Adéla Elbel.

Adéla Elbel. Zdroj: Profimedia.cz

Adéla Elbel o vztazích: Konflikt může sblížit, není to honba za vítězstvím

Jsem od přírody temperamentní, energická, dravá, hlučná holka, která chtěla být odmalička kluk, protože jí přišlo, že holky mají nudnější život. S tátou se chodilo na výlety, do lesa a máma mezitím uklidila a navařila. Byla bych blázen, kdybych se pasovala do role nudné saturátorky něčích potřeb, říkala jsem si. Krásné předsevzetí. Ale vydrželo?

Táta vždy říkal: „Pojďte děti, necháme tady mamince klid. Když ji nebudeme rušit, půjde jí to líp od ruky.“ Na výletě bylo skvěle, hrály se hry, běhalo se, křičelo a skákalo přes kořeny stromů. Máma mezitím vše připravila, a když jsme přijeli, opravdu se spokojeně usmívala. Nechápala jsem a dodnes nechápu, jak jí tohle mohlo stačit. Vždyť tím si nic neužije, nevybije energii, dělá věci, které nikdo dělat nechce, a ještě je na ně sama, „aby měla klid“. Klid pro mě byl synonymem nudy a otravných činností. 

TIP NA VIDEO: Co dělat, když se u vás objeví úzkost?

Video placeholde

Naši se hádali výjimečně, ale zase pak s o to větší razancí. Zpětně si říkám, že by si lidé měli předem říct, jaké mají od vztahu očekávání, čeho chtějí dosáhnout a jak si v tom mohou navzájem pomoct a taky se toho pak opravdu držet. Že mezi našimi nebyla nijak zvlášť velká pohoda, si uvědomuji až teď, v dospělosti. Oba celkem tiše přecházeli své vlastní touhy a uzavírali se do svých světů. A to měli štěstí, že měli spoustu společných zájmů jako sport, zahrada a dovolené pod stanem, které jim nedovolily oddělit se úplně. I když společných… Po tátově odchodu už se k nim máma nevrátila. Takže se nabízí myšlenka, že s ním jen tiše přijala jeho zájmy a snažila se v nich chodit jako ve vlastních. Jenže tohle bývá celkem úrodné podhoubí pro konflikt. 

Jeden dělá to, co chce vlastně druhý, upozadí (často i před sebou) své představy, a když se pak někde něco začne sypat, neváhá to, co mělo být fajn, použít jako zbraň proti druhému. Ten naprosto nechápe, o co jde, a konflikt je na světě. Následné dospívání jsem strávila v celkem toxickém prostředí. Nechápu, co svedlo cesty mé mámy s otčímem, ale byla to jedna velká slepá kolej. Otčím byl čistokrevný despotický policista, který zřejmě očekával od života víc, než mu mohl kdokoli (a primárně on sám sobě) nabídnout. Z tohoto mámina tragického výběru se mi velmi brzy dostalo modelu, že láska je zraňující, ukřičená a svého druhu (u nás naštěstí jen verbálně) násilná. Že konflikt je stejně relevantní komunikační nástroj jako věta přací, jenže efektivnější, tedy více používaný. 

Hmm, široká škála, kde se můžou dva (a více) střetnout. U rodičů šlo o to, že se jeden snažil ke vší spokojenosti žít spokojený život druhého, ale sám si asi neuvědomil, že mu to nevyhovuje. Jediná činnost, kdy máma zůstala sama sebou, byly – kromě ambiciózní práce – úklid a vaření, kdy jsme s tátou vyráželi na výlety a ona zůstávala doma. To asi moc neuspokojí. U vztahu s otčímem nešlo o konflikt z nedorozumění. Kéž by tomu tak bylo. Tam šlo o záměrné direktivní prosazování jeho vlastních zájmů a názorů. 

Musela jsem se prostě bránit odjakživa. Obhajovat se. Dávat sama význam své existenci. A pořád přesvědčovat, že jsem hodna pozornosti. Mám díky tomu tvrdému prostředí dobrou schopnost sebezáchovy a vytrénovanou improvizaci, takže umím velmi rychle vymyslet plán B. To lidé s podobnými zkušenostmi obecně mívají. Jde vlastně o schopnost přežít v daném prostředí. Lidé vyrůstající v náročném a konfliktním prostředí pak často žijí ve vztazích, kde funguje podobný model. Model, který znají. Já jsem se po dospívání v téměř diktátorském područí logicky snažila už nikdy žádný další konflikt nezažít. Utíkala jsem od světa, kde bych mohla narazit na lidi, vypínala jsem se při interakcích a snažila se, ať je všem okolo fajn a hlavně ať už není žádný konflikt. 

V dlouhodobějších vztazích jsem se tedy začala rozpouštět, jen aby nevznikl konflikt. Dělala jsem, co se dalo, abych saturovala jiné. Ha, takže jsem se od mámina modelu moc neposunula, co…? Ale pak jsem se postupně naučila se konfliktu nebát. Ne že bych do něj šla hned po hlavě, i když moje horká hlava někdy podobné náznaky má. Ale došlo mi, že konflikt umí i posouvat. A že dobře zvládnutá konfrontace umí otevřít důležitá témata a posunout věci k lepšímu. Bez konfliktu, ve stojatých vodách, mezi odpojenými lidmi, vztah stagnuje. Mám na mysli samozřejmě situace, kdy má spor racionální základ, a kdy nejde o směšné žabomyší války. Konflikt i hádka vyžadují jistý um a schopnost sebeovládání, jinak se dostaneme do bažin iracionálních zkratů bez relevantních argumentů, kterými jen ubližujeme. 

Takže pokud vás něco ve vztahu partnerském či jiném trápí, hlavu vzhůru a pojďme se pohádat na úrovni! To znamená: Připravme druhou stranu, že o tom chceme mluvit. Není dobré překvapit ze zálohy. Mějme pak dobré argumenty, nesklouzávejme k urážkám a malosti, vysvětleme, proč to chceme řešit. A hlavně zdůrazněme, že celá tahle debata není sportovní zápas, v němž se hraje o vítězství, ale možnost, jak společně dosáhnout zlepšení, které bude ideálně pro obě strany přínosné. A poslední argument? Když se budeme v nějakém nastavení cítit dobře, bude nám lépe a bude menší prostor pro konflikty. 

Sloupek Adély Elbel vychází pravidelně v časopisu Moje psychologie. Aktuální i starší čísla si můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz. Doprava je zdarma!

Ilustrační fotografie
Ilustrační fotografie | Zdroj: Profimedia.cz