Máme za sebou těžký rok. Všichni. Zdravotníci, učitelé, vlastníci podniků, zaměstnanci restaurací, kadeřníci, vlekaři a prodejci rtěnek. Rodiče s dětmi. A úplně nejhůř na tom asi byly kombinace obojího.
Můj syn nastupoval v září 2020 do první třídy. Obavy z covidu v létě vystřídaly obavy ze školy. Tedy u mě; dítě mělo aktovku s Transformerem, a tudíž bylo v naprostém zenu.
První den jsme s rouškou, kor(o)noutem a zmrzlinou za odměnu zvládli dobře. Když asi pět hodin poté, co jsme opustili školu, zazvonil telefon a zobrazilo se cizí číslo, žádnou zradu jsem nečekala. Na druhém konci se ozvala paní učitelka, kterou jsem před chvílí viděla úplně poprvé, aby mi sdělila, že je v karanténě. V ten moment mi bylo jasné, že to celé půjde dřív nebo později do háje. A taky že šlo.
TIP NA VIDEO: Zajímavosti o školní docházce, které možná nevíte
V říjnu nezbylo nic jiného než doufat, že z dítěte bude doktor. Ne snad kvůli vidině záslužné práce, dobré kariéry a sympatického výdělku, ale jednoduše proto, že jestli JÁ ho mám teď učit psát, nic jiného než recept na užívání a dávkování Endiaronu z toho vylézt nemůže.
Objednala jsem webkameru, abychom se vůbec viděli, naštelovala repráky, abychom se lépe slyšeli, a nakoupila zásobu tonerů, abychom si případně mohli vytisknout pololetní vysvědčení. A šlo se na věc. Když se mi podařilo oprostit od toho, že jsme pravděpodobně na hodně dlouho všichni v loji, byla ta naše výuka fakt jízda. Všichni pyšně ukazovali své zvířecí mazlíčky nebo před kamerou vehementně mávali alespoň mladšími sourozenci.
Když měl někdo přečíst svou řádku textu, zaručeně se z nějakého jiného okýnka ozvalo, že Jarda má fakt hustou skříň/košili/modřinu. V matematice jsme jednou počítali příklady a podle výsledků se vybarvovala cesta k obchodu s oblečením, čemuž se děti divoce vzpíraly, protože byly tou dobou všechny zavřené doma. A když jednou došlo na větu, že „slípky snesou vajíčka“, o pět minut později z toho vylezlo, že slípky jsou vlastně menší trenýrky a ty že teda snesou, ehm, všechno.
Samozřejmě jsme se s dítětem dohadovali i mezi sebou, občas jsme při tom ani nezapomněli vypnout mikrofon. Za nohu jsem ho ráno z postele tahala a následně mu vyhrožovala úplně stejně jako jindy. A úkoly byly vopruz taky neustále.
Smekám před těmi, kteří prošli distančkou se staršími dětmi. A neskrývaně pak obdivuji všechny, kteří ji absolvovali s více dětmi a na konci jich doma měli stejný počet jako na začátku. Byl to celkově velký zápřah, ale za sebe můžu říct, že jsem si vlastní dítě užila jako ještě nikdy předtím. Se vším, co k tomu patří. Mám takovou úchylku, že se na všem snažím najít něco pozitivního. Ale nic se nemá přehánět, takže se stejně už od června modlím, abychom to letos nemuseli absolvovat znovu.
