Zatímco svatba naplánovaná do posledního puntíku je dnes společenskou normou, tradice svatební noci poněkud slábne. Soudě podle zvyků, které naši předci dodržovali pár století nazpátek, je to ale vlastně dobře.
Vzpomínáte si na svou svatební noc? Když jsem dělala průzkum mezi kamarádkami, asi polovina ze zpovídaných prozradila, že vlastně k žádné ani nedošlo. Z různých důvodů – alkohol, únava, v jednom případě dokonce předčasná menstruace (z toho stresu předtím) anebo holý fakt, že se svatební oslavy protáhly do samého rána. Vzpomínám si i na svatbu, kde ženich usnul v devět večer s hlavou na stole – holt ty moravské pálenky neustojí každý. Je to ale známka úpadku, anebo naopak moderního přístupu?
Tip na video: Jak se měnily šaty za posledních sto let?
Když ženich nemůže…
„Svatební noc byla vždy považována za vrchol celé svatby a na oba mladé lidi bylo kladeno silné psychické zatížení.Při absolutní puritánské výchově, silně podporované církví, kdy tělo a jeho přirozené potřeby byly považovány za hříšné, kdy chyběla jakákoli sexuální výchova a znalost funkcí lidského těla, musel být první tělesný styk pro oba novomanžele silným zážitkem, ne-li přímo traumatem,“ popisuje v knize Historie svateb od nejstarších dob po současnost autorka Eva Jančíková.
Velkou zátěží pro novomanžele podle ní byla i všetečná přítomnost svatebních hostů, kteří čekali na výsledek noci. „Není se co divit, že ženich jako muž selhal. Byl dotazován, zda ,lámal ledy, nebo šlapal bláto‘, nebo svatebčané v určitých intervalech chodili k místnosti a volali: ,Sosna, nebo jedle?‘ To mohla vydržet skutečně jen silná osobnost,“ píše autorka.
Jedna věc je nemístné vyptávání, druhá věc přítomnost svatebčanů přímo v ložnici novomanželů – jak to zobrazuje například snímek režisérky Sofie Coppoly Marie Antoinetta. Patnáctiletá dcera Marie Terezie a budoucí královna v podání Kirsten Dunst zde uléhá po svatbě s Ludvíkem XVI., zatímco kolem jejich postele se srocuje houf dvořanů. Nechybí ani duchovní žehnající svatebnímu loži v doprovodu dvou ministrantů puberťáků. Není divu, že podle historických pramenů na sex vůbec nedošlo. Na vině však nebyla jen absence soukromí, ale i překážka na straně ženicha zvaná fimóza.
Marie Antoinetta se nakonec dočkala až po sedmi letech, kdy Ludvík XVI. svolil k operaci, nicméně podle Evy Jančíkové se v řadě zemí po nezdařeném koitu zpravidla postupovalo tak, že byl ženich zastoupen – třeba bratrem ženicha, starším družbou, nebo v Bulharsku dokonce starou zkušenou ženou. „Naštěstí takové praktiky se v našich zemích nerozšířily. Naši předkové si vždycky věděli rady, i když život v tehdejší společnosti asi nebýval nijak jednoduchý.“
Svatební košile s otvorem
Jak naladit mladý a nezkušený pár na svatební noc? I na to tuzemské obyčeje pamatovaly. Jančíková například ve své knize zmiňuje erotický tanec zvaný žabský, který se v dřívějších dobách a zejména na Moravě tančil právě na svatbách a měl za cíl snoubence trochu uvolnit, či dokonce vzrušit. Tanečníci při něm totiž pomalými skoky v podřepu napodobují koitus, muži pak často také přeskakovali dřepící ženy. „Že se takový tanec neobešel bez dotěrných dotyků, zvedání sukní (nenosilo se spodní prádlo) a podobných rozpustilostí, je nasnadě.“
Vyvrcholením svatby v Čechách i na Moravě bývalo také takzvané čepení, kdy zpravidla hodinu před půlnocí zkušenější ženy za zpěvu tklivých písní nevěstě sundaly z hlavy věneček a buď jí schovaly vlasy pod šátek, anebo kadeře rovnou ustřihly – čímž symbolicky změnily stav dívky na vdanou ženu.
Východní Slované praktikovali kolem svatebního lože různé rituály, které měly zajistit plodnost – pod polštář se kladly byliny, peníze, někdy se do postele na chvíli vložilo malé dítě. Snoubenci pak byli zvlášť oblečeni do bílé košile, protože nazí se vidět nesměli. Tím ale z dnešního pohledu bizarní scéna nekončila. „Svatební košile mívala vpředu prostřižený otvor, který se pak po úspěšně provedené defloraci veřejně kontroloval,“ doplňuje autorka publikace.
Raději dárek, díky!
Samostatnou kapitolou je pak problematika panenství a s ní spojené patriarchální, často zostuzovací rituály. Jako důkaz nevěstiny nevinnosti se totiž druhý den svatební košile vystavovala, na Ukrajině se v 17. století dokonce za doprovodu veselých písní nosívala jako prapor. „Pokud se však projevilo, že nevěsta nebyla poctivá, byla s ostudou posazena na osla a poslána zpět k rodičům.“ To byla přitom ještě ta lepší varianta, například v Saratovské gubernii na území dnešního Ruska směl ženich přede všemi nevěstu i zbít. Na Slovensku se zase rodičům „nepoctivé“ nevěsty posílala láhev obalená peřím.
Naopak zvykem, který by stál za oživení i v současné době, byl takzvaný jitřní dar, který ženich nevěstě daroval po svatební noci. „Většinou šlo o nějaký hodnotnější šperk nebo pěkný oděv, který si mladá paní nezapomněla vzít druhý den na sebe,“ vysvětluje Eva Jančíková a dodává, že mnohdy se z toho stávala tradice i na výročí.
Tyto rituály postupně zanikaly, jak se modernizovala společnost. To, že dnes vnímáme svatební noc spíše jako příjemný bonus než stresující povinnost, je nejen výsledkem emancipace žen, ale i industrializace a následné atomizace společnosti, která párům umožnila žít si po svém jako samostatné jednotky. Zásadní roli hraje samozřejmě i fakt, že v naprosté většině případů nejde o jejich první sex. Také hodnoty se změnily – svatba vyžaduje velký finanční vklad a bylo by naprosto liché očekávat, že ji novomanželé předčasně rozpustí jen kvůli souloži – obzvlášť v době, kdy stoupá trend odpoledních obřadů. Ze svatební noci se tak častěji stává svatební rychlovka – třeba pod záminkou půlnočního převlékání.
