„Tak začneme tím, že mi povíte, co se vám včera zdálo,“ pravil nenuceně terapeut na začátku jednoho z našich prvních sezení, kam jsem se uchýlila poté, co už jsem přstala zvládat zmítání se mezi nenávistí bývalého manžela, který už byl sice bývalý, ale v občance a v touze deptat mi život stále ještě manžel, a lhostejností jednoho velmi tragického pokusu o milence.
O hezkém a klidném životě jsem si tehdy mohla leda nechat zdát. I když ani to jsem nemohla, takže jsem odvětila: „Nic! Mně se sny nezdají… Teda, hodně výjimečně se mi něco málo zdá, ale to nestojí za řeč. Rozhodně to nejsou žádné barvité příběhy a hned to všechno zapomenu.“ „Aha, tak aspoň tu trochu, co se vám zdá, mi nastiňte. Nějaký příklad, něco málo. Cokoli, na co si vzpomenete.“ „Fakt nic. Nevím. Nula.“ Odpověděla jsem rezignovaně s pocitem největší nuly na světě, protože co já můžu muži nabídnout, když ani ty sny nemám. Terapeut podle očekávání svěsil koutky.
TIP NA VIDEO: 10 rad pro lepší spánek a kvalitnější odpočinek
Všem, kterým se zdají sny, od dětství závidím. Jako fakt upřímně. Tolik jsem se vždy chtěla připojit k ostatním, když si navzájem líčili svoje noční zážitky. Chtěla jsem taky vykládat, jak jsem prožila nějaké obrovské dobrodružství: chvíli lítala na rogalu, pak se plazila džunglí, nazpívala duet s Bowiem, líbala hollywoodské herce (no dobře, já bych se ze zoufalství ve snu spokojila i s těmi tuzemskými, jen pro tu historku, samozřejmě) a probudila se do nového dne plná dojmů a zážitků.
Chtěla jsem se s jinými předhánět v divokosti snů. Člověk pak působil zajímavěji. Vlastně i sám pro sebe. Mohl mít pocit, že naplnění života má, jen se děje v jiné rovině. „Naživo vypadal docela nudně, ale ty sny, co mi povídal… to bude nějaký skrytý divoch,“ popisovala kamarádka svoje rande z Tinderu. „Hm…“ Na víc jsem se nezmohla. Dokonce jsem si v touze přivolat si sny kdysi koupila snář. Jedna z nejzbytečnějších investic v mém životě: jako když si beznohý koupí nové boty. Ať si je klidně koupí, když je tak moc chce. Ale pak na ně může jen smutně koukat a maximálně si s nimi zahrát pimprlové divadlo. Na víc mu nejsou. Takže i já si mohla ve snáři bděle číst, ale to bylo všechno. Snář sny nepřivolá.
Samozřejmě jsem prohledala internety a dozvěděla se, že sny se zdají SKORO každému. Jen si je někteří nepamatují. Zapomenou je v podstatě hned při probuzení – nebo aspoň ten poslední z nich. Klasickou radou je položit si na noční stolek tužku a papír a sen si okamžitě po probuzení zapsat. Ok, ale má to háček. Člověk totiž musí napsat sen ihned. Jakmile začne šátrat kolem sebe rukou a nedejbože se otočí na bok, sen zmizí. Jak se ale natáhnout pro tužku a papír bez těchto dvou úkonů? Otázka za tisíc bodů.
Já se ale nevzdávala. Namontovala jsem si těsně nad hlavu poličku, abych ráno ruku jen rychle zvedla a hned si sen zapsala. Další podmínkou je, že člověka nesmí vzbudit budík. Protože jsem však vstávala do práce, byla jsem celou noc bez natočeného budíku nervózní. Moc jsem tedy nespala, ale aspoň jsem mohla sledovat, jestli se mi něco zdá. Myslím, že nezdálo. Myšlenky se mi teda hlavou honily, ale kloudný sen ne a ne se dostavit.
Nad ránem jsem asi konečně zabrala. A musím říct, že jsem se po probuzení po tužce vůbec nemusela natahovat. Trhla jsem sebou strachy, že jsem zaspala, rychle se zvedla a šíleně se práskla hlavou do police. Tužku, která mi spadla přímo do ruky, začal zalévat potůček krve. Ale sen jsem, ač jsem tloukla hlavou vehementně, nevytloukla. Asi budu jedna z těch, kterým se sny opravdu moc nezdají. Došlo mi, proč by tomu tak mohlo být. Já totiž sním hodně během dne.
Ne, že bych pořád vyspávala, ale už od dětství mám takzvané denní snění. V mém případě často celodenní snění. Prostě jsem dost mimo a pořád o něčem sním. Sny pocházejí z nevědomí a prý jsou takovým nácvikem na realitu, která by vás mohla stresovat, a tak si ji zatím v bdělém stavu nepřipouštíte. Sny tedy vyjadřují to, co je zatím pro člověka nemyslitelné. Je to taky prostor pro emoce a myšlenky, na které nebyl přes den čas. Jenže já sním pořád. Pro mě už je máloco nemyslitelné a čas na to mám taky. Já si klidně celý den sním, a pak si ty myšlenky analyzuju a domýšlím. U mě už toho kvůli dennímu snění na noční moc nezbude.
Proto asi nemám hezké (nebo jakékoli běžné) sny, a když už, přijdou jen naprosto příšerné noční můry. Proto bych mohla večer myslet na Brada Pitta, jak bych chtěla, ale do snu se dostaví jen masový vrah nebo úchyl, který vypadá spíš jako nevyspalý Miroslav Táborský. Denní snění se sice děje v bdělém stavu, ale pro mozek je to stejná aktivita jako sen. Takže já si všechny sny vymlátím přes den a v noci mám pusto prázdno a na obzoru ani brada, ani pita. Možná by to chtělo přes den méně snít a víc žít a třeba se stane zázrak. A možná přijde i Brad.
Pravidlený sloupek Adély Elbel najdete v časopisu Moje psychologie. Aktuální číslo koupít v naší on-line tarafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!
