Čarodějnice dnes platí především za strašáky malých dětí, z historického hlediska je ale lidstvo bralo velmi vážně. Pravdou je, že tuto nálepku si často vysloužily ženy vymykající se své době a její společnosti. Následující výčet vám představí dámy, které se za takové čarodějnice dají určitě označit. Některým to přineslo slávu, jiné za to bohužel skončily na hranici.
Co, nebo spíš kdo se vám vybaví pod označením čarodějnice? Někomu patrně stará zákeřná babizna obsypaná bradavicemi, jinému naopak svůdná mladá žena, divoká a nespoutaná, možná obklopená plameny – právě na hranici totiž takové čarodějnice historicky často končily. Ostatně i dnes provozujeme pálení čarodějnic, i když pouze symbolické, a to 30. dubna o filipojakubské (též Valpružině) noci.
TIP NA VIDEO: Rituály na čarodějnice podle vědmy Helen Stanku
Ať už v magii věříte, nebo ne, faktem je, že lidské dějiny jsou plné těch, kterým druzí nemohli odpustit jejich výjimečnost. Ta mnohdy spočívala prostě v tom, že se daná žena odmítla podvolit morálním a společenským standardům své doby. I moderní historie zná ženy, které sice neskončily upálené, utopené či oběšené – dokonce se ve finále staly uznávanými průkopnicemi ve svých oborech a dnes jsou považovány za hrdinky – ovšem minimálně část svého života musely čelit stereotypním odsudkům okolí, případně se jim onoho uznání dostalo až po smrti. Pojďme si některé z nich představit.
Článek pokračuje v následujících kapitolách. >>>
Pokračování 2 / 11
Elizabeth Johnson
Jen málokdo nikdy neslyšel o salemských čarodějnických procesech, které mezi únorem 1692 a květnem 1693 zcela ovládly mysl a příčetnost členů uzavřené komunity puritánů ve státě Massachusetts. Ostatně k popularitě případu přispěla i divadelní hra Arthura Millera Čarodějky ze Salemu (The Crucible), která byla několikrát adaptována také na stříbrném plátně – nejslavněji v roce 1996. Pokud znáte snímek s Danielem Day-Lewisem a Winonou Ryder v titulních rolích, vězte, že vypráví příběh zčásti fiktivní. Věrně ale zachycuje psychózu, jíž Salem tehdy podlehl.
Na počátku všeho stál reverend Parris, jehož dcera a neteř začaly trpět podivnými záchvaty, které lékaři nedovedli vysvětlit. Tak Salemští došli k tomu, že ve stavu malých děvčat musí mít prsty čarodějnice. A protože puritáni věřili, že ženy jsou náchylnější ke svodům ďábla než muži, byly to právě tři místní dámy – Sarah Good, Sarah Osborne a původem barbadoská otrokyně Tituba, které stanuly před soudem obviněné z čarodějnictví. Sluší se uvést, že všechny tři byly trnem v oku místních starousedlíků. Good ve vesnici dlouhodobě platila za neoblíbenou a komunity se spíše stranila, Osborne pro změnu byla už poněkolikáté vdaná a nechodila do kostela. A Tituba měla údajně mámit puritánské dívky pomocí příběhů a zaklínadel z Malleus maleficarum.
První proces rozpoutal paniku. Začalo se divoce ukazovat prstem a nikdo nebyl v bezpečí. Dnešní historici se shodují, že v celé kauze sehrálo roli několik faktorů: davová psychóza, samozřejmě, ale také vliv dobových mýtů, silně zakořeněná křesťanská víra, frustrace z dlouhé zimy a nevalné úrody a také vyřizování osobních sporů. Mezi obviněnými z čarodějnictví se postupně objevovali i lidé z okolních vesnic – nejen ženy, ale rovněž muži, i když jich bylo poměrně méně. Během salemských procesů dostalo cejch ďáblova služebníka více než 150 lidí a 20 jich bylo zavražděno.
Mezi posledními odsouzenci na smrt byla i na začátku kapitoly jmenovaná a tehdy dvaadvacetiletá Elizabeth Johnson. Ta měla oproti jiným štěstí: než ji stihli oběsit, guvernér Massachusetts William Phipps nechal čarodějnický tribunál rozpustit a celé šílenství tak ukončil. Proč je tedy mezi všemi uvedena právě ona? Téměř ihned po skončení salemské hysterie se začali příbuzní popravených dožadovat spravedlnosti a očištění jejich jmen. A Johnson je k dnešními dni jedinou, které to ještě stále nebylo dopřáno. Za alespoň symbolické napravení křivdy, jež na ženě byla spáchána, začala v roce 2021 bojovat senátorka Diana DiZoglio, která tak zareagovala na petici školáků ze Severního Andoveru, odkud Johnson pocházela.
