Generační rozdíly, zlehčování a vzájemné obviňování. Mluvit otevřeně s vlastními rodiči o psychických problémech a terapii nebývá snadnou záležitostí. Často se místo pochopení dočkáme nevyžádaných rad a vět, které člověka pošlou na ještě hlubší dno. Vyzpovídala jsem dvě ženy ze svého okolí a probrala s nimi jejich osobní zkušenosti, vztah jejich k rodičů k duševnímu zdraví i to, jak je jejich chování ovlivnilo v dospělosti. Setkaly se někdy s bagatelizací svých problémů ze strany matky nebo otce? A z jakých chyb své rodiny se chtějí poučit při výchově dalších generací?
Po první úzkosti se mnou jeden z rodičů přestal mluvit
Rodiče A. V. jsou, jak sama popisuje, klasičtí příslušníci „staré školy“, pro kterou deprese a úzkosti nebyly tématy, o kterých by se jakkoliv veřejně mluvilo. Jeden z jejích rodičů se nicméně sám s depresemi dlouhodobě léčí. „Jeho pohled na péči o duševní zdraví je proto trochu smířlivější. Druhý z rodičů pro to ale moc pochopení nemá a nikdy nejde daleko pro tradiční zvolání ve stylu: Nevím, co máte dneska všichni za problémy, já žádné problémy nemám! Nemyslí to zle, jen byl zkrátka jinak vychovaný,“ přiznává A. V.
TIP NA VIDEO: Co dělat, když vás přepadne úzkost?
Téma duševních problémů A. V. před rodiči poprvé otevřela krátce poté, co se od nich odstěhovala. Tehdy prožila svůj první záchvat úzkosti, při kterém nebyla schopná pořádně fungovat několik dní. „Dost mě to vyděsilo. Nevěděla jsem, co si s tím počít, a tak jsem šla za tím z rodičů, o kterém jsem věděla, že bere antidepresiva. Poskytl mi útěchu i radu, což mě tehdy docela překvapilo. Nebyla jsem na něco takového zvyklá,“ vypráví. Od druhého z rodičů se jí už ale tak otevřené reakce nedostalo. „Řekl, že si domlouváme něco jemu za zády. Regulérně se tehdy urazil a přestal se mnou na pár dní komunikovat, aniž věděl, co vlastně řeším. Podotýkám, že moji rodiče nejsou rozvedení, žijí spolu desítky let a řekla bych, že mají v rámci možností pěkný vztah.“
Podle A. V. se rodinná diskuze o psychických problémech ale časem zlepšila. Zadarmo to nicméně nebylo. „Musela jsem se obrnit, říkat mámě i tátovi věci bez obalu a trpělivě, klidně vysvětlovat, v čem mi jejich reakce vadí a co by mi v tu chvíli pomohlo. Často z toho samozřejmě vznikla hádka a nebudu lhát, i mně sem tam ruply nervy. Hrany se ale obrousily, za což vděčím i mladšímu sourozenci, který také trpí jistým typem duševních obtíží. S rodiči žil déle než já, a tak jim dokázal trochu rozšířit obzory,“ dodává.
Nejvíce si na této proměně rodinné nálady A. V. cení toho, že se matka i otec postupem času naučili respektovat její potřeby. „Není to tak vždy, ale když řeknu, že nepotřebuji, aby vymýšleli řešení, že se chci jen svěřit, většinou poslouchají, a naopak, když si přijdu pro radu, snaží se vžít do situace, jak nejlépe to umí. Generační propast mezi námi ale určitě je a bude patrně vždycky,“ přiznává s tím, že největším úskalím v komunikaci bývají vztahy a jejich dopady na psychiku.
