Jakmile si člověk pomyslí, že už mu život ukázal svoje úskalí, že prošel těmi největšími strastmi a teď bude nějakou dobu jen lehce plout, pánbůh se zasměje a pošle mu školení, že takhle život, holčičko, nefunguje.
Tenhle sloupek píšu už něco málo přes rok. Vždy dostanu zadání, zamyslím se a napíšu, co z mého života mě k tomu napadne. Po několika měsících psaní jsem si všimla dost zajímavé věci. Vždy, když jsem dostala zadání k textu, to téma někde kolem mě celkem nápadně vyhřezlo. Nemyslím tím, že by se nutně mělo pokaždé dít mně (zas tak bohatý život, díkybohu, nemám), ale vždy se ochomýtne kolem a nabídne mi nový pohled na věc.
TIP NA VIDEO: Jak si poradit při záchvatu úzkosti?
Tentokrát je tím tématem psychická odolnost. Ha, tak k tomu už mám odžito dost! Co z toho šuplíčku si vybrat? Něco z nelehkého dětství po tátově smrti nebo z příšerného dlouholetého manželství, kde jsem měla možnost svou odolnost trénovat s každodenní pravidelností? Nakonec ale všechno přebila jediná věc, kvůli které jsem měla k tématu mnoho čerstvého materiálu a zkušeností.
Moje dcera v polovině ledna onemocněla. Co zprvu vypadalo jako střevní viróza, se po dalších peripetiích ukázalo jako postcovidový syndrom s velmi těžkým průběhem. V podstatě ze dne na den jsem vedle sebe měla místo zdravé holčičky nemohoucí dítě napojené na přístroje. Bylo to šílené. Léčba dlouho nezabírala a to člověka napadne za ty dlouhé hodiny a dny, kdy vedle ní bezmocně sedí, leccos. Teď, s odstupem, ale mohu trochu popsat, co se ve mně odehrávalo. Jak jsem reagovala? Jak moc jsem byla psychicky odolná? Jak jsem zvládala a zvládám zátěž s nemocí spojenou? A obstála jsem sama před sebou?
Vlastně bych to celé rozdělila do dvou fází. První fáze byla strach před tím, než léčba zabrala a dceři se začalo dařit lépe. Tahle fáze ale bohužel trvala déle než týden. Když vám dítě chřadne pod rukama a pak už ani nevnímá, co se kolem něj děje, je to pro vás šílenství a bezmoc. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje strach a stres mi zablokovává mozek. Fyzicky jsem v něm vnímala tu blokádu, to mravenčení po celém zátylku. Říkala jsem si ale, že to musím zvládnout. Že tu pro ni musím být co nejvíc ready.
Pokusila jsem se o co největší sebezáchovné manévry: hodila jsem svoje tělo do úsporného režimu. Zakázala jsem si negativní myšlenky. I ostatním. Když mi někdo psal lítostivě, tvrdě a s nadějí v hlase jsem ho odpálkovala, že to bude dobrý. Neměla jsem sílu připustit si, že by nebylo. Chodila jsem běhat, kdykoli to šlo. A protože jsem měla čas jen v noci, chodila jsem aspoň tehdy. Tělu jsem nařídila úspornou dietu. Jedla a pila jsem jen to nejnutnější, abych ho zbytečně nezatěžovala. Zakázala jsem si alkohol, který by mi vůbec nepomohl. Prostě jsem se snažila být co nejsilnější nejen pro dceru, ale i pro sebe a další členy vyděšené rodiny.
Dceři se pomalu dělalo lépe a můj stres se spolu s tím uvolňoval. Bála jsem se, aby to někde nevhodně nevysublimovalo. Občas jsem reagovala na okolí podrážděněji, protože mě prostě v tu chvíli nezajímaly jejich malichernosti. Ale nic hrozného. Vzhledem k míře nahromaděného stresu jsem si říkala, že jsem to zvládla skvěle.
Druhá fáze nastala po propuštění dcery z nemocnice. Nazvala jsem ji obdobím trpělivosti s obavou. Dcera byla po třech týdnech na kyslíku naprosto zdecimovaná. Tělíčko přišlo o imunitu a o svaly. Většinu dne ležela a bylo jasné, že se bude dlouho dávat dohromady. A v tuto chvíli přišlo na lámání chleba mé odolnosti. „Krizi jsme zvládli, ale teď bude týdny doma, nesmí onemocnět a kroky k návratu do normálu budou velmi pozvolné. A já se musím ztišit. Myslím vnitřně ztišit,“ opakovala jsem si. Člověk totiž čeká, že po nemoci to jeho energické dítě zase vyskočí a na všechno se rychle zapomene. Prognóza lékařů taková ale nebyla.
Pro tuto druhou fázi, kdy už mi došlo, že vše nebude tak, jak očekávám já, jsem si musela nastavit jiný režim:
Být realistkou. Moje povaha inklinující k idealismu musela uhnout realitě. Připomínala jsem si, že zázraky se mohou dít, ale je důležité se k nim neupínat, protože pak to člověka jen zbytečně frustruje.
Myslet na sebe. Zní to zvláštně, ale právě tehdy byl čas na to, abych si sama sebe víc vážila a podle toho se k sobě chovala. Abych si uvědomila, co mi pomáhá a co naopak ze života odstranit. Abych byla co nejspokojenější sama se sebou. Jen tak totiž člověk může dávat dál.
Ztišit své emoce. Musela jsem se rychle naučit být pokorná k okolnostem. Uvědomit si, že ostatní nejsou ve stejné situaci, neprožili takové trauma, a tak se nemusejí umět na mě naladit. A je to v pořádku.
Hledat malé radosti. To zní jak z nějakého sociálního románu, ale tahle fáze mi ukázala další rozměry života. Život se nemusí žít jen v rozletu, i v odpočinkové fázi se dá objevovat.
Nelitovat se. Prožít si pocity, ale neutápět se v nich. A hledat spíš to, co mi přináší radost.
Podle buddhismu je život cesta utrpením. Já tohle pojmenování nejsem ochotna přijmout. Podle mě je život úhel pohledu na události. Má být snahou žít co nejlépe podle vlastního nastavení. Říká se, že silnější lidé jsou užitečnější. Nejen fyzicky, ale i psychicky silnější. A já tomu věřím. Když je něco přínosem pro vás, cítíte se líp a pošlete to dál. Takže snaha o co nejlepší verzi sebe samého zvyšuje psychickou odolnost a pomáhá nejen vám, ale i vašemu okolí. Tím by se člověk měl o sobě poučit a z každé krize vyjít silnější.
Článek vyšel v březnovém čísle časopisu Moje psychologie. Aktuální vydání si můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!
