.

. Zdroj: Profimedia.cz

Terapie pohádkou: Co nás mohou příběhy z dětství naučit o této době?

Vypravit se do nitra pohádky je možná ta nejdobrodružnější cesta, která může vaši duši potkat. Co když je pohádková čarodějnice možná v reálu klidně vaše psychopatická šéfová? Objevte terapeutické kouzlo pohádek.

Tuhle jsem se dívala na terase na západ slunce. Do světla nekonečného nebe začal padat soumrak v podobě divokých temných mraků, černých cárů, které stále rychleji pohlcovaly den s jeho září. Trochu zlověstný obraz, u kterého jsem si okamžitě vzpomněla na Nekonečný příběh, svou oblíbenou filmovou pohádku z dětství. Říši fantazie v ní postupně pohlcovala nicota, jejíž mraky vypadaly téměř totožně.

Začalo mě napadat, jestli právě teď jako společnost nesvádíme boj s nicotou v podobě prapodivné infekce, která šíří strach a nejistotu a je velmi snadno zneužitelná, což ohrožuje víru v dobro, krásu, pravdu. Říše fantazie v Nekonečném příběhu představuje právě schopnost člověka věřit ve výše jmenované, a také ve své sny, ve své určení. V to, že jsme spolutvůrci života, že nejsme jen beznadějně vláčeni. Nazvala bych to tedy zápasem o víru, přičemž situace si teď možná od každého z nás žádá jasnější postoj ke svému životu. Co vlastně v Nekonečném příběhu obdařilo Říši fantazie novou silou, takovou, že se z posledního zbylého zrnka dokázala zase rozrůst? Stalo se to díky tomu, že hlavní hrdina Bastien, obyčejné lidské dítě, kterému umřela máma a jeho duše kvůli tomu začala podléhat beznaději, dal královně Říše fantazie nové jméno. Jméno z vlastního příběhu, čímž i uvěřil, že je toho celého součástí, že kniha, kterou čte, je i o něm. Tedy že příběh Říše fantazie je i jeho vlastním. Na počátku bylo slovo, nemůže člověka nenapadnout… a zřejmě to napadlo i autora Nekonečného příběhu Michaela Endeho, o tom asi není pochyb.

A tak jestli teď zažíváte nějakou nejistotu či zklamání, zkuste zauvažovat, jaké nové jméno, slovo, by vám znovu dodalo odvahu a naději, kdybyste ho jako chlapec Bastien vyslovili nahlas. Přesně to je příklad, jak je možné léčivý potenciál pohádky naplno využít.

Jan Ježek a princezna Kožešinka

Každý z nás má co do činění s velkou knihou kolektivních vyprávění a příběhů, mezi které pohádky, ale také mytologické příběhy patří. Do duše začal jejich prostřednictvím nahlížet zakladatel analytické psychologie Carl Gustav Jung, který v nich viděl projev tzv. kolektivního nevědomí, tedy toho, co přesahuje osobní zkušenost jednotlivce. Zjednodušeně řečeno, v kolektivním nevědomí se setkávají naše společné pravzorce chování a prožívání. Jung v takovém přístupu k mytologii a pohádkám získal mnoho žáků a pokračovatelů.

Trauma sexuálního a emocionálního zneužití přibližuje Röhr přes pohádku o Kožešince, u nás dobře známou jako Princezna se zlatou hvězdou na čele. V ní si chce otec po smrti ženy vzít za ženu vlastní dceru.

Zásadní je v tomto ohledu třeba kniha Psychologický výklad pohádek jeho spolupracovnice, švýcarské psycholožky Marie-Louise von Franz. Mezi jinými ale s mýty a pohádkami krásně pracuje třeba další švýcarská analytička Verena Kast, Clarissa Pinkola Estés ve své knize věnované ženské duši Ženy, které běhaly s vlky, nebo německý terapeut Heinz-Peter Röhr. Ten ve svých skvělých knihách, dostupných i u nás, rozebírá přes pohádky bratří Grimmů hlavně těžší poruchy osobnosti a traumata. Hraniční poruchu osobnosti tak vykládá na příběhu Jana Ježka, chlapce, který se narodil s ježčími bodlinkami znemožňujícími bližší mezi lidský kontakt. Trauma sexuálního a emocionálního zneužití přibližuje přes pohádku o Kožešince, u nás dobře známou jako Princezna se zlatou hvězdou na čele. V ní si chce otec po smrti ženy vzít za ženu vlastní dceru. Ta ze strachu před ním prchá převlečená v kožíšku a ona i její budoucí královský ženich projdou mnoha peripetiemi, než se znovu ukáže její pravá identita princezny. Nic ale není ztraceno.