„Mám za sebou dlouholetý vztah s manipulativním patologickým lhářem, z něhož jsem se dlouho nemohla vymanit, jeden expartner mě fyzicky napadl a psychicky týral. Moji rodiče nikdy neměli pochopení pro to, že odejít z takových vztahů není jen tak. Místo pomoci mě za to většinou ještě více sráželi a probíhal i klasický rodičovský gaslighting – nejdřív jsem si to neměla tak brát, protože je to se mnou prý také občas těžké, a když bylo vše vyřešeno, dozvěděla jsem se, že se jim dotyčný od začátku nelíbil a že stejně věděli, že to tak dopadne.“
A. V. vidí za těmito neshodami a nepochopením především generační rozdíly. „Moji rodiče si nesou vlastní traumata z minulosti, jsem přesvědčená, že vím sotva o zlomku z nich. Oba jsou z neúplných rodin, na obou se to nějak podepsalo. Když vidím, jaké vztahy mají se svými rodiči, všechno to do sebe dost zapadá,“ zamýšlí se a dodává, že si je vědoma toho, že i ona se jednou jako matka nejspíš dopustí podobných prohřešků vůči svým dětem. „Jeden z mých rodičů je hodně vztahovačný a má sklony k citovému vydírání a já o sobě vím, že jsem to od něj převzala, a musím si dávat pozor, abych k tomu sama nesklouzávala,“ přiznává.
V budoucnu chce A. V. vytvořit pro své vlastní děti v rodině skutečně bezpečné místo, kde se jí budou moci svěřit se svým trápením. Zároveň ale chce vždy respektovat jejich soukromí. „Přála bych si, aby ve mně viděly oporu, která se za ně postaví a může spoustu věcí zařídit – třeba sehnat terapeuta, zaplatit jim ho – ale především je za nic nebude odsuzovat,“ uzavírá A. V.
Jaká bych dnes byla, kdyby moje máma chodila na terapii?
K. J. dochází na terapii už šest let. Zprvu žila v přesvědčení, že duševní zdraví nepatří mezi témata, o kterých by lidé byli schopní otevřeně mluvit. „To se ale postupem let změnilo a v mé sociální bublině je nyní menšina lidí, která nikdy nebyla u psychologa. Postupně jsem se sama osmělila mluvit o tom třeba i v práci,“ říká. Jediné místo, kde ale nikdy nedostala relevantní odezvu a pochopení, bylo doma u rodičů.
Když u své matky a otce nadnesla téma psychoterapie, vždy jej oba přešli. „Nikdy se nezeptali, co tam řeším, jak mi to pomáhá, proč jsem tam vůbec začala chodit. Myslím, že se báli, co by se dozvěděli. Že bych třeba spustila litanii, jak za všechno mohou oni a zvláště máminy psychické problémy,“ vysvětluje K. J. s tím, že by ovšem tohle nikdy nedopustila. Sama je matkou a dle svých slov si umí představit, jak hluboce by ji zasáhlo, kdyby ji jednou vlastní dcera s podobnou záležitostí konfrontovala.
Psychické problémy její vlastní matky jí ovšem mnohokrát vyskakovaly na mysli, když přemítala nad vlastním duševním zdravím. „Často jsem si kladla otázku, jaká bych dnes byla, kdyby na psychoterapii chodila moje máma. Už se to nedozvím, pro generaci současných sedmdesátníků tohle téma zůstalo tabu,“ konstatuje K. J.
O to více se ale soustředí na vztah s vlastní dcerou. „Chci být v komunikaci s ní maximálně otevřená,“ říká rozhodně. „Jsem si jistá, že moje problémy, se kterými jsem se potýkala před šesti lety, se odrazily i na její psychice. Nebyla jsem tehdy zrovna trpělivou mámou, často mě ovládal vztek, ale nedokázala jsem sama rozklíčovat, co se mi děje a proč,“ přiznává s tím, že právě až terapie jí pomohla mnohé problémy pojmenovat.
Obdobný přístup teď uplatňuje i vůči dcerce. „Pomáhám jí, aby se uměla ve svých pocitech vyznat, dáváme jim jméno. Neptám se jí, jak se dnes měla, ale jak se cítila. Často jí pak také zdůrazňuji, že její pocity nejsou ojedinělé – například že nedělní strach z návratu do režimu běžně zažívají i dospělí,“ dodává K. J.
