Honza Vojtko je uznávaný terapeut, ale také moderátor pořadu O čem se mlčí, který vzniká ve spolupráci s časopisem Moje psychologie a otevírá tabuizovaná témata. Tento měsíc se ale sám Honza dostal do role hosta. V rozhovoru se mimo jiné rozpovídal o tom, jaká je realita terapeutické praxe a co ho na jeho práci nejvíc baví.
Proč ses stal psychoterapeutem? Co tě na tom baví?
Ono to nějak samo vyplynulo. Odmalička jsem se pohyboval mezi lidmi, jako dítě jsem dělal dramaťák a díky úžasné Ireně Konývkové, opravdové guru literárně-dramatického oboru, jsem se učil pracovat s emocemi, jak je využít pro roli, ale i jak je celkově zpracovat. V podstatě můžu říct, že bez dramaťáku bych se asi potýkal s daleko závažnějšími následky toho, co se v mém dětství dělo. Pak jsem začal studovat jednu školu za druhou, od učňáku po střední, pak vysokou. Všechny tyto obory mě přiváděly k aktivní práci s lidmi. K interakci s nimi. Ke vztahům s lidmi. V korporaci jsem byl na pozicích od interní komunikace po vzdělávání lidí, takže terapie, respektive první terapeutický výcvik byl nasnadě. A pak už to šlo ráz na ráz. Myslím, že jsem zažíval takové to prozření, to potkání se se svým naplněním. Ano, vím, že to zní jako obrovské klišé. Ono když se s tím potkáte, tak pokud pak děláte cokoli jiného, máte pocit, že zrazujete sami sebe. Všechno, co umím, co vím, jak vnímám svět, se najednou začalo skládat v terapeutické práci. A já už prostě nemůžu dělat nic jiného.
Jak terapie funguje, jak může poslouchání léčit?
Klíč už se nachází v samotné otázce. Poslouchání, respektive naslouchání tomu druhému je jedním ze základních pilířů terapie a nejen jí. I v kamarádských vztazích zažíváme, když nás někdo druhý vyslechne a my mu nasloucháme, skvělý pocit toho, že někomu nejsme lhostejní, že to téma, ty pocity, které prožíváme, nejsou někomu lhostejné. Ale jen to nestačí. Každý terapeutický směr má mnoho sofistikovaných nástrojů, které každý terapeut či terapeutka může využít pro ten který příběh a zakázku, u toho konkrétního klienta či klientky. A někdy to jsou i velmi provokativní a intervenující nástroje. Takže terapie není jen o „pokecu“, klienti zažívají občas hodně silné, takřka až emočně negativní situace, které bez absolutní důvěry k terapeutovi nejsou možné, tedy léčivé a pomáhající. A k tomu potřebuje každý terapeut dlouhodobý, pětiletý výcvik, kde nejen díky své sebezkušenosti má možnost absorbovat tyto nástroje, naučit se je využívat, naučí se vnímat kontext toho kterého klienta a tak dále. A k tomu také musí mít nějaké osobní dispozice, nějaké dovednosti a znalosti, proto se do každého výcviku dělají přijímací pohovory. Nicméně to vypadá, že trend v terapiích je takzvaně integrativní přístup. Což znamená, že terapeut bude využívat více nástrojů a přístupů z několika psychologických směrů a oblastí od psychoanalýzy po KBT (kognitivně-behaviorální terapie – pozn. red.). Ostatně i náš nový výcvik jsme s Pavlem Ratajem v párové terapii a partnerském poradenství nazvali integrativní.
Jsou podle tebe terapeuti „experti na život“? Vědí něco jiného než my ostatní – neterapeuti?
Tak daleko bych určitě nezašel. Možná jsou experti na to, co naše dětství může udělat s naší dospělostí, možná jsou experti na to, jak pracovat s traumatem, kde se bere a proč v nás může setrvávat. Možná jsou experti na různé fobické stavy, úzkosti, deprese, na tu kterou oblast psychoterapie, ale nazvat je experty na život bych se neodvážil. To by znamenalo, že život sám je nějak univerzální, existuje nějaká jeho ideální forma, ale tak to není. Život je unikátní a terapeutická expertiza spočívá právě v umění rozklíčovat s klienty to unikátní, jedinečné a neopakovatelné. Ostatně sám se vymezuju, když mě někdo nazve expertem na vztahy, protože to by vypadalo, že vztah jako takový je nějak jasně definovaný, univerzální. Každý vztah je jedinečný a moje práce je pomoci klientům odkrýt, v čem je ta jejich jedinečnost.
Jako terapeut jsi sám prošel výcvikem a terapií. Bylo něco, co ses sám o sobě dozvěděl nového?
No, toho bylo. V bodyterapii jsem se dozvěděl a na sobě vyzkoušel, jak moc důležité je moje tělo pro to prožít kvalitně svůj život. Dozvěděl jsem se, že v těle se mnoho věcí zapisuje, setrvává a nějak se projevuje i v budoucnosti. V KBT výcviku jsem se dozvěděl, jak moc důležité je umět pracovat se svými myšlenkami, postoji. Objevil jsem díky němu svoje jádrové přesvědčení, které je trochu jiné, než bych si přál, a kvůli kterému mám tendenci nějak vnímat svět. Ale taky jsem se naučil vědomě do těchto procesů zasahovat a nepodléhat jim. A taky jsem zjistil, jak moc je to těžké, jak moje původní vzorce fakt nezmizí, mají tendenci se vracet a jak moc musím být ve svém životě disciplinovaný proto, aby se nevracely negativně. Díky schematerapii jsem se dozvěděl, že tyto vzorce odněkud pocházejí a že bych na sebe měl být laskavý, soucitný, když se mi zase něco nepodaří a já se cítím pod psa… A na emoce zaměřená terapie mě naučila, že bez projevů veškerých mých emocí, jak pozitivních, tak negativních, nemůže dojít k jejich prožití a odžití, protože pak budou mít nějaký vliv.
Práce terapeuta podle mě spočívá také v tom, aby se mu lidé nebáli otevřít a svěřili mu svá trápení i ta nejcitlivější místa. Jak udělat, aby klient a terapeut mezi sebou navázali důvěrný a otevřený vztah?
Navazování takzvaného raportu je základním terapeutickým nástrojem. Carl Gustav Jung jej definuje jako „psychický stav, ve kterém je pocit shody mezi jednotlivcem a osobou či osobami v jeho okolí“. No jo, jenže na začátku terapeutického vztahu nemá ani klient, ani terapeut nic jiného než sympatie či antipatie. Důvěra je součástí hlubšího vztahu a my všichni víme, že tento vztah se musí nějak vytvořit. Chvilku to trvá. Proto například na prvním sezení se svými klienty nikdy nedomlouvám další termín, protože chci, aby se cítili svobodně v rozhodování. Vojtko v médiích působí jinak než na terapiích. Ostatně každý máme nějakou představu o tom druhém, která se mění po prvním kontaktu. Také svým klientům vysvětluji, že občas je těžké se se mnou spojit, protože vím, že když někomu potřetí za sebou nevezmu telefon, může to vnímat osobně, že neberu telefon jemu či jí, a to vstupuje do procesu důvěry. Je důležité všechen tento kontext znát a pracovat s ním.
Celý rozhovor s Honzou Vojtkem o tom, jakou roli hrají tabu v našich životech, si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Moje psychologie. K dostání je i v naší on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce.
