.

. Zdroj: Archiv Mojí psychologie

Adéla Elbel o lásce: Proč ze sebe dobrovolně děláme pipiny?

Adéla Elbel je žena, která nás baví jak svým humorem, tak tím, jak vidí svět. A proto jsme ji požádali (časopis Moje psychologie – poznámka redakce), aby nám každý měsíc napsala o tom, jak žije, co dělá, nad čím přemýšlí. Tentokrát nás zajímalo, co si Adéla myslí o tom, proč jsme jako partnerky ochotné „ve jménu lásky“ dělat pro blaho partnera a potažmo vztah mnohdy nepochopitelné věci a proč ze sebe dobrovolně děláme pipiny.

– Hele, a proč ty ses vlastně rozvedla?

– Copak, autobus ti jede až za hodinu a potřebuješ zabít čas?

– No tak, zajímá mě to. Byli jste spolu dlouho, ne?

– Jo, čtrnáct let, což je přesně o čtrnáct víc, než jsme spolu měli být.

– Ha ha, no vidíš. Já to ale nechápu. Ty jsi rozvedená, Hanka taky, u nás je to jak na horský dráze a včera mi volala Magda, že odchází od Tondy.

– Kecáš, ty jo. Proč? Teda… proč, to víme, ale cože se tak najednou rozhoupala?

– No, na to se už od včerejška snažím přijít. Co je v těch našich vztazích špatně a proč odcházíme většinou my ženy? Všimla sis toho? A všechny po hodně letech. Chlap odejde, když se mu zblázní hormony, ale ty jsi odešla jen tak a Magda taky nikoho jinýho nemá. Prej už v tom jenom nemůže bejt.

Tip na video: Jak si doma rozdělit domácí práce, aby vše neleželo jen na ženě? Moderuje Adéla Elbel.

Video placeholde

– Hele, já si myslím, že je to v nás Češích. Taky jsem nad tím dlouho přemýšlela. A přišla jsem na to, že to je výchovou. Vlastně bych klidně řekla, že za všechno můžou matky. A jejich matky a jejich matky… Já vím, zní to jako klišé, ale podívej se na to se mnou: Jak se vychovávají synové? Milovaný hošíček, který se drží dlouho máminy sukně, matka za toho chlapečka bojuje, pořád chce, aby to byl ten její malý klučík, podstrojuje mu, stará se o něj, ať má čas na svoje zájmy. Přece by ho nenechala něco zašít, je to kluk, má se věnovat klučičím věcem. Neučí ho chování k ženám, gentlemanství, protože on je přece maminčin. Na cizí holky má čas. Chodí na sport a má se učit dravosti v konkurenci dalších kluků. Takže vychovají takovýho ambiciózního dravce, který ale není schopný se o nic pořádně postarat. Může sice rychle vylétávat z hnízda, ale pak se musí vrátit do matčiny pečující náruče. Matka tu je automaticky a miluje ho, ať chlapec zlobí jakkoli. Je to prostě samozřejmost. A to pro obě strany. Samozřejmý servis mamahotelu.

No, a pak je tu výchova děvčat. Holka má být hlavně krásná, milá, hodná, šikovná a potichu. Tiše se má výborně učit, aby si našla nějakou pěknou práci v kanceláři, zvládat všechny domácí práce, aby mohla být při tom všem báječnou podporou pro budoucího muže. Matka po ní víc dupe, protože na ni se taky kladly velký nároky, tak proč by to ona dělala jinak. Holka musí něco vydržet. No, a do toho jsem já a celá moje generace pěkně zaplula. Vdávala jsem se dost mladá a myslela jsem si, že takhle to má být. Že to, co jsem viděla u matek a babiček, mám opakovat i já. Takže jsem se starala, exmanžel to přijímal jako samozřejmost, vůbec by ho – logicky – nenapadlo, že by to měl považovat za nějaký nadstandard a vážit si toho. Vždyť tohle znal, vždyť proto si mě vzal. Prostě poznal péči matky a radostně založil svoje hnízdo. No, a já držela. Dlouho. Pořád jsem se snažila. Ale pak už to nešlo.

Adéla Elbel
Adéla Elbel | Zdroj: Archiv Mojí psychologie

– Přesně, ale proč se tolik rozvádíme, když vlastně žijeme to, co známe? To bychom měly být spokojený, ne?

