V minulém dílu Deníku prvorodičů jsem psal, že podle populární (a stupidní) průpovídky se z rodičů v okamžiku narození jejich dítěte stanou neempatičtí sobci, kteří přestanou přemýšlet o společnosti a komunitě, a veškerou péči soustředí jenom na zajištění blaha vlastního dítěte. To se mi úplně nestalo, těsně před porodem – a pak samozřejmě i všechny ostatní dny po něm – mě ale potkalo něco jiného.
Vždycky jsem byl (od přírody, nebo výchovou, asi kombinace obojího) trochu neurotik. Moc dobře si pamatuju, že první návaly nervozity na mě padaly už s nástupem do první třídy, kdy jsme měli splnit banální úkol, představit se, někam jít a něco tam říct, někoho o něco poprosit. Postupně jsem se naučil být připravený vždycky na tu nejhorší variantu čehokoli a často jsem přemýšlel nad tím, co se stane, když udělám něco špatně, co si kdo pomyslí a jak mě odevšad vyhodí.
TIP NA VIDEO: Kdo má v roce 2023 nárok na rodičovský příspěvek?
Postupem let jsem se s tím samozřejmě naučil poměrně kvalitně žít, po cestě životem jsem nabral nějaké bazální sebevědomí a osvojil si nástroje, které moji neurózu účinně zmírňovaly. Samozřejmě ale nikam nezmizela: kombinování teoretických scénářů veškerých situací v hlavě, neustále zvýšená ostražitost, přemýšlení nad tím, že jsem v náhodné konverzaci vedené před měsícem mohl a měl něco říct jinak – to všechno se spíš stalo mojí přirozenou součástí, a to do takové míry, že jsem to dokonce začínal mít rád.
Přirozeně jsem tak čekal, že vrchol mojí dlouholeté kariéry neurotika nastane před porodem, což objektivně vzato byl nejdůležitější moment mého života a samozřejmě i moment, který může (na rozdíl od každodenních konverzací) v nejhorších případech skutečně dopadnout tragicky. Nervozita ale pořád nepřicházela, a to dokonce ani v okamžiku, kdy nám lékařka v termínu porodu oznámila, že bude lepší zvolit porod sekcí, a my jsme se tak s manželkou museli během několika hodin připravit na situaci, která nebyla v plánu.
Pořád jsem u toho čekal, kdy přijde ta paralyzující neurotická rána, pár desítek minut před teď už plánovaným porodem jsem ji vyhlížel s úplnou jistotou. Situace, kterou jsem si během uplynulých devíti měsíců představoval v podstatě každý den a kterou jsem měl mentálně stokrát v hlavě projetou, se ale nakonec smrskla na to nejzákladnější: pokud budou manželka a syn po porodu zdraví, na ničem jiném nezáleží.
A tenhle život v naprostém základu mi po narození syna už zůstal. Od prvních dnů doma, přes všechny pravidelné pediatrické a ortopedické kontroly až po přemýšlení nad výživou a spánkovým režimem, to všechno se řídí jenom jednou nutností: udržet oba naživu a spokojené. Představa, že bych se k tomuhle ještě měl zaobírat tím, co kdo řeší na internetu, co si o mně kdo myslí a jestli jsem někde neřekl něco špatně, je najednou úplně absurdní.
Stejně tak absurdní je, že bych měl být nervózní z komunikace s úřady nebo lékaři nebo že bych měl být zodpovědný za emoční stavy někoho jiného. Všechna tahle provozní každodenní nervozita poprvé v životě zázračně zmizela a nevypadá to, že by se měla v dohledné době vrátit.
Nahradily ji samozřejmě jiné pocity, hlavně vědomí, že už nikdy v životě nebudu dělat nic jenom sám za sebe a už pořád budou existovat lidé, jejichž život bude ovlivňovat to, jak žiju já sám. Ale tenhle druh nervozity najednou dává smysl. A přeskládání osobní hierarchie je nakonec to nejlepší, co se mi po porodu zatím stalo: je to klišé, dokud to sami neprožijete, ale zjistit, co všechno není důležité, je opravdová úleva. Hlavně pro neurotika, který měl celý život pocit, že je důležité všechno.
