Sama o sobě říká, že má ráda Junga i kolu. Přeneseně to znamená, že ji můžete znát nejen jako režisérku dokumentárních filmů o Berdychově gangu nebo o Václavu Klausovi, ale setkat jste se s ní mohli i jako s jednou z postav seriálu Osada. A nedávno dokonce vydala svoji první knihu s názvem Skutečná. Nejen z těchto důvodů je Petra Nesvačilová tváří únorového vydání časopisu Moje psychologie.
Loni jste byla v soutěži s dokumentem Vojna Ztohoven na jihlavském festivalu. Co bylo vaší motivací, že jste se pustila do jeho natáčení? Dodělala jsem film Zákon Helena a měla dvouměsíční pauzu, když přišel můj spolužák z gymplu, který je členem Ztohoven. A tak jsem šla točit s klukama. Mě by to asi samotnou úplně nenapadlo, ale teď jsem za to moc ráda. Jsem šťastná, že film vznikl. Přitom je to těžké téma. Politická témata jsou nejhorší, nikdo se jimi vlastně nechce zabývat. Je to náročné.
TIP NA VIDEO: Podívejte se na rozhovor s Petrou Nesvačilovou v pořadu Prostor X
Co prozrazuje tento dokument o české povaze? Určitě díky dějové lince kluků ze Ztohoven, že máme humor, nadhled a odvahu. A mimo tuto linku, že rádi soudíme. To nás strašně baví. Máme na všechno správný názor a rádi střílíme hned od boku. Dobře to vidíte na Facebooku, to je fenomén. Co je zase ale na druhou stranu dobré, že se můžeme učit nastavovat své vlastní hranice. Když se mi něco nelíbí, naučit se nebát říct i těm nejsympatičtějším lidem „Tak tohle ne“. Určováním hranic dáváte každému vztahu obrovskou hodnotu. Není to nic příjemného, ale je dobré vydržet a pak se to uklidní.
V dokumentu Zákon Helena jste zmapovala dění kolem Berdychova gangu, kde jste se dotkla i tématu dobra a zla… Tam je důležitý kontext vzniku filmu. Začala jsem ho točit ve svých šestadvaceti letech. To se stáváte dospělou, i když já tedy dospěla až ve svých třiatřiceti, protože jsem pomalá. Myslela jsem, že to bude o tom, jak se lidi mění. Ale v průběhu natáčení jsem zjistila, že se lidé nemění, že to nejde. Respektive jde, ale za cenu velké práce, která není úplně příjemná. A rozhodně to nebylo tím, že by si gangsteři odseděli roky trestu ve vězení. Změnilo se jen to, že s tím přestali. Ze strachu. Kvůli stáří. A taky díky tomu, že je potkaly dobré ženy. To je též velmi důležitý aspekt a v tom bylo to hezké. Určitě ale bylo důležité vidět, že zlo má svůj přirozený zdroj, kterým je trauma. Všichni ti gangsteři měli obrovské trauma z dětství, které nikdy nedokázali zpracovat. Všichni si neseme nějaké trauma a každý z nás jej použije jinak. Oni ho použili na druhé lidi. Někdo se traumatem zabývá v terapii, někdo začne běhat. Každý své trauma ukládá prostě jinam. Jak se říká, že první bylo trauma a pak teprve vzniklo umělecké dílo, tak to podobně funguje i v tomto případě. Čili – možná, že nejsme zas tak daleko od gangsterů. Měli jsme jenom třeba vědomí toho použít ho jiným způsobem.
Díky tomu jste přestala okolní svět vnímat černobíle? Určitě. Zažila jsem při natáčení silný moment, kdy jsem se potkala s maminkou oběti a s maminkou gangstera a obě ty maminky plakaly úplně stejně. Byl to úplně stejný pláč.
Celý rozhovor s Petrou Nesvačilovou si můžete přečíst v únorovém vydání časopisu Moje psychologie. Objednejte si ho ještě dnes v on-line trafice iKiosek.cz a už zítra ho budete mít ve schránce. Doprava je zdarma!
