Ne, nespletla jsem se. Vím, jak zvláštně to zní – vždyť máme chtít přesný opak, ne? Sobec je přece nadávka. Být sobcem je špatné. Takže se logicky nabízí otázka: proč bys, proboha, chtěla být sobcem? Dejte mi chvíli. Vysvětlím.
Jakožto slušná česká dívenka narozená v generaci Husákových dětí jsem byla vychovávaná k poslušnosti a spořádanosti. A hlavně k naprosté nesobeckosti. Člověk, a ještě k tomu ženského pohlaví, má být přece důležitým a neindividualizovaným článkem ve společenském řetězci, který koná dobro a zbytečně nevyčnívá. Na základní škole jsme měli obří nápis od Komenského: Člověk nežije pro sebe, ale pro společnost. Takže logicky – co mohlo ze mě a mých vrstevnic vyrůst? Ano, služky.
TIP NA VIDEO: Víte, že MDŽ vznikl díky stávkujícím švadlenám?
Od dětství jsem slýchala, že nesmím myslet na sebe: „Rozděl se. Přece si tak velkou čokoládu nenecháš pro sebe? Nemůžeš být takový sobec.“ Když jsem dostala malou čokoládovou tyčinku, bylo to zase: „I o maličkost se musíš umět podělit, ať z tebe nevyroste sobec.“ A když jsem si nechtěla hrát s osamělou sousedovic holkou, protože se mi před dalšími dětmi posmívala: „Běž s Martinkou ven, přece nebudeš takovej sobec. Je to tvoje kamarádka.“
Slovo sobec pro mě bylo nejsprostější na světě. Největší životní prohra. Bála jsem se, že nebudu lidem dost dobrá, když se někdy zachovám tak, aby se to líbilo mně. Že bych si třeba sama snědla bonboniéru, co jsem dostala k narozeninám nebo si šla hrát, s kým chci, a ne s tím, kdo si pro mě přijde, jsem si netroufala. Hlavně nikoho neurazit. Děsila jsem se, že si na mě budou lidé ukazovat a opovržlivě mě nazývat sobeckou holkou. Navíc jsem hodně četla foglarovky, knihy o přátelství a pomoci mezi bližními, takže jsem došla k tomu, že základem života je být hodný na druhé a všem pořád pomáhat.
Takže jsem se dělila, pomáhala, chodila ven s dětmi, které bych možná sama do svého života nepustila, a myslela hlavně na blaho okolí. Postupně jsem sama sebe naprosto vytěsnila. Ještě aby mě pak někdo nazval sobcem, když budu dělat něco jen pro sebe, to tak! Spokojená jsem bývala až tehdy, když bylo spokojené celé mé okolí. K životnímu štěstí jsem potřebovala soulad a radost na všech okolních frontách. Pak až se rozhostil klid i ve mně. Jenže zkuste tohle žít.
Sebevědomí jsem neměla, protože když na sebe nemyslíte, těžko si pak sami sebe můžete vážit. A pro ostatní jsem tu prostě pořád byla. Kamarádka do nepohody připravená kdykoli zasáhnout. Myslela jsem si, že přátelství znamená pomáhat. Myslela jsem, že když budu já pomáhat jiným, oni pak zase pomohou mně. Že tohle je vztah. Takže jsem se pomalu rozpouštěla v saturaci okolí.
O tom, že stejný případ pak nastal při výběru partnera, jsem už napsala dost. Obecně k tomu jen dodám, že někteří lidé prostě chtějí být negativní a nechtějí si nechat pomoct. Vlastně se vás o pomoc neprosí. Jen jim vyhovuje vaše pozornost. Teda, nesmí být přílišná a nesmíte po nich nic chtít, ale když je litujete a nasloucháte jim, jsou šťastní. A vám nedochází, že právě krmíte energetického upíra. Že vlk se nažere, ale koza celá nezůstane, protože jí pomalu ubývají síly, když vidí, že její snažení nemá žádný efekt. Nepomáháte ani sobě, ani jemu. Jen plýtváte energií, kterou jste mohli obrátit na sebe. Jenže to nejde, nejste přece sobec… Ach, jak já bych chtěla svému mladšímu já říct, do jaké šílené konstrukce se to zaklelo. Že to prostě nebude fungovat, dokud nezačne myslet na sebe.
Vzpomínám si na dobu, kdy jsem se takovému myšlení učila. Řekla jsem svému tehdejšímu partnerovi, že bych něco chtěla. On odpověděl, že to bude tak, jak chce on: „Je to už roky, nikdy jsi nic nechtěla měnit.“ „No, tak už chci.“ „Tak to jsi pěknej sobec.“ Prásk mezi oči. Sobec? Já? To přece nejsem, když chci něco podle sebe. Trvalo mi ještě dlouho, než jsem pochopila, že pro sobce budu vždy sobec, pokud chci něco pro sebe.
Po životním poučení jménem rozvod, následných terapiích a sebepoznání jsem na sobě objevila jednu zajímavou věc. I když už se mám jakžtakž ráda, i když už vím, že mám myslet i na sebe, že štěstí mi nikdo jiný než já nepřinese, stále se obklopuju lidmi se sobeckými sklony. Už to nejsou ti frustrovaní energetičtí upíři jako dřív, ale stále myslí často hodně na sebe.
Jak je to možné, přemýšlela jsem. A došlo mi, že si navzájem vyhovujeme. Že já – i když jsem už zahodila své nastavení služky potlačující vlastní potřeby a ochotné kdykoli pomoci i na vlastní úkor – jsem stále nastavená dělat lidem v okolí radost. Že mě naplňuje, když jsou jiní šťastní, že se upřímně raduju z jejich úspěchů – a přesně to má sobec rád. A já mám zase ráda jejich neustálou sebelásku. Něco, co mně nebylo dáno. Jsem fascinovaná tím, jak na sebe dokážou myslet a říct si, co chtějí. Takže je to pro mě nesmírně inspirativní, byť to teda někdy není úplně příjemné. Ale život je o neustálém překonávání sebe sama a o práci na sobě. A já se chci zdokonalit právě v tomhle. Myslet primárně na sebe a umět si o to říct.
Taky jsem si uvědomila, že jsem si začala víc hlídat hranice – o to víc, oč jsem to nedělala dřív. Možná i víc sveřepě. Nebudu lhát, moje okolí se pročistilo jak ulice před blokovým čištěním. Většina odjela zaparkovat jinam, ulice se krásně vyčistila a pár aut tam přece jen zůstalo. V knize knih se píše: Miluj bližního jako sebe samu. To jsem měla slyšet jako malá. Jako sebe samu! Ne víc, ne méně. Neubližovat, ale nepotlačovat se. Život totiž není boj. Může být bezva. A to, když se poznáme, přijmeme a najdeme si lidi podobných zájmů a energie.
A nesobecky vám říkám: nečekejte, až pro vás někdo něco udělá. Nikdy se to totiž nestane. Udělejte to pro sebe sami. Buďte trochu sobci!
Sloupek Adély Elbel pravidelně vychází v časopise Moje psychologie. Aktuální číslo si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!
