměnách na příštích několik dekád stal základním znakem tvorby tohoto módního domu.
Osmdesátá léta sice přinesla módu sak s ramenními vycpávkami, které se staly vlajkovým produktem trendu power dressing, nicméně ty se nosily spíše se sukněmi. Móda kalhotových kostýmů se vrátila opět v devadesátkách – v roce 1990 si Julia Roberts převzala sošku Zlatého glóbu v šedém pánském obleku od Armaniho. Další směr v módě reprezentoval později Tom Ford, toho času kreativní ředitel Gucci, který do hry opět vrátil štíhlejší siluetu – jeho sametový rudý oblek z této éry nedávno připomněl v kolekci Alessandro Michele a následně ho znovu po pětadvaceti letech oblékla herečka Gwyneth Paltrow.
Hollywood byl v tomto směru opět napřed, neboť v byznysovém prostředí ani v politice se dámský kalhotový kostým nebyl na počátku devadesátek ještě zvykem. Americké kongresmanky dokonce nesměly vstoupit na půdu senátu v kalhotách – tak hloupá byla tehdejší pravidla, proti nímž se vymezovaly političky Barbara Mikulski a Carol Moseley-Braun. Významnou propagátorkou dámského kalhotového obleku se v druhé polovině devadesátek stala také princezna Diana, která jím deklarovala svou nezávislost, ale i touhu po soukromí – z tohoto důvodu vyrážela na pracovní schůzky nejčastěji oděná do šedých nebo tmavých tónů.
Dnes do sebe kalhotový kostým vstřebává všechny tyto vlivy. V poslední dekádě za svůj comeback vděčí zejména módnímu street stylu, odkud začal pronikat i do každodenní a pracovní módy. Svůj podíl na tom mají i slavné političky jako třeba americká viceprezidentka Kamala Harris, pro kterou se kalhotový kostým stal denní uniformou – jen ji podle potřeby variuje buď s lodičkami nebo converskami. Do popředí zájmu se dostaly oversize střihy, pastelové i zářivé barvy a nebojácné vzory, zatímco z materiálů se znovu vyšvihl manšestr. Oblíbenou volbou se stávají také monochromní outfity, tedy kostým sladěný do jednoho tónu s doplňky – takový look nedávno předvedla třebaMichelle Obama. Současně letí módní klasika už z dob Yves Saint Laurenta – klasický tmavý oblek nebo jeho pin-stripe varianta, kterou v létě střídají bílé a béžové tóny.
U kalhotového kostýmu zkrátka víc než kdy jindy platí, že každý může nosit takový, v jakém se cítí nejlépe. Protože jde o styl, nikoli o módní trend.
Inspirace z Instagramu: Jak nosit kalhotový kostým?
Kde seženete stylový kalhotový kostým?