– Já bych řekla, že nám – a hlavně našim mužíčkům – do toho hodily vidle dvě věci. Zaprvé emancipace. My ženy vedle práce ještě taháme těžké nákupy, uklízíme, učíme se s dětmi, zařizujeme chod domácnosti a v noci upečeme bábovku, aby rodina byla ráno šťastná. Ženy dokážou při tom všem ještě přinést domů podobné peníze jako manžel, takže je časem začne štvát, že by měly doma dělat víc než chlapi. A ti se vzpouzejí, protože tohle si s maminkami nedomluvili. A tak si chlap postěžuje a jeho matka vás vzápětí osočí, že jste neschopná ženská, co se neumí o jejího pupíčka (samozřejmě skoro doslova, protože pivínko) pořádně postarat. Vlastně se dozvíte, že si toho pana Úžasného ani nezasloužíte. Co by za něj jiná dala.

– Jo, je fakt, že já neměla zastání ani u své mámy, řekla mi: „My se taky musely starat, tak chytni brázdu a tahej.“ Vlastní matka, chápeš to?

– Bohužel chápu, ale oni nechápou náš svět. Že taky něco chceme. Že si chceme život i užívat, nejen dřít. S tím souvisí ta druhá věc, a tou je globalizace. Naši nikam nemohli, neměli srovnání. Jenže my umíme jazyky, cestujeme, poznáváme a vidíme, jak se k ženám chovají jinde, a logicky to chceme taky. Já se vůbec nedivím nacionalistům, že tady nechtějí přistěhovalce. Oni by si ti líní čeští Pepíci hledali z gauče u televize holku hůř. Když vidíš, jak fungují rodiny v severských zemích, chce se ti nad sebou brečet. Ten respekt vůči ženám je nesrovnatelný. Ale já ráda pečuju, to je jasný. Jen to nepovažuju za standard. Chci za svou péči vidět vděk, a ne lhostejnost. Takže jsem se logicky bouřila, bouřila, a když nic nepomáhalo, šla jsem pryč. Došlo mi totiž, že nechci, aby v tomhle moje děti žily. Aby to vnímaly jako samozřejmost. A aby to pak opakovaly. A že se děti učí nápodobou, je holej a tvrdej fakt. Takže já odešla nejen proto, že mi v tom nebylo dobře, ale i kvůli další generaci.

– No, jestli to pomůže.

– To víš, že to bude trvat, ale pomůže. Já vychovávám malé feministky. Chci, aby znaly svou hodnotu, aby měly sebeúctu a dokázaly se ozvat. Nechci vychovat další generaci služek. Jsem optimistka, věřím, že během jedné dvou generací se tohle promění. Že už budou holky emancipovanější. A jak na to zareagují chlapci, to jsem sama hodně zvědavá. Protože i pro ně to musí být těžké. Ale myslím, že tyhle problémy začnou řešit dřív než v nefunkčním manželství se dvěma dětmi jako my. Takže třeba rozvodovost klesne. Ale snad s ní neklesne i počet svateb. Já bych ale pro jistotu radila svým dcerám, pokud nechtějí zažít podobné zklamání jako já, ať si najdou cizince. Neříkám, že to je samospásná rada, a nelámu hůl nad všemi českými muži, ale marně se kolem sebe rozhlížím, kdeže ti velkorysí gentlemani jsou. Abych ale dnes mužům jen nenakládala, uvědomuju si, že to mají i oni hodně těžké. Nedávno jsem potkala na pískovišti dva tatínky a jeden se ptal druhého:

– Jak se máš?

– Ale, blbě. Budu se rozvádět.

– Jé, já taky, co jsi za znamení? Takže, milí muži, ať už jakéhokoli znamení zvěrokruhu, zamyslete se spíš nad tím, jestli není chybka jinde.

je stand-up komička, moderátorka, překladatelka z nizozemštiny a autorka knihy Doba temna. Má svérázný pohled na život, mísí v sobě břitkost, humor a něhu a díky téhle kombinaci leckdy nahlédne běh všedních dní z jiné perspektivy. Vystupuje v pořadu Na Stojáka, v Comedy Clubu a s Ivou Pazderkovou mají improvizační talkshow Všechno nejlepší. Miluje svou práci a své dvě dcery.

Adéla Elbel

Další skvělé články najdete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší on-line trafice iKiosek.cz! Doprava je zdarma.

.
. | Zdroj: Archiv Mojí psychologie