Slovo, ke kterému máme buď odpor, nebo v nás probouzí mateřské instinkty a ochranitelské pudy. Rozhodně v nás ale vyvolává pocit jakési slabosti, neschopnosti a bezmoci. Není ta nenáviděná vlastnost náhodou naopak ukázkou naší vnitřní síly?
Zranitelnost do naší moderní civilizované společnosti nepatří. Ukazuje na slabší kusy a jedince, kteří něco sami nezvládají. Považujeme ji za chybu v systému, a to znamená nedokonalost. A za dokonalostí se všichni ženeme a prahneme po ní. Když budeme dokonalí, budou nás všichni považovat za silné a vyrovnané jedince. Prostě za ty správné kusy, které mají opratě života pevně v rukou, a proto je můžou držet uvolněně jen jednou, zatímco druhou si fotí selfíčko své nedotknutelnosti z toho nejvymazlenějšího úhlu. Je to ale správný pohled na zranitelnost?
TIP NA VIDEO: O čem se mlčí s Adélou Elbel: Polyamorie nás nutí zkoumat své vlastní vztahy
„Hanka mi včera brečela dvě hodiny do telefonu, že se s Tondou zase pohádali, že v práci to je nějaký blbý, kolegyně jsou na ni hnusné, děti zlobí a ona už nemůže. Poslední dobou je taková… nějak moc zraněná,“ řekne kamarádka druhé u první skleničky vína a obě vědí, že kdyby pila třetí, označila by ji za uřvanou hysterku. „To teda jo, nemůžeš jí pořádně nic říct. Hned se rozbrečí. Všechno si děsně bere,“ souhlasně pokývne druhá a svorně se napijí na to, že už to tak s Hankou prostě je a je dobře, že jí neřekly, aby šla s nimi, protože takhle si můžou v klidu báječně a vesele popovídat. Samozřejmě si obě hlídají, kde jsou jejich citlivá místa, a těm se vyhýbají, aby si náhodou nemusely také přiznat, že se jich něco může bolestně dotknout. Ony jsou přece úplně vyrovnané. Nechtějí, aby kdokoli věděl o jejich slabostech.
Ale přesto, u žen je ještě vysoká citlivost na události a chování okolí jaksi, byť s nevolí, tolerována. Ty, které svou citlivost projeví navenek, jsou okamžitě hysterické nány, které si neváží toho, co v životě mají. Ostatní se zatvrzují ve svých ulitách, co to jde. Kdepak, člověk se odhalí a bum, okolní dravci ho sežerou. Ať si pěkně myslí, že jsme naprosto v pohodě a se vším srovnané. Že nás nic nerozhodí, protože náš život je úplně v pořádku. A tak hrajeme před světem a nakonec i samy před sebou, jak jsme v pohodě. Citové potřeby nahrazujeme falešnými alternativami, ať už jsou to nákupy nebo pití vína. Povrchně se uspokojujeme a tvrdíme, že takhle je to v pořádku.
Pečlivě ukrývaná zranění
Zranitelnost je pro nás prostě špatná. Dokonce i v informatice se tímto slovem označuje programátorská chyba, která v softwaru nebo hardwaru způsobuje bezpečnostní problém, protože jakmile je počítač zranitelný, útočník toho hned využije ve svůj prospěch. A přesně takhle se k tomu stavíme i v životě. Nevěříme jiným. Bojíme se, že naší zranitelnosti někdo využije proti nám, protože sami ji vnímáme jako špatnou vlastnost. Když se nám rozbije hardware, jdeme k lékaři. Zlomená noha není ostuda, ale když nám někdo zraní duši, tedy náš citlivý software, necháváme to být a snažíme se to sami vytěsnit. Střádáme si ty pukliny na naší křehkosti tiše a skrytě sami před sebou i okolím.
Ale co my, ženy, my jsme na tom ještě dobře. U nás se jisté procento citlivosti shovívavě bere. Kde je společnost naprosto a nekompromisně odmítavá, je jakýkoli náznak přecitlivělosti u mužů. Muži totiž musejí být skály. Naše velké opory. Chceme, aby byli citliví pouze pozitivně, tedy aby byli empatičtí, že zrovna máme PMS, aby vycítili, kdy potřebujeme obejmout, políbit nebo vyznat lásku, aby si chápavě vyslechli, co říkaly holky v práci, a byli vždy připraveni nám zalichotit, kdykoli se necítíme dostatečně krásné a štíhlé. Ale nedejbože, když nám budou plakat na rameni, vztekat se kvůli maličkostem a křičet jen proto, že se neumějí ovládnout. Že nám ukážou, že taky nevědí, tápou a mají své bolesti. To tak.
Přiznat si své slabosti je cesta k sobě
Jenže právě přiznání si vlastní zranitelnosti je prvním krokem k přijetí sama sebe, a tím i ke spokojenému vnitřnímu životu. Muž, který dokáže ukázat, že se v něčem cítí slabý, je ve skutečnosti skála tvrdosti diamantu. Muž, který si dokáže přiznat, že ho bolí nějaké naše chování, si je vědom sám sebe, svých potřeb, a tím i svého života. Když mu někdo ublíží, ví, že je důležité druhého upozornit, že ho to zraňuje, protože ten druhý to třeba neudělal schválně, a i kdyby nakrásně ano, třeba by se tomu rád odnaučil a žil také lépe.
My lidé si umíme ublížit. Občas, když si povídám s přáteli, mám pocit, že soužití je jedna velká šňůra ublížení. Ale přitom jde jen o to, že se sami dostatečně neznáme a neumíme vyhodnotit, co nám vadí a co ubližuje. Odrážíme pak útok zpět, aniž bychom si bolest pojmenovali, zpracovali a pověděli o ní partnerovi. Beze strachu. Protože i muži se bojí, mají své pochyby a je to tak v pořádku. Vždyť se po nich chce tolik: buď hlavou rodiny, uživ ženu, děti, pořiď bydlení, chatu, auto, dovolenou atd. I muži mají strach ze selhání. I muži mají za sebou bolesti z rodin a dřívějších partnerských vztahů. A buďme rády, že se náš muž občas rozpláče, že je toho na něj moc. Aspoň víme, že to není bezemoční psychopat, který jede jen na výkon.
Dovolme si být navzájem zranitelní. Poznejte sebe i partnera a věřte, že se pak budete méně zraňovat. Ve zranitelnosti je totiž síla. Síla lásky k sobě. A tam pak začíná i láska k druhým. Zranitelný muž je tedy muž schopný opravdové lásky. A to my přece tak chceme.
