Krkonoším jsem se dlouhé roky úspěšně vyhýbala. Možná proto, že jsem měla pocit, že nejzprofanovanější české pohoří celoročně protkané davy horalo-turistů a rádoby celebrit mi nemůže nabídnout moc překvapení. Přednost jsem dávala Šumavě, Orlickým horám nebo Jizerkám. Jenže jak už to tak bývá, místa, která záměrně obcházíte, si vás stejně nakonec přitáhnou.
Pec nám spadla!
To se tak s kamarádkou těšíte na horskou dámskou jízdu – až si uvědomíte, že vlastně máte děti, které vám nikdo nepohlídá! A tak jste ještě před odjezdem smířené s tím, že celodenní túry a večerní prosecco ve vířivce budete muset vyměnit za dětská hřiště, svačinky v batůžcích a nekonečná uspávání. To nejhorší přijde ve chvíli, kdy se při balení prozíravě podíváte na předpověď počasí a zjistíte, že meteoradar vyhrožuje celodenním deštěm a podprůměrnými teplotami. Holt přibalíte k plavkám ještě pláštěnku a gumáky a vyrážíte do Pece pod Sněžkou. Počasí na horách je přece proměnlivé!
Nakažlivé retro
Ačkoliv se toho v Peci od mojí poslední návštěvy zhruba před dvaceti lety mnoho změnilo a moderní zástavby už nejsou pěstí na oko v duchu socialistickorealistických věžáků, vzpomínky na ROH i následnou privatizaci jsou tady stále živé. Nejvýše položené město v Česku dokládá, že existuje nekonečné množství způsobů, jak se dá stavět a žít v horách. V Peci vedle tradičních, starých domků a bolestivých slepenin s plastovými okny a pastelovou fasádou najdete i velké množství nových budov, kde se autoři vracejí k původnímu procesu práce se dřevem. Anebo naopak novostavby vyvedené v duchu současné architektury.
My jsme před pobytem v moderním a architektonicky oceňovaném Svatém Vavřinci daly přednost klasice a s celou smečkou se uchýlily do hotelu Hvězda. Ten tu roku 1907 postavil jistý Stefan Meergans a pojmenoval ho Fruhlingsheim, tedy Jarní domov. Hvězda je jedním z nejstarších hotelů v Peci a její roubené přízemí s restaurací, která se za devadesát let téměř nezměnila, je romantickou oázou uprostřed divoce turistické lokality.
Až na vrchol!
Zdolat nejvyšší horu republiky v pouhých třech letech by chtěl každý. A kdo říká, že ne, ten z toho nemá rozum! Matky jednohlasně rozhodly, že cestu na Sněžku nelze odkládat – zvlášť když je možné trasu absolvovat kabinovou lanovkou. To ale nesmějí z nebe padat trakaře a foukat tak, že lanovka nejede. Celá výprava se vyvezla do Růžohorek, dál už jsme museli po svých. Kdyby nám někdo řekl, že zpátky ty naše živé batohy potáhneme na zádech až dolů do Pece, nejspíš bychom se do takového dobrodružství ani nepouštěly.
Kyslík a svíčková
Jestliže se dětem nahoře klepaly bradičky, nám se k večeru podlamovala kolena. Odměnu za fyzický výkon nechť si každý volí po svém, ale taková svíčková se šesti a chlazená dvanáctka, to je skoro ideál! Ke spánku jsme nikoho dlouho přemlouvat nemusely. A pro velký úspěch jsme se další den do Růžohorek vrátili ještě jednou.
Nebuď pecka!
Tentokrát naším cílem nebyl vrchol Sněžky, ale unikátní dřevěná herní krajina Pecka ležící necelé tři kilometry odsud, v Portáškách. Příjemně se svažující cesta vede přes Děčínské chaty, kde se můžete občerstvit a zamávat kravičkám. Jestliže letáček sliboval zážitek pro děti, realita předčila naše očekávání: radovaly se i dvě unavené dospělé! Pohádková scenerie prolézaček, tunelů, zvířat a hmyzu absolutně ničím nenarušovala ráz chráněné krajiny. Kdo by se nechtěl projít po patnáctimetrovém rysovi, rozhlédnout se z obřího paroží jelena nebo se skamarádit s dřevěným mlokem?
Trocha adrenalinu
A aby byla nějaká změna, zpátky jsme se svezli sedačkovou lanovkou, která spojuje Portášovy boudy s Velkou Úpou. A že to bylo dobrodružství! Zatímco děti nadšeně pištěly, matky pištěly hystericky. Křeče, které vzešly z urputného držení potomků na třímístné rozvrzané sedačce, povolily až cestou do Pece, kam nás pohodlně odvezl autobus.
Na Monkey Park, bobovou dráhu a Lemurii si ti naši haranti budou muset ještě pár let počkat – to už ostatně ochotně svěříme do otcovské režie. Nám totiž ke štěstí stačí jen tak se kochat horskou krajinou. Tenhle ostrov tundry uprostřed Evropy totiž stojí i bez všech dětských atrakcí a točené zmrzliny rozhodně za to. Svahy hor a horské louky, potůčky a jezírka, to všechno umí člověka ukotvit v přítomném momentu, kdy si může užívat tady a teď. Nebýt věčného „Mamí, dívej, mamí, mě už bolí nožičky, mamí, čúrat“, člověk, tedy matka, by se z jednoho takového krkonošského víkendu snad vrátil i odpočatý.