Pokračování 3 / 11
Agnes Sampson
Salemské procesy samozřejmě nebyly první záležitostí svého druhu v historii – v Evropě jsme s podobnými kauzami měli zkušenost dávno předtím. Konkrétně ve Skotsku, jako by si to už na sklonku 16. století vyloženě užívali! Tehdejší skotský král a zarytý katolík Jakub VI. zcela propadl dobové čarodějnické horečce: nejenže sám vyslýchal řadu obviněných v čarodějnických procesech, sám také napsal teologický spis s názvem Daemonologie, v němž lov čarodějnic obhajuje jako vůli boží.
Prvními z mnoha skotských procesů byly ty v Severním Berwicku, které začaly v roce 1590, trvaly dva roky a v jejich rámci bylo zatčeno přes 100 lidí. Mezi nimi byla také jistá Agnes Sampson známá coby Čarodějnice z Keithu. Tam působila jako porodní bába a říkalo se o ní, že umí uzdravovat. Z toho, že je jakousi čarodějnickou matriarchou, která organizuje sabaty, a že umí rozpoutat ničivé bouře, ji obvinila jiná z obviněných – Geillis Duncan. Agnes vyslýchal sám Jakub VI. Žena nejprve všechna nařčení vehementně popírala a ani král nevěřil v její vinu.
Po důsledném, několik dní trvajícím mučení, kdy jí dřeli kůži z těla pomocí hrubých provazů, jí oholili celé tělo, aby našli ďáblovo znamení (tedy v podstatě jakékoli běžné znaménko). To samozřejmě objevili a zničená vdova se v důsledku týrání přiznala ke všemu – dokonce popsala, jak se jí ďábel zjevil v podobě muže v černém. Agnes odsoudili k smrti v poměru 49 pro – 2 proti muži, jejichž dětem sama pomáhala na svět ve vesnici, ve které žila. Žena skončila na hranici a legenda praví, že její holohlavý duch se dodnes zjevuje v místech, kde za života působila.
Právě vesnické bylinkářky a porodní báby často čelily nařčení z čarodějnictví, i když ostatním ve skutečnosti pomáhaly. Stačilo, aby se pan otec, manžel nebo farář dozvěděli, že si žena řekla o čaj na bolest – a už byl oheň na střeše. Ostatně i v našich končinách s tím máme zkušenost: Žítkovské bohyně z Moravských Kopanic proslavila spisovatelka Kateřina Tučková skrze úspěšný stejnojmenný román. Ti, kteří bohyně pamatují, nicméně od vydání knihy neustále opakují, že literární příběh je poněkud dramatičtější než skutečnost. O bohyních mluví jako o obyčejných ženských, které prostě občas někomu vyložily budoucnost a znaly účinky té které bylinky.
Pokračování 4 / 11
Emma Willard
Věděli jste, že za čarodějnici občas byla označena i žena, která se od ostatních holek ve vesnici lišila jen tím, že uměla číst a psát? Dnes by nás nenapadlo omezovat dostupnost vzdělání podle toho, zda je student muži či žena. Co nám ale připadá samozřejmé, bylo dlouhou dobu tabu, které se rozhodla zbořit jistá Emma Willard (rozená Hart). Ta měla obrovské štěstí, že se narodila do rodiny velice pokrokového otce. Samuel Hart měl celkem sedmnáct dětí, a i když byl farmářem, všechny ratolesti podporoval ve čtení a vedl je k tomu, aby uměly přemýšlet samy za sebe. U druhé nejmladší Emmy už jako u malé holčičky rozpoznal jistou vášeň pro učení a objevování nových věcí. Jak dívka rostla, rodiče ji často přibírali do diskusí o politice a filozofii. V patnácti letech ji poslali do školy a o dva roky později tam už dívka sama vyučovala. Nakonec se stala i její ředitelkou.
