Z filmu Deník Briget Jonesové

Z filmu Deník Briget Jonesové Zdroj: Profimedia.cz

A kdy budeš mít děti? Proč si některé otázky prostě nemůžeme odpustit?

Dotazy překračující osobní hranice nemá nikdo rád. Přesto se jich čas od času dopouštíme všichni. Mnohdy zraňující otázky ze světa sprovodit neumíme, ale můžeme se naučit, jak na ně reagovat, aby se nás tolik nedotýkaly.

„Jestli se mě ještě někdo zeptá, kdy plánujeme druhé dítě, tak mu dám snad facku,“ rozčilovala se před nedávnem na Facebooku jedna moje známá, která je renomovanou fotografkou i matkou batolete zároveň. Příspěvek doprovázelo několik desítek chápavých komentářů: Ptát se takhle vlezle je přece společenský přečin! A i když se s ním setkáváme poměrně často, většina z nás na dotazy, které předstírají péči a působí, že jsou dobře míněné, ale ze všeho nejvíc jsou zraňující, neumí reagovat.

Tip na video: V rámci projektu O čem se mlčí si moderátorka Adéla Elbel s hosty povídala o polyamorii.

Video placeholde

Sama jsem nejednou byla na obou stranách: na té, která je paralyzovaná nemístnou zvědavostí, i na té opačné. Moje profese novinářky mě předurčuje k tomu, abych se hodně ptala, což může být někdy pro někoho v souvislosti se soukromím nepohodlné, ne vždy jsem třeba dostatečně empatická. A taky nesnáším svou vlastní společenskou neobratnost a na chvilky trapnosti často reaguji něčím, co jsem si pro sebe pojmenovala jako „přehnaná žvanivost“. Většinou se mi spustí jako vlna, která nesnese minutu ticha, když jedu se sousedkou ve výtahu nebo mám s kolegyní stejnou cestu na tramvaj. Když mluvím sama, je to třeba sice zahlcující, ale urazit se může málokdo. Běda, když ve svém (ne) umění konverzace začnu projevovat zájem o svého společníka.

Promiň, to je moje věc!

Je ale nutné podotknout, že všichni jsme dospělí lidé. Každý má právo (de facto i povinnost vůči sobě) promyslet si, o čem je ochoten diskutovat a o čem už ne. Máte tabu témata? Výborně. Dejte okolí vědět, že o tom, kdy plánujete děti, nebo zda prožíváte menopauzu, prostě diskutovat nebudete. Lidé jsou různí a bohudík za to! Někdo nemá problém vyprávět do detailu podrobnosti svého intimního života, jiný se připravuje léta na to, aby dokázal pohovořit například o nesouladu, který prožívá v rodině. Společenské konvence a slušné vychování by měly dát jakýsi rámec, na co je nevhodné se ptát. Ale vyznejte se v tom v éře sociálních sítí, kde lidé dnes sdílí nejen své úspěchy, ale také bolestivé a ryze niterné životní rány, jako je rozvod nebo potrat.

Okolí nemůže vědět, o čem nechcete mluvit. Nic ale neposílí vaši vnitřní integritu tolik, jako když na otázku, která vás naprosto vykolejila, suše odvětíte: „Nechci o tom mluvit.“ Tato věta se dá pochopitelně modifikovat tak, aby zapadala do vašeho způsobu vyjadřování. Pokud vám zní příliš tvrdě, zkuste třeba: „Je mi to nepříjemné probírat.“ Nebo: „Když o tom mluvím, bolí mě to.“ Většina zvědavců pak přestane a po prvotních rozpacích si zvykne na hranice, které jste takovým jednáním jednou provždy vybudovali. Existují ale takzvaní „nezmaři“, většinou z řad příbuzných, kteří si nedají pokoj, dokud se třeba nedozvědí, proč „ještě po třicítce nemáte miminko“. Na ty platí hluboký nádech a výdech z plných plic, toto dechové cvičení opakujte třikrát. Díky tomu se nerozčílíte a neztratíte kontrolu jednat tak, jak si přejete vy. Nikoli pod reaktivním nátlakem.

