Jiří Špičák a Kateřina Špičáková v pravidelném Deníku prvorodičů reflektují zkušenosti s očekáváním a výchovou potomka. / Ilustrace: Lenka Samešová

Jiří Špičák a Kateřina Špičáková v pravidelném Deníku prvorodičů reflektují zkušenosti s očekáváním a výchovou potomka. / Ilustrace: Lenka Samešová Zdroj: Profimedia.cz

Vetřelec na vlastní kůži: V těhotenství tvoje tělo už není jenom tvoje

Odnosit a porodit dítě je věc, která vyžaduje hodně síly a zaslouží si uznání. Jistě, to opravdu náročné a vyčerpávající přichází především s péčí o novorozence a následnou snahou vychovat slušnou a samostatnou bytost, ale těhotenství si na ženě vybírá obří daň. Psychicky a samozřejmě fyzicky. Ten nejdřív abstraktní, posléze bolestně hmatatelný pocit, že se ve vašem těle vyvíjí další člověk, aby se z něj pak doslova vydral na svět, dokáže převálcovat i hodně zocelenou holku.

Zápisník na nejkrásnější momenty mateřství, kterým bych za dvacet let mohla svého syna ztrapňovat před jeho první vážnou známostí, sice nemám, některé chvíle toho procesu si ale pamatovat určitě budu. Třeba když jsem ho poprvé ucítila kopnout. Byla noc a mě probudila šílená bolest v podbřišku. Politá ledovým potem jsem ztuhla a čekala, jestli bolest odezní, nebo mám vzbudit manžela s tím, že jedeme na pohotovost. Nakonec ten řezavý, pronikavý tlak skutečně ustal – a následovalo malé ťuknutí. Jako by mi někdo zaklepal na břicho zevnitř. Bylo to neskutečně zvláštní, dosud nepocítěné krátké mravenčení a dál už nic. Druhý den jsem si pro jistotu musela u kolegyně-matky ověřit, jestli tohle už bylo to ono.

TIP NA VIDEO: Jaké vitaminy jsou v těhotenství opravdu potřeba?

Video placeholde

Jako spousta žen mojí generace i já mám se svým tělem nevyrovnaný vztah. V pubertě jsem coby oplácaná intelektuálka docela rychle pochopila, že mojí předností je spíš smysl pro humor než břicho vystavené v bokových zvonáčích z tržnice. Celkem mi to tak i vyhovovalo. Až v dospělosti, kdy jsem mohla plně ovládat svůj jídelníček i denní program, jsem přišla na to, že je možné být intelektuální a štíhlá zároveň, když se člověk zasnaží. Že se to pak převalilo do poruchy příjmu potravy bylo… poněkud nečekané. Tohle období ve mně zanechalo zvláštní rozdvojenost, a protože to nebylo tak dávno, pořád jsem se nenaučila přemýšlet o sobě – svojí nehmotné podstatě – a o svém těle jako o jednom celku. Sotva jsem se začala uzdravovat, otěhotněla jsem.

Když o vlastním těle uvažujete jako o něčem cizím, co je svým způsobem váš nepřítel, a najednou si uvědomíte, že se uvnitř skrývá další člověk, který si z něj několik měsíců bude brát živiny a energii, aby správně rostl a nakonec se z něj prorval na svět, je to zvláštní a popravdě ne zrovna příjemný pocit. Nejprve je to dost nenápadné a projevuje se to přízemními starostmi: nevolnosti, migrény, prvních pár kilo navíc, která mohou někoho, kdo svoje tělo hodně řeší, dost rozhodit. Pak se vám najednou rozzáří pleť, zhoustnou vlasy, zpevní nehty. Břicho přestane vypadat jako špek a začne vysílat jasný signál, že čekáte dítě. Všichni vás chválí, jak vám to sluší a gratulují vám k tomu, že jste minimálně jednou úspěšně měli sex. Chvíli je všechno super. Ale pak se ten zprvu abstraktní pocit začne konečně zhmotňovat.

Plnou vahou dolehne ve chvíli, kdy se z drobných kopanců stane protahování. Legendární snová scéna z filmu Vetřelci tane na mysli pokaždé, když cítíte, jak vám po stěně břicha zevnitř přejíždí malá noha nebo ruka. Pak je to najednou nejen cítit, ale také vidět zvenku a nakonec už dokážete nahmatat skoro přesný obrys dítěte. Zámotek už má konkrétní podobu a vy si s každým dnem víc a víc uvědomujete nejen to, že tam skutečně je, ale i blížící se realitu porodu, která může být různá, ale vždycky je dost špinavá a nikdy ne úplně bezbolestná.

Preference ohledně osobní formy, estetická funkce těla a třeba i intimita a libido se s postupujícím těhotenstvím rozpouštějí ve všeobjímající myšlence: Jsem lidský inkubátor. Dnů, kdy si připadáte jako Rihanna nebo pohanská bohyně plodnosti, je málo; většinu času se po ulicích valíte jako kopačák připevněný na dvou oteklých nohách, kýváte se z jedné bolavé kyčle na druhou a ani vás nikdo nepustí sednout v tramvaji. Nemůžu se dočkat, až ten kluk bude na světě a moje tělo – někdy přehlížené, někdy opečovávané, někdy nenáviděné – bude zase patřit jenom mně. Řekla bych, že když nastávající matky říkají „Už se moc těším na miminko!“, ve skutečnosti mají na mysli právě tohle.