Ambice talentované Emmy Willard ovšem přesahovaly rodné městečko v Connecticutu. Odstěhovala se do Vermontu, kde ji zaměstnali jako ředitelku dívčí akademie, po konfrontaci s učebním plánem pro dívky ale přišlo rozčarování. Emma proto založila dívčí školu ve svém vlastním domě a žačky učila pokročilé matematice, filozofii a politologii. Roku 1819 sestavila Plán pro zlepšení dívčího vzdělání, v němž mimo jiné navrhovala, aby se dívčím vzdělávacím zařízením dostávalo od státu stejné finanční podpory, jaké se těšily takové ústavy pro muže. Její pamflet se nedočkal žádné odezvy kromě několika prohlášení, že vzdělaná žena je proti boží vůli. Nakonec ale snahy zapálené kantorky podpořil newyorský guvernér DeWitt Clinton, který jí roku 1821 umožnil založit první instituci ve Spojených státech, která ženám poskytovala vyšší vzdělání. Tato instituce je dnes známá jako Škola Emmy Willard.
Pokračování 5 / 11
Alice Guy-Blaché
V éře youtuberů a Netflixu se zdá skoro neuvěřitelné, že ani ne před 150 lety byly pohyblivé obrázky považovány jedněmi za čisté čáry a druhými za úžasný objev moderní vědy a techniky. Když bratři Lumièrové roku 1895 uspořádali první filmovou projekci, mezi hosty byla i tehdejší sekretářka zakladatele nejstaršího (a dodnes významného) filmového studia na světě Léona Gaumonta, mladičká Alice Guy. Žena, která od dětství pendlovala mezi Francií a Jižní Amerikou, se do firmy dostala jako stenografka, ale brzy se ukázalo, že je schopnou manažerkou, která umí skvěle komunikovat s klienty. Ve společnosti si tak získala prominentní postavení.
Když viděla slavný Odchod dělníků z továrny, na rozdíl od ostatních nebyla v údivu, ale znuděná a snad i trochu rozhořčená. Filmy tehdy sloužily jen jako atrakce, případně způsob propagace. Alice ale vnímala jejich potenciál, a tak požádala Gaumonta, aby ji nechal natočit její vlastní film. Tak se dívka stala jedním z prvních autorů narativního filmu a vůbec první ženou režisérkou v historii. To bylo v roce 1896 – celých šest let před Mélièsovou Cestou na Měsíc. Snímek se podle filmových historiků jmenoval pravděpodobně La Fée aux Choux, bohužel se nedochoval.
Od té doby až do roku 1906 byla Alice Guy vedoucí produkce studia Gaumont, a je proto označována za první filmařku, která se soustavně věnovala tvorbě narativních snímků. Roku 1907 se provdala za Herberta Blachého a ke svému rodnému jménu přidala i jeho příjmení. Společně se přestěhovali do USA, kde vedli Gaumontovu pobočku, nakonec ale založili vlastní studio – The Solax Company, které se stalo největší americkou filmovou společností před vznikem Hollywoodu. On působil jako manažer filmy, ona byla kreativní ředitelkou a vyráběla filmy.
Klapalo jim to, dokud právě Hollywood nezaútočil plnou silou. Herbert poté manželku i se dvěma dětmi opustil, aby pracoval na své kariéře. Alice krátce nato těžce onemocněla, po uzdravení pracovala jako asistentka režie. Vlastní film už ale nikdy nenatočila. Prodala studio, roku 1922 se oficiálně rozvedla a odjela zpátky do Francie. Na sklonku života bydlela u své starší dcery a její rodiny v New Jersey. Zemřela roku 1968, bylo jí 94 let. Kromě nesporného otisku ve světě stříbrného plátna po sobě zanechala i velmi poutavou autobiografii.
Pokračování 6 / 11
Germaine Cellier
Pokud bychom současným jazykem chtěli pojmenovat čarodějnické umění míchání lektvarů, bylo by to patrně parfumérství. Vždyť v jakém jiném oboru je praxí opatrně míchat jednotlivé esence tak, aby dohromady dávaly funkční celek, který má prakticky magickou moc? Ve 40. letech byl nicméně tento obor, jako mnoho dalších, doménou mužů. Přesto mezi pány tehdy uspěla jedna opravdu výrazná dáma – Germaine Cellier. Dcera chemika a bylinkářky se narodila v Bordeaux v roce 1909. Ve 30. letech se přestěhovala do Paříže a se záměrem vyrábět parfémy vystudovala chemii. Té se nějaký čas věnovala i prakticky, její kariéru ovšem narušila druhá světová válka.