Právo na „neodpověď“

Pak si uvědomte další věc, a to, že každý má právo se vás zeptat na cokoli. Ale záleží jen na vás, na co budete chtít odpovědět. Herec Miroslav Donutil tento koncept vystihl geniálně v názvu svého televizního pořadu: „Ptejte se mě, na co chcete, já, na co chci, odpovím“. Nebudu vás přesvědčovat, že dotěrné dotazy neničí mezilidské vztahy. Je to naopak. Stýkat se s někým, kdo nerespektuje naše hranice, totiž nedává smysl. Jen stojí strašně moc energie dokola vysvětlovat, že něco ze svého soukromí vnějšímu světu nikdy neodhalíte. Pandemie je v tomhle ohledu, alespoň z mé zkušenosti, konejšivá. Když už se můžeme setkat s někým blízkým, nechceme ztrácet čas zbytečnými neshodami.

Nikdy nezapomenu na to, jak zareagovala jedna celebrita, která se nechtěla vracet k otázce o svém komplikovaném vztahu. Chvíli mlčela, pak se usmála a řekla: „Nemůžu věřit, že se mě na to ptáte.“ Tím mě naprosto odzbrojila.

Za zásadní považuji bránit své právo na „neodpověď“ slušně, klidně, důstojným způsobem. Nekřičet, nebýt jízlivý, neurážet toho, kdo se dotazuje. Abyste to dokázali, musíte přijmout, že nepříjemné dotazy jsou pro vás nesnesitelné proto, že se dotýkají něčeho, co vás trápí. Často se vlezlé otázky týkají plánů na založení rodiny. I když máte třeba na sto procent jasno, že rozmnožovat se nikdy nechcete, je možné, že vás bolí fakt, že většinová společnost takový přístup příliš nechápe. Když si to uvědomíte, stane se učiněné kouzlo. Najednou s klidem a rozvahou dokážete všem těm všetečkům vysvětlit, že na toto téma diskutovat nemůžete.

Když mám náladu, odpovím

Jsem zvědavá. Je to podstata mé existence, i když s věkem se toto zkoumání obrací spíš dovnitř než ven. V rámci svého povolání jsem se naučila, že s otázkami na citlivá témata je to jako se seznamováním s divokým zvířetem. V přeneseném slova smyslu hluboké emoce, které mohu svými dotazy rozvířit, tím „divokým zvířetem“ skutečně jsou. Vyčkávám, jak se můj společník otevírá sám, naslouchám. Když vidím, že je ochoten se svěřovat, zeptám se. Vnímám, co mi druhý o sobě říká a snažím se do něj vcítit. Na co se budu smět zeptat a s čím mě naopak tato konkrétní osobnost odmítne? Někdo by vám bez problémů řekl, kolik stál jeho byt a jakou částku má na výplatní pásce, ale ani za boha by nevyzradil, jestli s někým žije. Jiný by ochotně rozebíral, že se mu hroutí vztah, ale jakýkoli dotaz související s majetkem by považoval za faux pas…

Dělat rozhovory je náplní mého povolání a předpokládá se, že pokud s ním protistrana souhlasí, bude ochotná o sobě leccos prozradit. Přesto nikdy nezapomenu na to, jak zareagovala jedna celebrita, která se nechtěla vracet k otázce o svém komplikovaném vztahu. Chvíli mlčela, pak se usmála a řekla: „Nemůžu věřit, že se mě na to ptáte.“ Tím mě naprosto odzbrojila. Zalapala jsem po dechu a představovala si, jak by stejná odpověď fungovala v mém osobním životě. Bylo mi totiž právě třicet a byla jsem dosud bezdětná.

Právě otázky na plodnost patří k tomu, na co je ptát se opravdu zakázáno. Pokud o tom dotyčný člověk nezačne hovořit sám. Nejen kvůli tomu, že reprodukce je tak křehká a intimní věc, ale také z toho důvodu, že společnost silně stigmatizuje ty, kteří se rozhodli zůstat bezdětní. Většinu nepohodlných otázek, které dnes dostávám, se snažím odfiltrovat. Často nejsou vůbec míněné zle, nebo víc vypovídají o tazateli než o mně. Když mám náladu, tak na ně odpovím. Jakmile ale ucítím onen palčivý pocit v hrudi, který mi napovídá, že nic sdílet nechci, jen se usměju a řeknu: „Pojďme mluvit o něčem jiném. Dnes bylo nadmíru hezké počasí.“

Další skvělé články najdete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší on-line trafice iKiosek.cz! Doprava je zdarma.

.
. | Zdroj: Archiv Mojí psychologie