I princ v pohádce Železná kamna, na které Röhr vysvětluje narcistní poruchu osobnosti, je z dutého prostoru, který mu umožňuje vnímat jen sebe samého, nakonec osvobozen. Všechny tyto pohádky můžou člověku řešícímu podobný problém pomoci mu ho mnohem lépe a hlouběji, ale i s jistým odstupem nahlédnout. A co je nejdůležitější, nastínit možné řešení.

Pravý a nepravý hrdina

„Pohádky nikdo nenapsal, jsou obrazem kolektivní duše. Nemají autora, mají jen sběratele, a v tom je jejich síla. Pohádky jsou zkušenosti našich předků při setkání s archetypickým světem. Je to univerzální jazyk duše,“ upřesňuje pražský terapeut Lukáš Langer, který s pohádkami ve své praxi rád pracuje a studium psychologie zakončil diplomovou prací, v níž v zrcadle analytické psychologie rozebírá klasickou českou pohádku Neohrožený Mikeš a ukazuje na ní tzv. archetyp nepravého hrdiny.

Většina z nás tuto pohádku určitě zná – kovářský synek Mikeš jde do světa, rozhodne se zachránit tři zmizelé princezny, ale jeho parťáci Bobeš a Kuba ho při tom zradí, pokusí se vítězství vydávat za své. Právě oni podle Lukáše Langera představují archetyp nepravého hrdiny. Tady dodejme, že Carl Gustav Jung hodně pracoval s cestou hrdiny coby procesem individuace duše. Tedy toho, jak se člověk postupně stává jednotlivcem a dostává se ke své nejniternější, s ničím nesrovnatelné jedinečnosti, bytostnému Já.

A spousta pohádek může být právě skvělou mapou této cesty. Je to cesta, která má mnoho nástrah a momentů, kdy jde o všechno a od ztroskotání je jen kousek. Nepraví hrdinové jsou podle terapeuta Langera ty součásti duše, které si pod heslem „lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše“ chtějí vybrat tu nejpohodlnější cestu, bez práce, což duši může dovést na scestí a k posunu nevede.Pro naši dobu dost příznačné. A tady se dostáváme k další podstatné věci – u pohádek rozhodně nejde o to, vnímat jejich jednotlivé postavy coby od sebe oddělené, ale naopak jako složky jedné duše. Každý v sobě tím pádem máme hrdinu, ale i nepravého hrdinu. Dobrou královnu i macechu. Krále i černokněžníka.

Když vyrůstáte na ďáblovi, který vypadá jako rozverný čertík, je to obraz obrovské naivity. A pak můžete být hodně překvapeni, až se setkáte s nějakou temnotou, se stínem.

V procesu pochopení sám sebe jde o to zjistit, jaký prostor tyto postavy, archetypy, v naší duši zaujímají, jak se nám v životě projevují. Nám ženám bych pak především doporučila pochopit, že prince je nejlepší najít nejdřív ve své vlastní duši. Kolik by nám to často ušetřilo trápení. Většina z nás má také nějakou svou oblíbenou pohádku, třeba už z dětství. „Pokud vás nějaká pohádka silně oslovuje, pravděpodobně představuje nějakou archetypální konstelaci, ve které vy se zrovna nacházíte,“ říká terapeut.

A jak vypadá práce s pohádkami v jeho terapeutickém křesle? „Pokud klient pozitivně reaguje na symbolický jazyk pohádky, rád práci s pohádkou v terapii používám. Pohádka se tak může stát mostem k bolestivému místu v duši, jež nebylo možno oslovit přímo,“ vysvětluje Lukáš Langer. „A tak například chyba, kterou jsme už mnohokrát v životě zopakovali a nevíme si s ní rady, protože máme pocit, že se nám děje pořád dokola, se dá terapeuticky přenést na pohádkový motiv bludného kořene, se kterým je už možno kreativně zacházet,“ dodává.

Tanec v temnotách

S několika mými kamarády, kteří mají děti, jsem řešila, že novodobé pohádky k sebepoznání dětem moc dobře neslouží. Jsou tak nějak vykastrované, příliš politicky korektní, často v nich v podstatě chybí zápas dobra se zlem, což je na cestě k bytostnému Já zásadní. A tak mě napadá, jaká asi bude generace, která na podobných pohádkách vyroste? „To není vůbec dobré, to, co to dělá, je relativizace stínu. Když vyrůstáte na ďáblovi, který vypadá jako rozverný čertík, je to obraz obrovské naivity. A pak můžete být hodně překvapeni, až se setkáte s nějakou temnotou, se stínem. V takových pohádkách těžko najdete nějakou mapu, když zlo vyobrazují takto,“ uzavírá terapeut.

Další skvělé články najdete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší on-line trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!

Moje psychologie 12/2020
Moje psychologie 12/2020 | Zdroj: Archiv Mojí psychologie