Těsně po jejím skončení Germaine narazila na módního návrháře Roberta Pigueta, který zrovna založil vlastní módní dům a toužil se zaměřit právě na luxusní parfémy. Piguet chtěl využít euforie po skončení války, chtěl, aby jeho tvorba byla mladá, svěží a díky tomu ve společnosti pořádně rezonovala. Totéž samozřejmě očekával i v oblasti vůní. Dal talentované a ambiciózní Germaine šanci a ona pro něj vytvořila parfém Bandit, který se zapsal jako jedna z nejodvážnějších chyprových vůní v historii. Výjimečnost parfému spočívá v agresivním koženém podtónu, který unosí jen opravdu sebevědomé ženy.
Cellier chtěla být opravdovou průkopnicí, a proto se nebála experimentovat a zkoušet i dosud nezkoušené. V roce 1947 vytvořila pro značku BalmainVent Vert, první zelený parfém, jemuž dominuje pryskyřice galbanum. O rok později opět pro Pigueta vytvořila parfém Fracas, který postavila na výtažku z tuberózy, jehož vůni záměrně zvýraznila dalšími složkami parfému. Germaine tuto vůni věnovala herečce Edwige Feuillère, která způsobila skandál, když se ve filmu Lucrezia Borgia z roku 1935 ukázala nahá. Tím zároveň určila, jakým ženám je její vůně určena – odvážným, divokým, nespoutaným. Nepřekvapí tedy, že mezi slavné milovnice parfému patří například zpěvačka a manželka Kurta Cobaina Courtney Love.
Pokračování 7 / 11
Lozen
Historie pamatuje mnoho velkých bojovnic – královnu Boudiccu, pirátku Čeng Š', ruský ženský letecký pluk působící za druhé světové války a známý pod přezdívkou Noční čarodějnice, Amazonky… Tyto statečné ženy ale neměly, jako bonus ke své odvaze a odhodlání, ve vínku magické schopnosti. A možná je neměla ani apačská hrdinka Lozen, rozhodně se to o ní ale říkalo. Lozen byla sestra náčelníka Victoria, který ji považoval za svou pravou ruku. „Silná jako muž, ale statečnější než většina z nich,“ tak o ní mluvil. Lozen po jeho boku věrně bojovala v guerillové válce, kterou vedl s americkou a mexickou armádou mezi lety 1879 a 1880. Navíc mu pomáhala plánovat další kroky – údajně totiž uměla vycítit nepřítele a poznat, kde přesně leží jeho pozice, a to i v noci či na dálku.
Pro apačský lid byla Lozen hrdinkou i proto, že v ní vedle nepopiratelných bojových schopností dřímala i ženská něha a starostlivost. Když bylo třeba, uměla se vzdálit od bitevní vřavy a stát se útěchou i vůdkyní vyděšených žen, dětí, starců a nemocných. Pamětníci ji posléze popisovali jako velkou ženu se sluncem v zádech, která jezdila na divokém koni a nad hlavou mávala puškou. V závěru velkých apačských válek Lozen bojovala na straně slavného Geronima, který ji – když už neměl jinou možnost než uznat porážku svých lidí – vyslal vyjednávat s Američany o příměří. Ti ji však nechali zavřít coby válečného zločince. V zajetí pak udatná válečnice, stejně jako mnoho dalších, zemřela na tuberkulózu.
Pokračování 8 / 11
Elizabeth Blackwell
Za čarodějky často platily vesnické léčitelky. A co je vyšším stupněm léčitele? Samozřejmě lékař. Ovšem žena lékařka? Ještě na začátku 19. století naprosto nemyslitelná věc, kterou prolomila až Elizabeth Blackwell, když roku 1849 získala na Geneva Medical College (dnes známé pod názvem Norton College of Medicine) v New Yorku jako první žena v historii lékařský titul. Na školu se dostala vlastně omylem – její přihlášku (mužské) vedení fakulty považovalo za vtip, na který reagovalo jednomyslným hlasováním pro přijetí. Když pak Blackwell skutečně nastoupila, byli v šoku, ale vyhodit ji nemohli. Měla totiž vynikající výsledky.
