Je to šokující a fascinující zároveň – mnohé zdánlivě malé dětské bolístky se zapisují tak hluboko, že pak ovlivňují celý život. Co rozhoduje o velikosti následků toho, co jsem zažili už dávno? A proč v nás vůbec ty na první pohled banality zanechávají trvalejší následky, než se zdá být možné?
Připadáte si jako cvok. Je vám třicet, pětatřicet, čtyřicet… Sedíte na terapii a najednou vám v hlavě jedou věci slyšené nebo zažité kdysi. U babičky. Doma. U pediatra. V raném dětství. Prkotiny, jako třeba to, že vám kdysi máma s tátou slibovali, že vás ve školce nenechají spát, že si vás vezmou po obědě, ale nepřišli. Zradili… A vy pak na terapii najednou zjistíte, že v té školce jste poprvé zažili pocit opuštění a nejistotu ve vztazích, kterou si pak nesete celým životem jako nedůvěru ve všechny své partnery, které neustále podezíráte ze lži i snahy vám utéct. Nebo takové zdánlivě neškodné, ve spěchu a stresu pronesené věty, které si ani ten, kdo je řekl, nepamatuje. „Dej to sem, nikdy nic neuděláš správně…“ A vy si v sobě celý život nesete zapsané, že do zručnosti máte nekonečně daleko, a cítíte se blbě v kuchyni, v dílně, u čehokoli manuálního.
TIP NA VIDEO: Jak si rychle pomoci při návalu úzkosti?
Přitom to byly fakt prkotiny, které k vám někdo pustil třeba jen ze své vlastní netrpělivosti, aniž přemýšlel o tom, že to může mít nějaký dosah. Notabene do dospělosti. Tak proč nás některá emoční zranění provázejí opravdu celý život? Takové prožitky, zkušenosti, bolístky… v sobě máme všichni. „Ano. Ale bolístky bych tomu neříkala. Řekněme, že jsou to uvnitř nás zapsané věci, které i v dospělosti vyvolávají řadu otázek. Jsou to chvíle, kdy si například zpětně uvědomujeme, že se k nám třeba jeden z rodičů choval jinak, než jsme v té době potřebovali. Nebo že udělal něco, co nám tehdy ublížilo,“ říká Anna Jelínková, psycholožka a psychoterapeutka z pražského Centra Hladina, s tím, že je to bezpochyby právě úzká rodina, kdo za takovými zápisy do duše stojí v raném dětství nejčastěji.
„Co se věku týče, pak platí, že čím mladší dítě, tím je takový zápis hlubší. A nejhlubší vznikají asi do 6 let věku, protože právě tam probíhá kontakt převážně s primární rodinou a pocitem bezpečí. Právě tehdy a tam, v rodině, v raném dětství, je potřeba být jako dítě podporovaný, vedený s láskou, protože to všechno pomáhá utvářet pocit bezpečí. A pokud do toho vstoupí něco, co s pocitem bezpečí nekoreluje, zapisujeme si to jako věc, se kterou si v tu chvíli nevíme rady,“ říká k tomu dál psycholožka.
K tomu přispívá i fakt, že jako děti nemáme vůbec schopnost filtrovat, co k nám přijde. Jsme houby, nasáváme. Jsme takřka bezvýhradně přijímající – s otevřenou náručí, bezelstní, důvěřující. Dětský mozek neoperuje s žádným tříděním informací. „Dětem totiž chybí korekce. Je to jako s fake news – jen málokdo s nimi umí pracovat, přijímáme je mnohdy jako fakta. A děti to mají přesně tak. Co přijde, ukládají. Bezvýhradně. Nehodnotí. Nemají s čím srovnávat. Nemají zkušenosti, které by jim řekly: pozor! Proto se i ty zdánlivé maličkosti, události, řeči… ukládají tak hluboko,“ uvádí dál Jelínková. Proto vám ještě dneska v hlavě rezonuje jako „pravda“, že neumíte kreslit nebo „nikdy nebudete dost dobří“ – protože vám kdysi někdo blízký anebo důležitý a významný řekl, že se vám tehdy něco nepovedlo.
Ani to ale neznamená, že jedna jediná událost půjde tak hluboko, že se stane automaticky adeptem na „trauma z dětství“. Dokud je všechno živé a aktuální, dá se takové nevědomě způsobené bolení na dětské duši zpracovat. Třeba tak, že po hlášce typu „Já bych tě nejraději prodala, ty tak zlobíš!“, která je pro dítě od někoho blízkého opravdu extrémně zraňující, její autor/ka jde a s dítětem ji probere. Klidně s přiznáním „Jsem strašně unavená, omlouvám se… ujelo mi to, miluju tě“. Co se pak stane? Dítě se necítí být chybou, dospělý bere svou zodpovědnost na sebe a nebezpečí pomine. Ale pokud takové vědomé zpracování neproběhlo a hlášky nebo situace se navíc celkem nenápadně opakovaly, nebo dokonce vědomě opakovaly, zraňujícímu zápisu do dětské duše se zase násobí riziko jeho trvanlivosti.
