Adéla Elbel

Adéla Elbel Zdroj: Archiv Mojí psychologie

Adéla Elbel a návod na spokojený život: Je to tak jednoduché!

Princ přemohl zlo, dostal princeznu za ženu a žili šťastně až do smrti. Tímto zaklínadlem končily všechny příběhy mého dětství. A že mé dětství trvalo hodně dlouho. Občas mám pocit, že až do třiceti. Šťastně až do smrti.

Jako malá holka jsem věřila, že i na mě někde čeká krásný život a že si pro mě přijde sám. Že se jednoho dne objeví hrdina, vytáhne mě z močálu mého nicotného neambiciózního života a zavede mě do rajské zahrady, kde spolu spokojeně zestárneme. Ne, opravdu jsem nebyla připravena na realitu všedního dne.

TIP NA VIDEO: Co by Adéla Elbel chtěla najít ve třech oříšcích?

Nejdřív jsem úpěnlivě doufala ve štěstí, které dá dítěti rodina, a když ke mně pořád nepřicházelo, myslela jsem, že musím rychle vyrůst, dospět a počkat si na svého prince, který mi to celé vynahradí. O své pasivní roli jsem byla naprosto přesvědčená a pohádky o českém Honzovi se mě z mého názoru ani nesnažily vyvést. Špatně jsem si to celé nastavila někdy ve školce. Ano, sama. Jsem totiž dost samorost. Někdy mám pocit, že jsem celé dětství vyrůstala ve své hlavě jako Tarzan a probrala se až před pár lety.

Ale zpět ke školce: Už tehdy jsem byla bezva kamarádka do nepohody, která se snažila všem zavděčit. Myslela jsem si totiž, že pak budeme všichni spokojení. Věřila jsem, že když budu na všechny milá, hodná a udělám jim, co jim na očích uvidím, budou mě mít rádi, budou na mě taky hodní a já budu díky tomu šťastná. Že takhle se spokojeně žije. Jenže jsem pořád narážela. Spolužáci na základce počítali s tím, že budu bezva, takže se nemuseli snažit. Vlastně jsem všem nabídla, aby se chovali příšerně, protože mnou to přece neotřese, já všechno unesu a snesu a rozhodně je neopustím, protože já jsem opravdická kamarádka.

Proměňovaly se mi kolektivy, nastavení vztahů ale zůstávalo z logiky věci a z podstaty lidství neměnné a já stále držela. Někdo se choval lépe, jiný hůř, ale většina, až na světlé výjimky, vlastně dost bezuzdně. Nedala jsem jim totiž hranice. Neukázala jsem jim, kde jsou pro mě věci v pořádku a kde už končí moje tolerance. Nenabídla jsem jim návod, jak se mnou zacházet. Těžko jsem to ale mohla udělat, protože jsem to sama nevěděla. Popírala jsem se, měla dost empatie pro jiné a nulovou potřebu hájit sama sebe. Jen jsem naivně, jako z filmu pro pamětníky, čekala, kdy že přijde ten spokojený život. Kdy přijde ten muž, který se o mě postará a naučí mě žít.

Logicky, jak už jistě tušíte, se žádný princ na bílém koni neobjevil. Jistě, vdala jsem se a do manželství porodila dvě děti, ale spokojenost ve vztahu stále ne a ne přijít. Pořád jsem očekávala zásah a příliv spokojenosti odjinud. Nechápala jsem zatím, že musí přijít zevnitř. Ze mě. A jak praví bohužel pravdivé přísloví: kým jsi, toho přitáhneš. Já tedy žila s někým, kdo sám nedokázal být spokojený. Oba jsme čekali na boží zásah, na chvíli, kdy, slovy teatrologa, přiletí nějaký deus ex machina a udělá nás šťastnými. Závislý člověk přitáhl závislého a pojmenovali to láska.

Na takovém základu se ale vztah vybudovat nedá, a i kdyby se o to člověk nakrásně pokusil, zbortí se při prvním otřesu. Podvědomě jsem začala chápat, že v tomhle vztahu spokojená nebudu. Že nebudeme ani jeden. Samozřejmě na vědomé úrovni jsem jela dál svou představu pohádky, která nastane „až“: Až se mu začne pracovně dařit, až vydělá nějaké peníze… Že by tam muselo být: až se začneme mít rádi každý zvlášť, sám sebe, jsem slyšet nechtěla.

Protože vztah nefungoval, utekla jsem k pracovním povinnostem a zavřela za sebou dveře. Po večerech a nocích jsem studovala a překládala, začala vystupovat a pomalu jsem zjišťovala, že mě práce baví, naplňuje, že mě těší, že mi něco jde, a že je krásné, když vás někdo chválí (čímž samozřejmě myslím lidi v publiku). Začala jsem vnímat své potřeby, poznávat své radosti, nacházet samu sebe. A to se samozřejmě neobešlo bez odezvy.

Když na sobě začne jeden pracovat a druhý se nechce hnout z místa, vzpírá se změně a hlavně tomu, že by něco musel udělat, začnou se jejich cesty rozcházet. Dozvěděla jsem se, že už nejsem ta, kterou si bral, což se bohužel o něm říct nedalo. Následný rozvod rozetnul chabé pouto slepené už jen jedem a jízlivou smolou. Tohle se nepovedlo, ale jde se dál. Jenže teď už ne do vztahu, ale k hledání spokojenosti v sobě. K hledání svých potřeb a poznání sebe sama. Pak až může člověk začít pracovat na spokojeném životě.

Spokojený život je totiž jednoduchý. Ve slově jednoduchý je to celé obsaženo: jeden duch. Člověk nemůže být spokojený ve vztahu, aniž by nebyl spokojený sám se sebou. Aniž by se poznal a chtěl dělat věci, aby bylo dobře primárně jemu. (A jiným neubližovat.) Poté, co jsem se po pár letech, cestách do Santiaga a hodinách na terapiích poznala, se ale nekoná ten blažený zenový život. A díky bohu za to. Spokojený život je totiž práce. Život je o překonávání sama sebe. A za zdolání překážky přichází odměna v podobě spokojenosti.

Spokojenost totiž není letargie. Je potřeba život naplnit, procházet strastmi, učit se, zlepšovat se. Jen tak si na konci dne člověk může říct, to jsem to ale zvládl, to se mi podařilo. A poté, co pro sebe nebo jiné uděláte něco dobrého, přijde do duše pokoj. A s pokojem v duši se žije krásně. Spokojenost je vlastně takový uklizený pokoj duše. Tak nám všem přeju hodně sil do úklidu toho vlastního pokoje. Až pak se totiž může s klidným srdcem propojit s pokojem někoho dalšího a dobrej bejvák je na světě.

Pravidelný sloupek Adély Elbel můžete číst v magazínu Moje psychologie. Aktuální číslo je k dostání v on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!

Moje psychologie 11/21
Moje psychologie 11/21 | Zdroj: Anna Kovačič