V disertační práci se věnovala břišnímu tyfu. Když ji pak publikovala v odborném periodiku Buffalo Medical Journal, čelila silné kritice ze strany kolegů: způsob, jakým o medicíně přemýšlela, byl prý málo vědecký a příliš ženský – autorka v textu totiž vykazovala až moc velkou míru empatie a pochopení pro utrpení nemocných. Nic z toho ale Blackwell neodradilo, naopak ji to ještě utvrdilo v tom, aby se aktivně věnovala důležitým sociálním tématům. Boj za rovná práva žen, ale i šíření osvěty v oblasti plánovaného rodičovství, sexuální výchovy či hygieny si vzala za životní poslání, u kterého vydržela až do své smrti v roce 1910. Během americké občanské války pomáhala s centrální organizací zdravotních sester a spolu se svou rodnou sestrou Emily založila Ošetřovnu pro ženy a děti, kde zároveň pořádala vzdělávací kurzy pro dívky (a která mimochodem stále funguje jako nemocnice). Medaile se jménem Elizabeth Blackwell je dodnes udělována lékařkám, které v oboru dosáhnou mimořádných výsledků.
Pokračování 9 / 11
Laurie Cabot
Jak je to s opravdovými čarodějnicemi dnes, v době vědy a technologií, kdy víra v nadpřirozeno upadá? Kromě toho, čehož jste si možná sami všimli a třeba jste toho i součástí, že má společnost tendence se opět více obracet k přírodě, folkloru, tradicím, magii nebo třeba astrologii, mezi námi samozřejmě žijí i ženy a muži, kteří se hlásí k ryzímu čarodějnictví. Praktikují rituály, věnují se výkladu karet a kouzlení a ano, někteří z nich chodí v černém a nosí na krku ochranné talismany. Mezi nejrozšířenější náboženské organizace spojené s čarodějnictvím se řadí novopohanské hnutí zvané Wicca. Za jednu z jeho stěžejních osobností a velekněžku amerických wiccanů platí čarodějnice Laurie Cabot, která letos oslavila 90. narozeniny.
Laurie se narodila v Kalifornii jako Mercedes Elizabeth Kiersey a už odmala se zajímala o magii. V 70. letech se začala oblékat do černých šatů a plášťů. Označila se za čarodějnici, odstěhovala se do Salemu a v roce 1971 si tam otevřela první místní čarodějnický obchod, v němž prodávala bylinky, tarotové karty, šperky a další věci. Ten se – i s ohledem na historii místa – stal vyhledávanou turistickou atrakcí. Lauriin věhlas přiživilo natáčení populárního amerického sitcomu Bewitched. Dnes její podnik funguje už jen jako e-shop.
Když v 80. letech spatřila světlo světa komedie Čarodějky z Eastwicku, založila Laurie v reakci na úspěch snímku Ligu čarodějnic, jejímž účelem do dnešních dní je uvádět na pravou míru, co jsou moderní čarodějnice zač a co reálně praktikují, protože popkultura to vykresluje zcela špatně. „V tom filmu jsou tři obyčejné ženské, které se k čarodějnictví uchýlí z nudy a sexuální frustrace. To nejsou čarodějky, maximálně tak víkendové satanistky. Neodehraje se tam jedna jediná skutečně magická věc,“ rozčilovala se tehdy Cabot. I dnes se věnuje magické praxi, i kvůli vysokému věku ale působí spíše on-line.
Pokračování 10 / 11
Delia Derbyshire
Opomíjená hrdinka britské elektronické hudby. Tak se říká zvukové čarodějce Delii Derbyshire, jejíž jméno jste možná nikdy neslyšeli, rozhodně ale znáte její tvorbu – právě ona totiž stojí za legendární původní znělkou slavného sci-fi seriálu Pán času (Doctor Who). Ale nejen to. Tahle odvážná pionýrka v 60. letech položila základy moderní elektronické hudby a ovlivnila i takové klasiky, jakými jsou The Chemical Brothers nebo Aphex Twin. A tím pádem samozřejmě i mnoho dalších.
