Foto z filmu Spencer.

Foto z filmu Spencer. Zdroj: STX International

Foto z filmu Spencer (2021).
Foto z filmu Spencer (2021).
Foto z filmu Spencer (2021).
Foto z filmu Spencer (2021).
Foto z filmu Spencer (2021).
19
Fotogalerie

Diamant mezi panáky. Spencer je exkurze do hlavy princezny Diany

Jak se cítila Diana o posledních Vánocích s královskou rodinou? Píše se rok 1991 a královna lidských srdcí míří na panství Sandringham. Tam má strávit svátky se svými syny, ale také se svým manželem, jeho rodinou a jejich pravidly. Životopisné drama Spencer vstupuje do českých kin a vypráví fiktivní příběh na pozadí historických reálií. Spíš než kronikou je emoční skládačkou, jíž režisér Pablo Larraín dává divákům nahlédnout do nitra ztrápené ženy.

Je konec roku 1991 a princezna Diana (Kristen Stewart) přijíždí na panství Sandringham, aby strávila vánoční svátky se svými syny, svým manželem a jeho rodinou. Už dorazit na místo ale šlechtičně dělá problém. Moc dobře totiž ví, že ji čekají tři dny kontroly, zkoumavých pohledů, strachu, úzkosti a nesvobody. Taková je premisa filmové novinky Spencer režiséra Pabla Larraína, který se proslavil na tři Oscary nominovaným snímkem Jackie. V tom režisér zachytil hodiny a dny bezprostředně následující atentátu na J. F. Kennedyho z pohledu jeho manželky. Je to hluboce osobní snímek, v jehož centru stojí výhradně žena, po níž je film pojmenován. A totéž platí i o Spencer.

TIP NA VIDEO: 50 fascinujících faktů ze života princezny Diany

Video placeholde

Znalci života královny lidských srdcí podle uvedeného roku tuší, že se příběh filmu odehrává v době těsně před definitivním rozpadem Dianina manželství s Charlesem. Jak to tehdy všechno vlastně bylo? Kdo byl ten špatný: Charles, nebo Diana? Nebo Camilla? Nebo všichni? Nebo nikdo? A jakou roli v definitivním rozhodnutí lady Di opustit královskou rodinu hrála právě královská rodina?

Kdo by v Larraínově snímku hledal ultimátní rozřešení takových otázek, nenašel by je. Jací skutečně jsou nebo nejsou členové královské rodiny, je v něm totiž irelevantní, stejně jako to, co se stalo, nebo nestalo. Spencer není historickou kronikou ani bulvární senzací. Je především intimním portrétem dívky, která se ve dvaceti letech provdala za o třináct let staršího následníka britského trůnu, osudově zamilovaného do jiné ženy, a jejíž křehká psychika po deseti letech pod neustálým tlakem těchto dvou zásadních věcí (a dohledem všech možných médií a bulvárních fotografů) doznala zásadních trhlin.

Larraín divákovi neustále připomíná, že příběh sleduje výhradně z Dianiny perspektivy. Pomáhá si k tomu mimo jiné tím, že hrdinku nechává o královské rodině referovat výhradně ve třetím čísle množné osoby: oni to chtějí, oni čekají, oni, oni, oni. Málokdy vidíme Dianu interagovat s příbuznými, společných scén je doslova pár. Že všechno, co vidíme, je jen Dianin pohled, ovlivněný mimo jiné i psychickými problémy, kterými v té době trpěla, režisér definitivně podtrhuje jednou z posledních scén filmu. V ní princezna při rozhovoru s komornou uznává, že „oni ve skutečnosti nejsou zas tak hrozní“, což silně kontrastuje prakticky se vším, co divák do té chvíle viděl.

Nemalý podíl na tom, jak moc je snímek osobní, má kamera Claire Mathon. Ta dokáže vystihnout princezniny aktuální pocity tak věrně, že jsou téměř hmatatelné. Když Dianu u společné večeře pozorují Charles, královna i komorník, úzkost a panika z obrazu přímo kapou – naopak ve scénách, kdy je Diana o samotě s Harrym a Williamem, zůstává statický, klidný a navozuje tak pocit blízkosti a bezpečí, který matka se svými syny cítí. Děti jsou pro Dianu majákem ve tmě a záchranou v realitě, která význam domova převrací naruby: Diana se se svou současnou rodinou cítí jako v pasti, a tak s nadějí hledí k rozpadajícímu se domku v sousedství paláce, ve kterém vyrůstala. Není v něm nic než prach a krysy, přesto tu nakonec hrdinka najde tolik vytoužený pokoj.

Foto z filmu Spencer (2021).
Foto z filmu Spencer (2021). | Zdroj: STX International

Podobně jako v Jackie i tady režisér hodně pracuje s barevnou symbolikou a vsadil na ještě výraznější, jemně snový filtr, který ještě více evokuje pohled do nitra protagonistky, rozmazává hranice objektů i toho, co je skutečné a co se děje uvnitř Dianiny hlavy. Zatímco členové královské rodiny chodí oblečeni tak, že prakticky splývají s prostředím Sandringhamu, Diana viditelně vyčnívá. Je jediná živoucí bytost mezi těmi, kteří dávno přijali protokol a pravidla zkostnatělého systému, v němž jsou minulost a přítomnost totéž a budoucnost neexistuje. Někteří proto, že se do něj narodili, jiní proto, že ho pomáhali utvářet a udržují ho při životě. V uzavřeném světě, který má barvu mlžně šedé, lovecké zelené a nesnesitelně neutrální hnědé, lidé neznamenají víc než tradice, jež představují. A Diana je v něm jako smutný diamant v přísně střežené vitríně.

Atmosféru stísněnosti a bezvýchodnosti pak definitivně umocňuje strhující hudba Jonnyho Greenwooda, kytaristy kapely Radiohead, který je ale v posledních letech označován zejména za jednoho z nejzajímavějších filmových hudebních skladatelů současnosti. Ostré, intenzivní smyčce filmu zejména v první polovině dodávají takřka hororový nádech – příjemně nečekaný rozměr – a jsou zásadním prvkem k dotvoření této emoční filmové skládačky.