Kdo by nemiloval Vánoce? Jsou pro nás každoročním ukotvením, důvodem se zastavit a vydechnout si, příležitostí k setkávání s našimi milými i k zamyšlení se nad tím, co je pro nás v životě radostné. Prosincové svátky jsou zkrátka obdobím, kdy se více než kdy jindy zaobíráme podstatou slov jako vděčnost či pokora. Na druhé straně ale dobře víme, že Vánoce v sobě nesou jistou emoční náročnost.
Období linoucí se od podzimních dní až do začátku nového roku vybarvuje barevnou paletou nejen venkovní krajinu, ale i náš vnitřní barometr očekávání a tužeb, jak bychom měli co nejsprávněji vnímat a prožívat nejradostnější dny závěrečné části roku. A právě tady se chytáme do své vlastní pasti. Dohánějí nás naše vzpomínky na minulost mnohdy výrazně přelakované narůžovo. Ozývají se naše usilovná zbožná přání (Opravdu se všichni sejdeme, i když žijeme na různých kontinentech? Opět zasáhnou covidové uzávěry nebo jiná vyšší moc?), přepadají nás společenské a rodinné tlaky (kdo, kdy a s kým se doopravdy sejde a co je bezpečná délka jedné návštěvy, než si začneme vyčítat volební preference, vztah k masitým pokrmům a minulé investice do nemovitostí).
TIP NA VIDEO: Jak vypadají Vánoce v průměrné české rodině?
Vánoce se tak stávají téměř povinným výročním auditem našich pocitů, emocí, vztahů, zisků a ztrát. Seznamy dárků, receptů, úkolů, úklidů, návštěv se vrší a kupí. A pak nás najednou dožene přemýšlení, smutek nad tím, kdo z rodiny a blízkých tento rok odešel navždy, kdo se rozvedl, kdo je zrovna sám. A ti, kdo zbyli, už možná netouží trávit čas u společného stolu, pod jednou střechou, mají-li možnost zcela svobodného výběru aktivit po vlastní ose.
Podle Americké psychologické asociace čtvrtina těch, kteří slaví Vánoce, zažívá v době svátků extrémní stres. Příčinou je nedostatek času na všechny zamýšlené aktivity, vnímaný nedostatek peněz, tlak spojený s obstaráváním dárků. Podle studie je to také období, ve kterém nás s větší pravděpodobností postihne infarkt a na severní polokouli také SAD (seasonal affective disorder) spojený s nejkratší dobou slunečního svitu a mnohdy velmi nízkými teplotami.
Pod tlakem je naše mentální i fyzické zdraví, protože výrazně vybočujeme z obvyklého normálu společenských kontaktů, závazků, nárazově zvyšujeme množství zkonzumovaného jídla a alkoholu v kombinaci s nedostatkem pohybu i spánku. Podle psychologů nás také provází Pollyannin princip, kdy máme tendenci si vyvolávat v paměti jen pozitivní a optimistické vzpomínky spojené s těmito svátky, časté tvrzení toho, že krásu dětských Vánoc už v dospělosti nic nepřekoná. Velmi často jde o pokřivené obrazy naší minulé reality, jelikož vyzdvihujeme jen ty pěkné výjevy, které ovšem nemusejí mít se skutečností vůbec nic společného, neboť nás naše paměť jen obyčejně klame.
Pro mě osobně Vánoce stále fungují jako laboratoř, lakmusový papírek pevnosti či křehkosti vztahů, jako interkulturní vzdělání, trhlina v čase, příležitost si uvědomit své vlastní stereotypy a předsudky, možnost přemýšlet o rodinných vzorcích a nepřekročitelných stínech, dogmatech i radostech. Několikeré Vánoce jsem kvůli zahraničním cestám i přátelům z různých koutů světa trávila mimo okruh své původní rodiny. Byly to zážitky více formativní, než bych si původně myslela, a nikdy předtím bych se nenadála, jak hluboký význam pro mě tyto svátky nesou. Materiální stránka, chirurgicky přesně servírovaná, pro mě byla často zásadní, i když jiní by mohli namítnout, že to jsou právě ty povrchní záležitosti a nepodstatné momenty celých svátečních dní.
Ale mohou vůbec existovat pravé Vánoce bez vanilkových rohlíčků a lineckých kytiček, smaženého kapra ve tvaru podkovy, polévky se sušenými hříbky nasbíranými minulé léto, stromku ozdobeného podle jasně daného mnohaletého postupu se zašmodrchaným řetězem světel, bez kolečka návštěv spojeného s výměnou krabic cukroví, cídění stříbrných podnosů a příborů, zapalování svíček a františků, krájení jablek, pojídání oschlých chlebíčků před televizí, žehlení slavnostních košil, zachraňování propálených ubrusů, zpívání koled a recitování básniček a aranžování betlémů?
Každý, kdo si bez druhých neumí představit vánoční čas a rád ho s nimi také prožívá, s sebou přináší jasnou představu o tom, jak by se měl sváteční den nebo dny odvíjet. Třeba chcete strávit Štědrý večer na pláži nebo si vytvořit úplně jinou, novou tradici, hlavně nedělat nic stejně, jako tomu bylo doposud, vyhnout se všemu, co by jakkoli připomínalo minulost. Podle psycholožky Barbary Fiese ze Syracuse University v USA se rituály vyvíjely tak, aby rodinu ochraňovaly od vnějších vlivů industriálního světa, který by ji mohl negativně ovlivňovat a rozdělovat. Sváteční tradice tak působily a působí jako velmi stmelující prvek a rituály, které považujeme za nejpodstatnější, jsou ty, které jsou velmi unikátní pro každou jednu rodinu.
A i přesto, že rituály dotvářejí sváteční harmonii, mohou energii také výrazně odčerpávat. Neměli bychom zapomínat, že všechny tradice vyžadují spoustu příprav a práce, většinou mnohem více, než si hosté uvědomují, a zaberou více času, než je potřeba na to, abychom si oblékli sváteční šaty. A to všechno samozřejmě vytváří stres. Jestliže všechno připomíná metaforickou procházku po minovém poli, možná už nadešel nejvyšší čas rituál opustit, protože pak je to jen rutina beze smyslu. A nezapomínejte, že Vánoce patří jen vám. Udělejte si je přesně takové, jaké je chcete mít. S vašimi vlastními rituály či s těmi nejtradičnějšími, jaké se k těmto svátkům vážou.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie. Aktuální číslo si můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce – a doprava je zdarma!
