Lidé, kteří spáchají sebevraždu, tady po sobě ve většině případů zanechají rodinu a blízké, kteří jsou tímto činem postaveni před nesmírně náročný úkol: najít pochopení pro sebevraždu jim drahého člověka a smířit se s jeho definitivní ztrátou. Dá se to vůbec všechno zvládnout? V rámci aktuálního dílu projektu O čem se mlčí jsem si o tom povídala se šestačtyřicetiletou Olgou, kterou – s jejich dvěma malými dětmi – tímto způsobem opustil její životní partner.
„Žili jsme normální, celkem spokojený život se dvěma dětmi, tady v tom bytě,“ začíná svoje vyprávění Olga s tím, že vůbec neměla tušení, že její partner Pavel uvažuje o sebevraždě. „Tenkrát jsem vůbec žádné signály neviděla, vůbec nic jsem netušila. Normálně si žijete, milujete se, myslela jsem si, že s ním budu do konce života, a pak jsem se jednoho krásného dne vrátila s dětmi z procházky domů a našla jsem ho tady oběšeného,“ vzpomíná na strašný okamžik Olga. „Byl to pro mě naprostý šok. A i teď, po sedmi letech, je to ve mně pořád zapsané. Nic tak strašného jsem v životě nezažila, byl to vrchol hrůzy,“ vzpomíná Olga. „Pak jsem měla samozřejmě dost času přemýšlet o tom, jestli mi něco naznačoval, jestli jsem ty náznaky brala dostatečně vážně, jestli jsem mohla dělat něco pro to, aby k tomu, že si sáhl na život, nedošlo,“ přemýšlí nahlas Olga s tím, že se dostavily výčitky a pocity viny za smrt jejího partnera. „Pořád jsem žila v temnotě toho činu,“ popisuje.
„Dlouhou dobu jsem se snažila pátrat po tom, proč Pavel sebevraždu spáchal. Byly to starosti s penězi? Chvílemi jsem totiž vydělávala víc než on a možná mohl mít pocit, že jako živitel rodiny selhává. Vyšlo najevo, že se i zadlužil, ale nebyla to taková suma, která by nás zásadním způsobem existenčně ohrožovala,“ přemítá Olga a dodává, že Pavel byl povahou introvert, chvílemi zvláštní, jako by nepatřil do tohoto světa. „Nikdy se mi nesvěřil, že by třeba trpěl depresemi či ho něco trápilo. Jen v rámci jedné naší hádky mi řekl, že už má všeho dost, ale to jsem nebrala fatálně, protože jsem z rodiny, kde temperamentní maminka takovéhle věty zvolávala často, aby podtrhla dramatičnost situace. Nikdy to ale nebylo míněno vážně. Dodnes mi není jasné, co musel prožívat. Prostě nevím. Je hrozné, když vás tady někdo zanechá s pocitem, že jste nebyla dostatečně pozorná partnerka… Přišlo to jako velká rána se spoustou otázek. Vůbec si nedokážu představit, jak bych dopadla, kdybych neměla děti. Byly to děti a práce, co mi pomohlo přežít na bázi každodennosti.“
Největší oporou v těžké situaci jí kromě rodiny a přátel byli také terapeuti z Poradny Vigvam, která pomáhá vyrovnat se s úmrtím blízké osoby. „Docházela jsem tam hlavně kvůli dětem, kterým bylo tenkrát čtyři a pět let, aby si to všechno v sobě zpracovaly a nenesly si dlouhodobé trauma,“ dodává s tím, že s dětmi o všem mluvila velmi otevřeně v tom smyslu, že táta už nemohl žít dál, ale že věří, že duše neumírají a opět se všichni znovu setkají. „Samozřejmě že nevím, jestli se u nich v pubertě nevynoří nějaké otázky, ale já s nimi mluvím o všem na rovinu a není mezi námi žádné tabu.“
I jí samotné ve Vigvamu hodně pomohli – i v tom ohledu, že jí neustále opakovali, že jako partnerka není a nemůže být partnerovi psycholožkou, že je normální, že má výčitky, ale že nemohla nic dělat a nemá se vinit. A že tomu má dát čas. „Čas je mocný léčitel, ale stejně je to velmi těžké. Ta vina a výčitky jdou s vámi pořád,“ přiznává Olga. „Co mi dál pomáhalo, bylo, že jsem se tady po večerech modlila za odpuštění a za Pavla. Jsem věřící, ale nevím, kam bych se přesně zařadila. Vždy jsem věřila na karmu, na reinkarnaci. Věřím, že tady nejsme náhodou a že smrt je jen bránou k dalšímu životu. Věřím ve spravedlnost světa a v to, že funguje, akorát je rozprostřena v takové časové rovině, která pro nás není uchopitelná. Nic se ve světě neztrácí a vše, co uděláme, se nám jednou vrátí.“
Poradna Vigvam zprostředkovává odbornou pomoc těm, kteří se potřebují vyrovnat se smrtí blízkého. Zároveň nabízí kurzy pro odborníky, kteří se ve své profesi se smrtí běžně setkávají. Jedním z poslání Poradny Vigvam je zbavit témata smrti nálepky tabu a podnítit ve společnosti debatu na téma nevyhnutelných ztrát, které k životu patří.