Delia se narodila roku 1937 a odmalička milovala vážnou hudbu – poslouchala Beethovena, Bacha i Mozarta a fascinovala ji skladatelská práce. Když se ovšem po absolvování prestižní univerzity v Cambridge ucházela o místo v londýnském nahrávacím studiu Decca Studios, narazila na to, na co tehdy naráželo mnoho talentovaných žen – řekli jí, že holky neberou. Nějaký čas pak žila v Ženevě, kde děti diplomatů učila na klavír. Zlomovým se pro ni stal rok 1960 a nástup do BBC. Nejprve pracovala jako pomocná síla v produkci pořadu Record Review, kde hudební kritici hodnotili nahrávky klasické hudby. Deliini kolegové brzy přišli na to, že má něco jako šestý smysl. „Řekli mi – nevím, kde přesně to je, ale je to ta pasáž s pozouny. Já se podívala na desku proti světlu a okamžitě jsem tam ty pozouny viděla. Položila jsem jehlu na desku a trefila se přesně do toho místa, co měli na mysli,“ popsala jednou sama svoje začátky.
Když pak zjistila, že v BBC existuje ještě poměrně mladé oddělení určené k hudebním experimentům, věděla, že to je pravé místo pro ni. BBC založila Radiophonic Workshop v roce 1958, aby měla prostor pro výrobu nové (a inovativní) hudby do svých rádiových (a později samozřejmě i televizních) pořadů. Právě zde Delia vytvořila své nejzásadnější skladby, včetně zmiňované znělky Doctora Who, která byla jednou z prvních ukázek elektronické hudby v televizi. Paradoxem je, že v titulcích pořadu nebyla uvedena jako její autorka, a to až do roku 2013, kdy se jí u příležitosti 50. výročí seriálu dostalo alespoň posmrtného uznání. Sama Delia v BBC pracovala do roku 1973, hudbu přestala skládat o dva roky později. Zemřela v roce 2001 v důsledku alkoholismu, jemuž na sklonku života propadla.
Pokračování 11 / 11
Yoko Ono
Ta, kvůli které se rozpadli Beatles, je nálepka, která zní skoro stejně – a svého času přesně tak působila – jako Je to čarodějnice, upalte ji! Japonská umělkyně a manželka Johna Lennona Yoko Ono ji dostala na konci 60. let a už jí zůstala. Není divu, narativ, v němž hraje podivínskou, uječenou, alternativní čarodějku, která omámila nebohého idola a odloudila ho od jeho kamarádů z kapely, udržovalo při životě několik generací fanoušků slavných Brouků, ale i hudebních publicistů a teoretiků. Proto se často zapomíná, že Ono je a byla zcela samostatná, talentovaná hudebnice, která do Lennonova života i jejich společného uměleckého okolí vnesla svěží vítr a tvůrčí nápady, které jsou zcela relevantní i dnes.
Proti nastavené škatulce, v níž Ono stále částečně trčí, nenásilně bojuje například dokument Petera Jacksona Get Back z roku 2021. Režisér Pána prstenů do 6 hodin poskládal autentický materiál z posledního společného studiového nahrávání The Beatles. Díky němu se ukazuje, že Yoko měli všichni rádi, dokonce s ní vesele jamovali v pauzách mezi natáčením, a že jestli někdo dělal dusno, byl to věčně otrávený George Harrison. Za rozpadem slavné kapely totiž stojí něco mnohem prozaičtějšího než zlomyslná žena – když spolu čtyři tak výrazní hudebníci tvoří od puberty dlouhých 13 let, je naprosto přirozené, že se nějak vyvíjejí, na konci už je to prostě nebaví a chce si každý dělat to svoje.
Sama Yoko se rozhodla se zlými jazyky bojovat tak, že jejich pomluvy přijala, a tak z nich naopak udělala přednost. V roce 2007 vydala album remixů nazvané Yes, I am a Witch, na němž se nachází i stejnojmenná píseň. Když se jí pak při rozhovoru pro Vanity Fair ptali, jestli tím názvem reaguje na útoky, které zažívá, odpověděla: „Dá se to tak brát. Říkali o mně, že jsem čarodějnice, tak jsem to prostě otočila a vzkázala – no a co? Promluvilo za mě moje vnitřní rebelství – a kdybych nebyla rebel, už dávno by mě to všechno úplně rozdrtilo.“ Ono má osobně blízko k mysticismu i feminismu, a i proto mezi moderními čarodějkami platí za jakousi netitulovanou velekněžku. Aby ne, interview ve Vanity Fair uzavřela prohlášením, že všechny ženy jsou čarodějnice, stejně jako jsou všichni muži čarodějové – celá lidská rasa je složená z magických jedinců, kteří mají sílu společně uzdravit svět, v němž přebývají.
