.

. Zdroj: archiv Kamila Boudová

Kamila Boudová zpomaluje módu, ale i svůj život. Jak žít ve stylu slow-fashion?

Její jméno je spojeno s pojmy jako udržitelná móda, s akcemi SLOU DAYS, dvěma knihami Falešná Pařížanka nebo s časopisem Slou Magazín. Jeden projekt střídá druhý a zdá se, že tahle žena se nezastaví. Možná kdysi, ale teď zjišťuje čím dál víc, že je čas zpomalit. Méně a pomaleji je teprve opravdu víc. Proč se k této změně Kamila odhodlává a nezavírá si tím dveře do světa úspěchu? Máte se i vy zpomalení bát? Přijdete o něco, nebo naopak získáte?

Proč zpomalit, když je kolem nás tolik šancí, možností a výzev?

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit kontraintuitivní pravdu, a sice, že teprve když zpomalíme, život začne být opravdová jízda. Možná by se to dalo nazvat vědomým životem, kdy jsme v roli kočího a ne kusu hadru, který je vláčený všemi těmi šancemi, možnostmi a výzvami. Když zpomalíme, uvědomíme si, které z nich jsou tu opravdu pro nás, a potom si je užijeme místo toho, abychom jimi jen prosvištěli cestou za dalšími šancemi, možnostmi a výzvami.

Jak poznáme, že žijeme rychle?

Pocit shonu a časté opakování věty: já nic nestíhám, je toho na mě moc. Rychlý život se na nás samozřejmě podepisuje i fyzicky – vysoký tlak, pocit únavy, vypadávání vlasů. Někde něco zanedbáváme pro výsledky a výkony.

Schválně, kdy jste naposledy ODPOČÍVALI? Tím nemyslím válení se u televize z vyčerpání. Kdy jste se naposledy věnovali třeba kreslení, čtení knížky, zdobení bytu. Když žijete rychle, při každé činnosti už myslíte na to, co všechno je ještě potřeba udělat. Když zpomalíte, naplno prožíváte to, co právě děláte. Víte, že na všechno máte dost času.

Kdy jste si to uvědomila vy, že je čas zpomalit?

Zpomaluji ve vlnách už několik let. Jednou to byla má dcera, kterou jsem nechávala ráno s tatínkem, abych mohla chodit na půl šestou do kanceláře, a ona z toho byla moc smutná. Byl jí asi rok. Do toho i mé tělo mi dávalo bolestí hlavy jasné signály, že být maminkou ročního dítěte, učitelkou, spisovatelkou a úspěšnou podnikatelkou není tempo, které by se mu zamlouvalo. Když byly dceři dva roky, byla jsem na mentoringu u zakladatelky a šéfredaktorky dvou časopisů s ambicí rozjet vlastní projekt podobné velikosti. Pavlína mě zpomalila během dvou hodin společně stráveného času: Kamilo, máte dvouletou dceru. Učíte, píšete, pořádáte event. Tohle můžete dělat, až vám dcera trochu odroste, teď se věnujte jí.

Mnoho lidí si uvědomuje, že je čas zpomalit, ale často se objevuje strach, že nám toho hodně uteče? Vy jste takový pocit neměla?

Určitě. Denně se mi v hlavě ozývá „měla bys tohle a měla bys tamhleto.“ V poslední době jsem už spíš zvědavá, co se stane, když neposlechnu. Když neudělám, co bych MĚLA, a budu věnovat svůj život tomu, co CHCI. Protože buď mi utečou večírky s lidmi, s kterými si vlastně nemám co říct, nebo mi uteče dětství mé dcery. Například. Nebo mi uteče půl hodina, kdy si můžu opřít nohy o zeď a koukat do stropu a jen tak dýchat a být vděčná za život.

Dříve jste toužila po velké kariéře v módním průmyslu, uvědomila jste si ale, co za ním stojí, a rozhodla se to změnit. Co všechno jste opustila? Nebála jste se, že si zavřete svou pracovní cestu?

To bylo velmi dlouhé a velmi bolestivé období mého života. Měla jsem pocit, že všechny zklamu, nejvíc sebe samu. Že jsem si vytyčila cíl „někam to dotáhnout“ v módním průmyslu, všem dokázat, jak jsem skvělá a schopná, a najednou jsem pochopila, že jsem si opřela žebřík o špatnou zeď a že tam vůbec nechci lézt. Já jsem se nebála, že si zavřu pracovní cestu. Já jsem věděla, že tam jít nechci a nemůžu, i když mi trochu trvalo si to přiznat. Já jsem se bála, že už nikdy nenajdu žádnou jinou. Že to aspirační vakuum bude se mnou už navždy, že už budu do konce života jen ležet na zemi, zírat do stropu a poslouchat pořád dokola audioknihu Čtyři dohody. Z dnešní perspektivy vím, že jsem opustila vězení ve své hlavě. To jsem opustila.

Jak se Vaše vidění světa odráží v každodenním životě? Jste maminkou tříleté holčičky, jaký model světa jí předáváte?

Tak na tohle nějak nedokážu odpovědět. Pro mě je šetření vodou a elektrikou a třídění odpadu samozřejmostí. O matce zemi mluvím jako o bytosti, a když Polinka nechává třeba téct vodu, tak jí říkám, že je to plýtvání a že matka země pláče. Před každým jídlem spolu zpíváme písničku z filmu Cesta do lesa a děkujeme za jídlo, které nám matka země dala. Je to trochu ezo, já vím, ale prý už někde existuje zákon, kde je matka příroda brána jako bytost, a je tak chráněna v justičních řízeních.

Mnohem větší téma pro mě ve výchově je model ženy, který své dceři předávám. Od těhotenství to pro mě začalo být mnohem aktuálnější téma. Jako ženy jsme hodně formované postavou našich matek. Ačkoliv chceme v životě možná spoustu věcí dělat jinak, nevíme jak. Viděli jsme od dětství jen jeden model, a i když ho v mnohém třeba nechceme opakovat, nic jiného prostě neznáme. To je můj aktuální Everest. Žít jako žena ve své síle, ne jako oběť, ne jako matka, která se obětuje pro své děti a svou rodinu.

Mluvíte veřejně o nepříjemnostech, které ve světě fungují, jak jim čelíte v soukromí?

Soustředím se na potěšení. Kam myšlenka, tam energie. A přijetí toho, že svět je duální. To mi pomohlo asi nejvíc. Pochopit, že svět je duální. Je tma, je světlo. Jedno není horší než druhé. Je bohatství, je chudoba. Je dobro, je zlo. Jedno bez druhého nemůže existovat. Je slast, je bolest. Přijímám svět v jeho dualitě. Nesoudím ho.

Pojďme zpomalit. Máte nějaký tip, jak by měl vypadat náš první krok? Čím začít?

Můj nejmilejší tip je: 20 minut si každý lehněte a opřete si nohy nahoru o zeď. Prý se tím i hubne! Udělejte to jako první věc hned po příchodu domů. I když je tam čurbes, i když máte vařit večeři a dělat s dětmi úkoly. První, co udělejte, lehněte si a dejte svému tělu odpočinout, chod domácnosti řiďte z horizontální polohy. A potom si kupte knihu SLOU, třeba vás v ní zaujme nějaký další tip, jak zpomalit, jak o tom moderním životě začít přemýšlet trochu jinak.