O Poradně Vigvam
V rámci vyrovnávání se se situací navštívila Olga také psychiatra, který jí nabídl antidepresiva. „Ta jsem ale odmítla, protože si myslím, že všechny moje emoce a zármutek musely jít ze mě ven. Nechtěla jsem se utlumit, ale naopak jsem si chtěla dovolit truchlit, a to byla i jedna z důležitých věcí, které mi říkali ve Vigvamu – člověk si musí dovolit truchlit a rozloučit se se svým blízkým. Rituály jako pohřeb jsou nesmírně potřebné a důležité bylo, že na něm samozřejmě byly i naše děti, které se také tímto způsobem musely rozloučit se svým tátou,“ upozorňuje Olga.
Vzpomíná, že pro ni samotnou bylo jedním z nejsilnějších okamžiků rozloučení, když rozptylovala Pavlův popel na místě, které měli rádi. „Půlku jeho popela jsem slíbila dát jeho mamince, ale najednou jsem cítila, že by bylo strašně špatně popel dělit, že to musím udělat tak, aby byl jen na jednom místě. Udělala jsem takový rituál na rozloučenou a ve chvíli, kdy jsem popel rozptýlila, ze mě spadla jakási tíha. V noci jsem měla sen, jako bych ho osvobodila. Konečně jsem měla pocit, že jsem něco udělala dobře. Bylo to ulevující. A postupem času se moje prožívání začalo trochu posouvat a začala jsem se pomalu vzpamatovávat,“ vypráví Olga a dodává, že je důležité člověku, který odejde ze světa, posílat hezké vzpomínky. „Posílat lásku, a ne výčitky, protože jeho duše to moc potřebuje. Snažila jsem se vybavovat si to hezké, co mezi námi bylo, a to mu posílat, aby se jeho duši odlehčilo. Mělo to efekt, protože mně také potom bylo líp. Je důležité absolvovat rituály, modlit se, zapalovat svíčky, myslet na člověka v důležitých okamžicích, jako jsou narozeniny, Vánoce… a odpustit mu ten čin, aby i jemu tam nahoře bylo odpuštěno, a konečně odpustit i sobě.“
Podle Světové zdravotnické organizace každý rok spáchá sebevraždu 800 tisíc lidí – to je jeden člověk každých 40 vteřin. V Česku je to několik tisíc ročně, statisticky čtyři lidé denně. Dá se vůbec vyrovnat se ztrátou blízkého člověka, který spáchal sebevraždu? Jak proces truchlení probíhá? Je možné blízkému člověk včas pomoci, aby nedošlo na nejhorší? O tom si terapeut a moderátor Honza Vojtko v novém díle pořadu O čem se mlčí povídal s Mgr. Sylvií Stretti, Ph. D., ředitelkou a zakladatelkou neziskové organizace Poradna Vigvam, a s krizovým interventem Janem Kaňákem. Celý rozhovor si můžete pustit ve videu v úvodu článku.
O čem se mlčí: Když žití bolí
„Myslím si, že když někdo prožívá deprese a uvažuje nad sebevraždou – protože u Pavla to podle mě byly deprese – měl by to dotyčný rozhodně říct a začít to otevřeně řešit, protože paseka a neštěstí, které to nadělá lidem, kteří tu zůstali, jsou nepředstavitelné. Možná se člověku v tu chvíli uleví, ale podle mě, když už se tady na světě člověk ocitne, tak je to z nějakého důvodu a má život žít, sám si ho nedal a sám si ho brát nemá. I když samozřejmě respektuji, že když je někdo v takové tíživé životní situaci, je to neuvěřitelně těžké. Ale určitě existují cesty, které musíte vyzkoušet, než učiníte tento krok. Trápí mě, že Pavel neřekl: Olgo, je mi zle, nezvládám to, potřebuju pomoct. Těm, kdo uvažují o sebevraždě, bych přála, aby si nějakým způsobem vyzkoušeli nechat si pomoct, než aby udělali to nejhorší. Ten čin je strašný z hlediska toho, co napáchá. Ta bolest je strašná a nezmizí jen tak. A to bohužel člověk, který se chce zabít, vůbec není schopen nahlédnout, protože je příliš zaměřen na to, co trápí jeho. Zamává to ale se životy spousty dalších lidí. Každá smrt námi otřese, ale takováhle, když si říkáte, že ten člověk mohl žít dál… Lidé by prostě o svých pocitech a o tom, co prožívají, měli mluvit, protože se dá vždy něco dělat,“ upozorňuje Olga.
„Může to znít blbě, ale ve finále mě tahle zkušenost neuvěřitelně posunula a otevřela mi oči – přesně podle hesla, co tě nezabije, to tě posílí, i když bych se tedy mnohem raději posunula jiným způsobem. Obrátila jsem se k sobě a snažím se být šťastná z maličkostí. Nějakým způsobem mi to ulehčilo pohled na smrt. Není pro mě už tak děsivá. I když je to celé strašné, tak mi to ukázalo spoustu věcí – o mně, o hodnotách, o tom, co jsem v Pavlovi všechno měla, a nevážila si toho nebo jsem na to přišla, až když jsem to ztratila… Myslím si, že ten klíč na překonání strastí života má každý v sobě, všechno je v nás a tahle šílená událost mně v jistém smyslu pomohla lidsky vyrůst,“ uzavírá Olga.
Pořad O čem se mlčí vzniká ve spolupráci s časopisem Moje psychologie. Aktuální číslo si můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce – a doprava je zdarma!