O té pak rozhoduje i spousta dalších věcí. Třeba povaha dítěte. High sensitive osobnosti jsou určitě zranitelnější. Stejně jako děti se sklonem k úzkostlivosti. Souvisí to obecně s prací s emocemi v celé rodině. „Rozhoduje o tom také atmosféra, konkrétní situace, v níž se kdysi něco odehrálo… Když máte pod kůží zapsaný celý ten moment, den, okolnosti, máte zapsané i to, jak vám bylo a proč,“ vysvětluje Anna Jelínková a pokračuje, „pak samozřejmě musíme zmínit faktory, jako je transgenerační přenos. Protože děti v sobě nesou kus předchozích generací a obzvlášť těžká traumata, jako je zažití holocaustu, násilí, zneužití, se zapisují tak hluboko, že se stávají součástí dědictví… Proto někdy nefungují ani snahy podporujících rodičů a hluboké zápisy se nesou i s dětmi, které nic traumatizujícího ve svém vlastním dětství nezažily. Ale funguje právě transgenerační přenos.“
A co rozhodne o tom, které věci ve vás uvíznou? To nikdo předem neví. Jsou tu samozřejmě věci, u kterých to odhadnete rovnou. Ale… preventivně tohle ošetřit třeba ve chvíli, kdy vy sami jste rodič, se stoprocentně nedá. Krok vedle udělá každá máma s tátou, nemluvě o tom, že negativní zápisy nepřicházejí přece vůbec jen od rodiny. Jsou tu náhodná setkání. Třeba taková ta, kdy jdete hrdě sami na první nákup někdy v první druhé třídě a narazíte na prodavačku, která vás za něco seřve, a vy pak už vždycky stojíte u pokladny se sevřeným žaludkem. I v padesáti. Ale kdo to mohl tušit, že? Nikdo. Vždyť to byla epizodka, která ani nestojí za řeč, ne?
Jenže to je přesně ten důvod, proč v nás nejčastěji bobtnají ty celkem banální věci a přebíjejí svou trvanlivostí leckteré skutečné bolesti. „Jenže na ty my tu máme záchytný systém, který je připravený pečovat po skutečně velkých traumatech. Jsou tu psychologové, lékaři, všichni se spojí, aby dítě dali zase do kupy. Ale kdo se dozví o těch zdánlivých maličkostech? Notabene maličkostech, které se dějí za zavřenými dveřmi? V lepším případě rodič, pokud sám se zraňující skutečností nesouvisí. Ale dost často nezasáhne nikdo, dítě na to zůstává samo a – jak už jsme řekli – nezpracovaná událost se ukládá a čeká na opečování klidně až do té dospělosti,“ vysvětluje ještě jednou Jelínková.
A ještě jedna věc je důležitá: abyste se dostali ke zpracování určitého zápisu z dětství, je nutné nebo prospěšné konfrontovat se s tím, kdo kdysi zasel pomyslné bolavé semínko? Je třeba jít za mámou a vyříkat si, jak v tom nebo onom selhala? Je třeba naklusat do sámošky, najít si tam u pokladny šedivou paní před důchodem a připomenout jí, že vás před třiceti lety traumatizovala? „Vždycky to užitečné není… Jde o kontext, jde o motivaci toho, kdo si to potřebuje vyříkat. Jde tam, protože potřebuje říct nahlas, co si uvědomil? Nebo chce něco od toho, kdo ublížil, slyšet? A také za kým musí pro tu konfrontaci jít? Jsou situace, ve kterých reálně hrozí nikoli vyčištění traumatu, ale znásobení, konfrontace může být ještě více zraňující… Je tedy přinejmenším užitečné o ní s někým předem promluvit a zvážit její užitečnost i potenciální následky,“ varuje psycholožka.
Co s těmi „bolístkami“? Musíte nutně na terapii a hledat je, jít jim naproti? A jak po nich vlastně jít? Jak je řešit? Jak je hledat a pojmenovávat, když si mnoho z nich nepamatujeme, nejsou uložené vědomě, snadno popsatelné? Určitě není třeba se cíleně objednat na terapii a přijít s cílem: pojďme najít všechna má dětská bolavá setkání, věty, události. „Do terapie většinu lidí skutečně nepřivede fakt, že v dětství zažili něco konkrétního a chtějí to zpracovat. Přicházejí spíše s nějakou neurčitou nespokojeností. V práci, v životě jako takovém. S nějakou neurčitou tíhou. A teprve když v rámci terapie jdeme do dětství, můžeme přijít na spoustu věcí,“ vysvětluje Anna Jelínková s tím, že přesně to je důvod, proč by měl každý mít svého terapeuta.
Protože chození k nim není záležitost léčení následků, ale hledání cesty, která vede k tomu, abychom se mohli mít dobře. No a ta cesta vlastně jen shodou okolností může začít návratem do dětství a prací na tom, co se kdysi nepovedlo. Aby se mohlo povést to, co přijde. A když je nezpracujete? Nenajdete? Nic moc se stát nemusí. Možná vůbec nic. Ale pak budete mít své děti (a možná už je máte) a je skvělé, když děti odmalinka získávají důležitý základ v tom, kde hledat své zdroje, jak se sebou pracovat, jak se opečovávat.
Článek vyšel v dubnovém čísle časopisu Moje psychologie. Koupit si ho můžete v on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!
