Když jsem psala sloupek na dnešní den, bylo zrovna pondělí večer. Venku začínala letní bouřka, na stolku u křesla mi teplalo moje bio fairtrade cold brew a já se snažila silou vůle přesvědčit svoje orgány, že není nutné přestávat fungovat, byť mají pocit, že se všichni pozvolna upečeme. Už aby byla zima, spílám zhruba od března. A nechám toho zhruba v říjnu. Takhle se ta okurková sezóna dělat nedá! Obzvlášť, když se z lahví od okurek stal investiční materiál pro hipstery.
Když jste aktivní na sociálních sítích, brzy si zvyknete, že lidé hodnotí váš život z kusých útržků, co jim poskytnete. Alespoň já si zvykla. Když mi tak někdo na základě jednoho tweetu, jehož pozadí nezná, napíše, že dělám všechno špatně a že jsem tupá blbka, nijak mě to nevykolejí. K srdci si beru komentáře jen od lidí, na kterých mi záleží, které znám a kteří znají mě. Jeden z kamarádů, skoro soused a chlapcův bývalý spolubydlící (takže vlastně i můj bývalý spolubydlící) mi už takřka dva roky neustále opakuje, že jsem hipster. Dokonce prý neskutečný hipster. A protože v korporátu říkali, že mám dobrou sebereflexi, tak jsem se rozhodla nad tím zamyslet.
TIP NA VIDEO: Je libo svačinku hipsterských šampionů? Dejte si pečené avokádo s kimchi a marinovaným žloutkem
V prvé řadě jsem si musela vygooglit definici téhle subkultury, protože když to slovo slyším, automaticky se mi vybaví akorát muži v předraženém barbershopu čekající na svou pravidelnou týdenní údržbu vousů. Kdybych měla konkretizovat své nevelké znalosti o dané skupině, vyvstaly by mi na mysli věci jako chleba s avokádem za dvě stovky, matcha chai latté, dřevěný obal na nejnovějším iPhonu a do detailu vymazlený, rádoby ležérní outfit. Takový outfit pak musí být doplněný plátěnou taškou, která do světa křičí nějaký nicneříkající názor, jako třeba „Města lidem!“, nebo má na sobě tisk v podobě pokojových květin. A ještě se mi vybaví tetování – handpoke čáry všude po těle. Zkrátka a dobře, pod pojmem hipster si představím takový ten běžný mainstream pražských ulic.
Tahle moje představa mi nepřijde úplně lichotivá, a tak se pokaždé, když znovu slyším poznámku, že jsem hipster, trošičku naštvu. Po důkladném průzkumu prvních několika článků, které Google vyplivne na dotaz „hipster – co to je“, ovšem musím uznat, že do téhle škatulky zapadám víc, než jsem ochotna si přiznat. Odmítání mainstreamu a řazení jedinců do škatulek jakožto hlavní poznávací znamení původní hipsterské filozofie mě totiž přesně vystihuje. Celé gró tkví v tom snažit se být tak moc jiný, až jste úplně stejný jako všichni ostatní. Já a všechna moje handpoke tetování toto rozhodně splňujeme.
A tady se vracím k letnímu vedru a k tomu, proč jsem začala přemítat, jestli na kamarádových poznámkách o mém hipsterství přece jen něco není. Vypadá to totiž, že ne všechno na hipsterech si zaslouží přezíravý pohled. Zjevně je zajímají i témata jako udržitelnost, lokální výroba, kvalitní potraviny a podobné záležitosti s významem a příběhem. To je hrozně moc věcí.
Za poslední dny se mi podařilo vypozorovat, že zatímco mí drazí nehipsterští přátelé tráví krásné letní dny u vody nebo na gauči s větrákem, já doháním všechny společenské resty ze zimy. Moje pozornost se tak přesouvá od výroby domácích veganských mlék přes broušení a lakování starých, na ulici nalezených kusů nábytku až po návštěvy koncertů neznámých alternativních umělců. Večery pak společně s hipsterskými přáteli trávíme ochutnávkami domácí kombuchy, sdílením tipů na nejlepší antikvariáty a sekáče a swapováním květinových řízků. Musíte uznat, že dělat tohle všechno, zatímco je venku třicet stupňů a vy na sobě máte extra hřejivou flanelku, dělá léto takřka nesnesitelným.
Už aby byla zima.
